Článek
Celé dílo je postaveno jako rozmluva mezi pánem a jeho rádcem. Jistý hrabě Lucanor hledá odpovědi na důležitá životní rozhodnutí a jeho moudrý pobočník Patronio mu ochotně vypráví o svých těžce nabytých zkušenostech, o tom, co kde zaslechl, nebo o příbězích různých osobností. Společně pak z oněch skutků čerpají praktické rady pro to, jak se zachovat v důležitých životních situacích. Je to jakýsi průvodce plný zaručených pouček a rad.
Jediný háček spočívá v tom, že jsou to poučky a rady středověké. Z dnešního pohledu nám proto může připadat až neskutečné, že některé z nich nebyly myšleny jako projev autorova šílenství nebo jako důkaz jeho hodně černého humoru, ale jako skutečné a vážně myšlené rady do života.
Ze všech příběhů mi nejvíce utkvěl v paměti ten pod číslem 35. Pan hrabě se táže Patronia na radu jménem svého přítele. Ten se chystá oženit svého syna s jednou velmi výhodnou partií. Háček je ale v tom, že ona nastávající je opravdová fúrie a pan hrabě ani jeho přítel nevědí, jak z toho ven.
„Jenom, ať si ji vezme.“, odvětí suše Patronio. „Ale musí mít kuráž. Stejně jako jeden mladík, o kterém vám budu vyprávět.“, začíná Patronio celý příběh.
Mou dceru? To raději smrt
Onen mladík, o kterém vám budu vyprávět, byl velmi nadaný a chytrý. Měl spoustu nápadů, ale scházely mu prostředky, aby je mohl všechny uskutečnit. A tak se v mysli jeho otce zrodil nápad. Jistý bohatý muž z téže vesnice, kterého dobře znal, měl jedinou dceru. Otec se proto rozhodl, že synovi domluví výhodný sňatek.
Oba rodiče dali řeč a za chvíli bylo manželství sjednáno. Leckdo by se podivil, že to šlo tak rychle, když nevěsta byla velmi bohatá a ženich spíše chudý. Inu, byl pro to dobrý důvod. Nastávající manželka byla totiž ďábel převlečený za ženu. Tak panovačnou semetriku, aby pohledal. Byla zlá. Pro ránu často nešla daleko. Doma prstem nehnula a všichni, aby ji jen obskakovali. Na pozdrav jen odsekla a nos nosila tak nahoru, že jím pomalu po stropě dřela. Zkrátka bestie, jakou svět neviděl.
Otec nevěsty dokonce svého přítele zprvu zrazoval. Povídal mu: „takové útrapy Tvému synovi nemohu přivolat. To snad raději smrt než mou dceru.“ Ale poté, co ženichův otec usilovně naléhal, nakonec povolil a sňatku své dcery požehnal. Sám pak přiznal, že by dceru dal za ženu nejradši komukoliv, jen aby byla konečně z domu.

Údajný portrét autora díla, dona Juana Manuela, z 15. století
Pse, běž pro vodu
A tak byla svatba. Obě rodiny vystrojily v domě ženicha bohatou hostinu, až se stoly prohýbaly. Jedlo se a pilo dlouho do večera. Jen rodiče ženicha skoro po celou veselku nepromluvili. Měli o syna strach. Věděli sice, že má pořádného fištróna. Zároveň si ale byli dobře vědomi záludnosti a zlosti, která tkvěla v nitru jeho ženy. Litice navíc měla oproti ženichovi dvakrát takové paže. Inu, měli proč bát se o zdraví svého syna.
Synek už to měl ale dávno promyšlené. Počkal, až celá sláva skončí a oni zůstanou se ženou sami. Rozhlédl se po místnosti, a než žena stačila otevřít pusu, spočinul zrakem na psovi. „Přines nám vodu, abychom si ruce umyli!“, poručil ženich. Pes nic. Ženich se naštval. „Copak jsi neslyšel?! Dones vodu!“ Pes zase nic. Ženich začal být nepříčetný. Křičel a třískal pěstí do stolu. Pes se ani nehnul. Nakonec muž vstal a vytasil meč. Když pes uviděl, že míří na něj, dostal strach a dal se na útěk. Strhla se mela. Ženich a pes se honili po světnici. Skákali po židlích a po stole. Převrátili džbán s vínem, skříň rozrazili, až talíře létaly vzduchem. Nakonec muž přece jen psa dostihl. Jedním švihem ho probodnul mečem a následně v záchvatu vzteku rozsekal jeho tělo na kusy.
Když se uklidnil, posadil se zpátky vedle ženy. Z rukou mu stékala krev a bílá košile měla rudé rukávy. Fúrie jen nevěřícně koukala. Než se stačila vzpamatovat, už se muž rozhlížel dál po místnosti. Pod stolem uviděl kocoura. A začlo to nanovo. Muž s klidem povídá: „Kocoure, přines nám mísu s vodou.“ Když kocour zase nereagoval, muž se po chvíli naštval a poučen z předchozího zápasu, rovnou lapil kocoura a vší silou s ním mrštil o zeď. V dalším záchvatu z něj pak doslova vymlátil duši, až chlupy létaly.
Koně musí ušetřit
Stál před ní, zakrvavené ruce obalené v kočičích chlupech, a v tváři výraz šílence. V tu chvíli už žena definitivně nabyla přesvědčení, že se její muž pominul na rozumu. Jenže nebyl čas o tom přemýšlet. V touze po vodě zamířil muž beze slova do stáje. Žena, jako hypnotizovaná, ve vleku za ním. Za vraty tam stál kůň. „Oři, dej nám vodu, abychom si ruce umyli!“, poručil zase muž. Kůň se ani nehnul. Žena byla v tu chvíli přesvědčená, že zvířeti neublíží. Byl to přece jeho jediný kůň! Muž ale nezaváhal ani vteřinu. „Vodu!“, zařval zhurta. Když kůň nic, vytasil meč a jedním švihem mu usekl hlavu. Zbytek těla pak ve vzteku a s nebývalou silou zase rozsekal na kusy.
Ženu při tom pohledu oblil studený pot. „Pokud ani svého jediného koně neušetřil, není mu svaté nic“, pomyslela si. Oba se pak vrátili do světnice. Muž, doslova splavený krví s košilí už celou rudou, pohodil svůj meč na stůl a rozhlížel se okolo. Jelikož už neviděl jinou živou duši, obrátil se na ženu. Ani svou žádost nedořekl, žena v mžiku vstala a před mužem za vteřinu ležela mísa plná vody. „To jsem moc rád, že alespoň ty jsi mě uposlechla. Nerad bych s tebou provedl totéž, co se všemi ostatními.“ Prohlásil v klidu muž, zatímco si myl ruce od krve a voda byla čím dál více rudá.
Na to pokračoval: „Nějak mě to dnes zmohlo. Zařiď, prosím, aby mě ráno nikdo nebudil a připrav vydatnou snídani.“, řekl a šel si lehnout.
Z rána, když se rodiče vrátili a slyšeli, že je v domě hrobové ticho, zhrozili se. Mysleli, že žena muže zamordovala, nebo že už leží někde těžce raněn. Jejich podezření ještě zesílilo, když uvnitř spatřili jen ji, kterak gruntuje celou světnici plnou krve. Vtrhli dovnitř.
Osvědčené násilí musíš použít včas
„Co to provádíte!?“, obořila se na ně s hrůzou v očích. „Chcete mi probudit manžela?!“, plakala, „Vždyť mě zabije!“ Rodiče zůstali jako opaření. Žena mezitím chystala snídani a ruce se jí u toho ještě třásly.
„Od té doby“, prohlásil Patronio, „žili oba ve spokojeném a klidném manželství.“
Jak se zdá, jednalo se o osvědčený recept na šťastné středověké soužití. Podobné poučky ohledně brutálního zacházení se ženami totiž najdeme v celé škále středověkých a renesančních děl z celé Evropy. Objevují se v básnických sbírkách a próze v Německu nebo ve Francii. Násilnými návody, kterak přivést ženy k poslušnosti nešetří ani Boccaccio ve slavném Dekameronu. Stačí vzpomenout na krále Šalamouna, který radí Giosefovi, aby svou ženu přímo surově zbil, a zafunguje to. Nebo na teror, který připravil v posledním příběhu Dekameronu markýz Gualtieri své ženě Griseldě. Nejdříve fingovanou vraždou jejich dětí, pak vyhnáním nešťastné ženy a nakonec zinscenovanou svatbou, na kterou Griseldu pozve, jen aby se ukázalo, že ona nastávající je jejich dcera. To vše jen proto, aby si pojistil její poslušnost a utvrdil její věrnost.
Světoznámý je samozřejmě i nátlak a psychický teror Petruchia vůči Kateřině v Shakespearově Zkrocení zlé ženy.

Utrpení Griseldy na ilustraci Mary Elizy Haweisové, rok 1882
Jenomže, jak nezapomněl Petronio na závěr příběhu dodat, i natolik osvědčený a léty prověřený návod má svá úskalí. Jak se nakonec ukázalo, švagr našeho vraha domácích zvířat byl svědkem celé události a dlouho mu ležela na mysli. Také on měl panovačnou a hrubou ženu. Jednoho dne se proto rozhodl, že to také zkusí. Poručil si o vodu u slepice a když mu nevyhověla, podřízl jí hrdlo.
V tom se ale na něj jeho žena obořila a vyhubovala mu. „Pro Boha, co to vyvádíš, vždyť já už tě dávno znám!“, vysmála se mu.
A proto, jak píše Don Juan Manuel v závěru, plyne z celého poněkud šíleného a násilného příběhu následující ponaučení:
„Pokud hned od začátku neukážeš, kdo jsi,
později, až to budeš chtít prokázat, bude už pozdě.“
Zdroje:
Don JUAN MANUEL. El Conde Lucanor, čerpáno z povídky č. 35, která byla pro účely článku převyprávěna se zachováním hlavní dějové linie vlastními slovy autora
SHAKESPEARE, William. Zkrocení zlé ženy,
BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron






