Článek
Starověcí astrologové byli jedněmi z nejváženějších vědců své doby. Podle hvězd se orientovali námořníci a cestovatelé. Řídili se jimi zemědělci, ale také duchovní a církevní hodnostáři. Hvězdy do značné míry určovaly životy našich předků. A v případě počítání času to platilo dvojnásob.
Šťastná sedmička
Ve starověku bylo v zásadě známo sedm hlavních nebeských těles. Byli to staří Babylóňané, kteří jako první popsali pouhým okem viditelné planety Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. K nim samozřejmě přidali Slunce a Měsíc, dva nejjasnější objekty na obloze. Díky tomu vzniklo sedm „nebeských poutníků“, z nichž každý reprezentoval jeden den. Zmínku o sedmi dnech, které se pravidelně opakují, najdeme poprvé v dekretu krále Sargona I., asi 2300 let př.n.l.
Sedmidenní týden následně převzaly další starověké civilizace. Řekové si ke každému dni přiřadili jednoho boha své mytologie. Židé pak převzatý týden použili v textu Starého zákona. A tak, když Bůh tvořil svět, trvalo mu to právě oněch symbolických sedm dní. Když se nad tím zamyslíme, tak tento odkaz astrologie je vlastně jedním z ojedinělých průniků tehdejší vědy do Bible. Co na tom, že světlo a tmu stvořil Bůh už prvního dne, zatímco Slunce a Měsíc až v den čtvrtý.
Heptagram reprezentující dny v týdnu podle starověkého systému.
Od Řeků přijali systém dnů v týdnu Římané a od nich se pak rozšířil dále do Evropy. A jelikož dali římští bohové jména planetám sluneční soustavy, kruh se uzavřel. Pozůstatky názvů planet a nebeských těles tak můžeme u jednotlivých dnů spatřit v evropských jazycích dodnes. Jako krásný příklad poslouží pondělí, které bylo zasvěceno Měsíci. V angličtině znamená doslova měsíční den, tedy „moon - day“, zkráceně „monday“. Španělé říkají tomuto dni „lunes“, poetický název, ve kterém všichni jasně vidíme básnické pojmenování měsíce, lunu.
I bohové mají své dny
Úterý patřilo podle astrologů Marsu. Je to první ze dnů, kde nastal mezi románskými a germánskými jazyky rozkol. Zatímco jazyky vycházející z latiny se striktně drží planetárního názvu - například Španělé označují úterý jako „martes“ - tak anglické „tuesday“ se tomuto konceptu vymyká.
Důvod je prostý. Když Římané přijímali tento koncept od Řeků, dosadili si do něj samozřejmě své bohy. A to ty, kteří dali jména příslušným planetám. Za Měsícem tedy následoval Mars, pak Merkur, Jupiter a Venuše. Když použijeme pro změnu francouzštinu, krásně se nám v týdnu planety seřadí; Mardi, Mercredi, Jeudi, Vendredi.
Jenomže Germáni měli své vlastní božstvo. A tak, nehledě na pojmenování planet, vmísili své bohy do názvů dnů. Bohu války Marsu odpovídal germánský bůh Tyr, neboli Tiu. Ten pomohl stvořit pojmenování pro úterý - anglicky „tuesday“. Merkura, jako boha obchodu, zase nahradil všemocný Odin, neboli Woden. Ten dal jméno středě - anglicky „wednesday“. Kdo nahradil Jupitera si asi lehce odvodíte sami. Z anglického „thursday“ snadno vyluštíte germánského boha hromu, mocného Thóra. Páteční Venuši zase zastoupila původně teutonská bohyně lásky Fria. Od ní tedy „Friday“.
Tradiční zobrazení germánského boha Thora z konce 19. století.
Víkendové zmatení a sobotní zmrtvýchvstání
Co se víkendu týká, je situace trochu komplikovanější. Už samotná sobota je z hlediska názvu plna paradoxů. Tento den byl původně věnovaný Saturnu. A angličtina je jedním z mála jazyků, který se tohoto pojmenování drží dodnes. Většina ostatních zemí se totiž uchýlila k odvozenině z hebrejského šabatu. Šabat, nebo chcete-li šábes, je dnem věnovaným odpočinku a je jedním z nejdůležitějších židovských svátků. Jeho odvozeniny můžeme spatřit v německém „Sammstag“, španělském „sábado“, ale nakonec i v naší české „sobotě“.
A tady nastává první zmatení. Každý ví, že podle Bible má být dnem odpočinku den sedmý, tedy poslední den v týdnu. A původně tomu tak skutečně bylo. Podle starověkých kalendářů totiž nezačínal týden pondělkem. Prvním dnem v týdnu byla tehdy neděle. A ta zdaleka neměla ten význam, který má dnes. Ve starověku byl tento den zasvěcen Slunci. Proto znali Římané neděli jako „Dies Solis“. Toto pojmenování nakonec přejaly třeba germánské jazyky. A tak dnes známe anglické „sunday“ a německé „Sonntag“.
V době ranného křesťanství tedy týden začínal nedělí a jako sváteční den byl uctíván šabat, tedy sedmý den v pořadí. Až okolo druhého století našeho letopočtu se věci změnily. Neděle byly najednou dnem společných bohoslužeb. Ale se šabatem to nijak nesouviselo. Neděle byla pro ranné křesťany dnem, kdy Bůh stvořil svět. To byl onen první impulz k zavedení neděle jako svátečního dne.
Tradice oslavy Ježíšova zmrtvýchvstání v tento den vznikla až mnohem později. V původních řecky psaných verzích Nového zákona se dočteme, že Ježíš vstal z mrtvých v čase, který řecký text popisuje jako „proi proti Savvatou“, tedy doslova „o šabatu ráno“, chcete-li „v sobotu ráno“. A dává to smysl. V době vzniku textu Nového zákona byl totiž šabat posvátným dnem, zatímco neděle byla obyčejným prvním dnem v týdnu. Zmrtvýchvstání Ježíše by se těžko událo v tak nesváteční den.
Konečný tah Konstantina a síla ISO
Až s nástupem císaře Konstantina byla neděle uznána jako svátek. Stalo se tak roku 321 n.l. a od té doby převzala neděle štafetu šabatu. V překladech Bible se šabat začal přepisovat a překládat jako neděle. Tuto drobnou nepřesnost brzo přejaly všechny katolické země, které tento den začaly označovat jako „den Boha“. Odsud latinské pojmenováni „Dies Domini“ a také španělské „domingo“, italské „domenica“ nebo francouzské „dimanche“. Jen germánské národy zůstaly neoblomné a dodnes se drží původního zasvěcení tohoto dne Slunci.
Socha Konstantina, prvního křesťanského císaře Říma, před katedrálou v Yorku.
Nebýt Konstantina, tak nejspíše dodnes chodíme do kostela v sobotu, slavíme Zelenou středu a největším svátkem křesťanstva je Velikonoční sobota. Protože tak to stálo v původní verzi Nového zákona.
Na závěr zbývá vyřešit poslední rébus. A sice, jak se neděle přesunula z počátku týdne na jeho samotný konec. Oproti náboženským důvodům zde převládly motivy ryze praktické. Pondělí se stalo prvním dnem v týdnu jednoduše z toho důvodu, že v pondělí začíná pracovní týden. Touto změnou pořadí se tak seskupily dohromady pracovní dny, kterými týden začíná, a dny odpočinku, kterými končí.
V tomto případě nemusíme pátrat tak daleko. Ještě kalendáře za první republiky začínaly každý týden nedělí. Změna přicházela až ve druhé polovině 20. století. U nás se stal z pondělka první den s nástupem komunismu. Celosvětově pak doporučila pondělí jako začátek týdne Mezinárodní organizaci pro normalizaci (ISO) až roku 1988. Zajímavostí je, že v podstatě celá Amerika a velká část Asie tento koncept nikdy nepřijala. Proto v USA nebo v Číně dodnes začíná týden oficiálně nedělí.
Závěrem pak nezbývá, než poděkovat císaři Konstantinovi. Nehledě na pořadí dnů to byl totiž právě on, kdo měl lví podíl na tom, že se dnes můžeme těšit z víkendu, který má dva dny namísto jednoho. Byť kvůli tomu vznikly v minulosti nemalé zmatky.
Zdroje:
https://denverjournal.denverseminary.edu/the-denver-journal-article/seven-days-that-divide-the-world-the-beginning-according-to-genesis-and-science/
https://www.rmg.co.uk/stories/time/why-12-months-year-seven-days-week-or-60-minutes-hour
https://answersingenesis.org/days-of-creation/why-week-seven-days/?srsltid=AfmBOorEpP-CVB4Jw_nEKRbBUzH3ubUsY57Goa6CeoSs977_wLhsN1vT
https://bible-menorah.jimdofree.com/english/resurrection-on-sabbath/
