Článek
Není moc knih, které by český čtenář znal lépe než Haškova Švejka. Troufám si pak tvrdit, že žádná nevystihuje trefněji určité typicky české povahové rysy. Pokud tedy něco takového existuje. Nakonec - slova jako švejkovina, švejkovat, apod. za dobu od vydání legendárního románu zlidověla. Lví podíl na tom jistě má i bezvadné filmové zpracování Karla Steklého, kdy v obou dílech Švejka předvedl brilantní výkon hlavně Rudolf Hrušinský.
Většina lidí si dnes myslí, že Švejk je jakýmsi Haškovým alter-egem, případně až autoportrétem. Jakýmsi autorovým zosobněním vlastního odporu vůči válce, autoritám, monarchii, kléru a dalším institucím, kterými Hašek opovrhoval. Jistě je ve Švejkovi dost z výše uvedeného. A rovněž třeba Švejkovo kšeftování se psy má určitě kořeny v době, kdy sám Hašek vedl kynologický ústav. Vzory dobrého vojáka je ale třeba hledat i jinde.
Málo se například ví, že postava Švejka pronásledovala Haška už v době před Velkou válkou. Někdy v roce 1912 si po cestě z hospody napsal na kus lístku „Pitomec u kumpanie“. Ráno ještě pod textem rozluštil načmáráno „Superarbitrován pro blbost“. Tím odstartoval období svého literárního života, v němž měl hrát Švejk hlavní úlohu.1
Již v té době byla postava Švejka zosobněním absurdity rakouských autorit a symbolem odporu vůči nim. Typickým příkladem budiž ještě předválečný příběh, kdy polní kurát Kleinschrodt poslal si Švejka pro víno z Dolních Rakous, neboť místní italské nemohl vystát. Švejk místo nákupu dolnorakouského vína na tamním trhu zakoupil jízdenku na vlak do Dolních Rakous a pět dní se neukázal. Následoval arest a superarbitrace.
Právě ze vzpomínek několika důstojníků, kteří se vrátili z balkánských válek, a dávali v hospodě „U Kalicha“ k dobru různé příhody, prý Hašek čerpal prvotní inspiraci pro postavu Švejka.
Těmto předválečným příběhům dobrého vojáka však něco chybělo. Postrádaly onen vypravěčský Švejkův patos, pábitelství, fabulování, zkrátka všechny ty historky, které dával Švejk ve své dobrácké povaze na přilepšenou vždy, když se to nejméně hodilo. Právě tyhle historky dělaly Švejka Švejkem.
Dobrý voják František Strašlipka
Kde se tedy vzal Josef Švejk v celé své kráse a půvabu? Člověk toho jména v Haškově době skutečně žil. Byl to jeden truhlář na Vinohradech. Jak ale později vzpomínali Haškovi současníci a rodinní příslušníci, humorista se s ním osobně neznal a nikdy se ani nepotkali. Onen pan Švejk neměl s postavou dobrého vojáka krom jména společného zhola nic. Hašek prý jeho jméno někde zaslechl, zalíbilo se mu, a rozhodl se tak pojmenovat svého hrdinu. Dokonce se proslýchalo, že zmíněnému truhláři Švejkovi to bylo nejprve proti srsti. Po pádu monarchie ale údajně otočil, a dokonce si v pýše přivlastňoval některé Švejkovy činy.2
O mnoho větší podíl na osobnosti Švejka pak má jistý František Strašlipka. Býval pucflekem (rozuměj. sluhou) nadporučíka Lukase, Haškova velitele na haličské frontě. Ano, toho záletného nadporučíka Lukáše, kterého známe z knih a filmů. Ten totiž také skutečně existoval. Až na to, že v reálu nebyl prý ani zdaleka takovým sukničkářem, jak jej Hašek popsal. Skutečný oberleutnant Lukas měl však pro umělce slabost, a tak Haškovi po válce ono „zneužití“ svého jména odpustil. Zpátky však k jeho sluhovi Františku Strašlipkovi.
Narodil se v roce 1891 v Hostivicích u Prahy do rodiny dělníka v kamenolomu. Jako jedno ze čtrnácti dětí. Otec si přivydělával sekáním trávy, s čímž mu František od mala pomáhal. Poté, co se otec při práci v lomu zranil, převzal po něm jak lámání kamene, tak sekání luk mladý Frantík. Válka jej pak zastihla jako pracovníka ruzyňského cukrovaru.
Když vojna vypukla, odjel s leutnantem Lukasem na srbskou frontu jako jeho pucflek. Hned vzápětí, v září 1914, onemocněl Lukas úplavicí a se Strašlipkou se vrátili do Budějovic, kde působil Lukas jako instruktor v kasárnách. Rok po vypuknutí války již bylo jejich služeb třeba opět na frontě, a tak se na cvičišti shromáždil celý XII. prapor. Velel mu hejtman Ságner. Spolu s nadporučíkem Lukasem čekali na požehnání kuráta Jana Evangelisty Eybla i sluha Strašlipka, účetní šikovatel Vaněk (v civilu drogista z Kralup) a na jednom koleně klečící snaživý kadet Biegler. Mezi nimi i Hašek. Ano, všechno to byly skutečné postavy. A většinu z nich už z počátku tažení „na Rusa“ rozpalovaly do běla Strašlipkovy anekdoty. „…no jo, to byl jednou u nás v ulici jeden řezník…“, „To víte, takový vlk, to se nesmí podcenit, to jednou mého strýce…“, a tak dále, a tak dále… Poznáváte to? Ano, přesně to je Josef Švejk z Haškových knih a přesně takový byl při válečném tažení František Strašlipka z Hostivic.3
S Jaroslavem Haškem se tak František seznámil již druhý rok války, kdy Hašek začal sloužit v 11. pochodové setnině onoho XII. pochodového praporu slavného 91. českobudějovického pluku. Františkovy historky a vyprávění Haška od počátku zaujaly. Jak nakonec ilustruje jeho báseň V reservě, v níž popisuje strasti války. Báseň končí těmito verši:
...nejstrašnější však z válečné té psoty
jsou - Strašlipkovy staré anekdoty…
Řekl bych, že to jasně dokládá, jaký vliv na postavu Josefa Švejka měla právě osobnost Františka Strašlipky.
Nenechte se však mýlit, František nebyl jen pouhý ukecaný slouha. Naopak, často se hlásil jako spojka na nebezpečné úkoly v místech těžké dělostřelecké palby. Jednou dokonce zachránil oberleutnantu Lukasovi život, když ho křikem varoval před výpadem nepřátelského vojáka. Za své služby byli nakonec jak Strašlipka, tak Hašek vyznamenáni; Hašek za zajetí skupinky Rusů, kteří se mu dobrovolně vzdali. Vyznamenán byl také ale třeba drogista Vaněk.
Ještě na počátku podzimu roku 1915 ale při nečekaném útoku Rusů padli jak Strašlipka, tak Hašek do zajetí nepřítele. A tady se cesty obou rozchází. Zatímco Hašek se nechal nakonec naverbovat do československých legií na ruské frontě, František měl vojny po krk. Zůstal tak v zajetí a byl odveden do jednoho kyjevského zemědělského družstva jako pomocná síla při žních, které právě začínaly. Tam se dostal do konfliktu s jedním snaživým armádním kadetem. Bodrý Franta se nenechal urazit a celý spor skončil dobře umístěnou fackou na líci onoho kadeta. Aby se vyhnul trestu, z ruského zajetí zběhl. Při útěku ho na jednom nádraží zaskočila vojenská patrola. V tu chvíli František nezazmatkoval. Za chvíli vlak odjížděl ze stanice a v nádražní budově vznikl poprask. Mladičký voják sténal, držel se za břicho a po tvářích se mu řinuly slzy. Když se ho výpravčí dotázal, co se stalo, s utuchajícím brekem mu odvětil, že musel, neb ho to chytlo zrovna ve stanici, kde se ve vlaku nesmí, a tak skončil stejně jako jakýsi Vomáčka z Loděnic. Ten ale že prý nejel ve vlaku s celou setninou. A co on si teď počne, když nemá zavazadla ani doklady a celá kumpanie mu odjela. Velitel nádraží byl z ubrečeného vojáka celý pryč. Když se po dlouhých minutách vyplakal, utěšil ho a nechal mu vystavit lístek do Prahy. A tak se prý František Strašlipka dostal z ruského zajetí a unikl vojenské patrole. Poznáváte Švejka? Myslím, že není lepšího důkazu o tom, že skutečný Švejk svou naivitu a hloupost pouze předstíral, a to z různých důvodů.
Zbytek války ale zdaleka nestrávil František v klidu. Za podezření ze zběhnutí si na něj brousilo zuby pražské četnictvo. Naštěstí byl včas varován a utekl - vlastně podruhé zběhl - tentokrát s bratrem Janem v přestrojení za „civily“ utekli za ruskou frontu. Tam se dočkali konce války.
Jaký byl poválečný osud „Švejka“?
Po válce se František usadil, pracoval jako topič a snad i díky své upovídané povaze a chybějícímu ostychu začal ochotničit. Dokonce se postavil do čela výboru, který si položil za úkol výstavbu kulturního domu v Hostivicích. V tomto konání mu nejen finančně pomáhal i Rudolf Lukas, nyní již bez nadporučické hodnosti. Františkova dcera Milada později vzpomínala, kterak se jako dítě účastnila častých návštěv u vysokého muže starých mravů, ke kterému s otcem jezdili do jeho velkého bytu na Vinohradech. Až později si vše spojila - byl to oberleutnant Lukas.
Strašlipkovi po čase z Hostivic odešli. František jezdil na dráze a k tomu si v Pleteném Újezdě otevřeli hostinec. I kvůli jeho dobré a mírné povaze ale hospoda nevynášela. S prací u dráhy se navíc nedal stíhat její provoz. František Strašlipka skončil jako topič ve Veselí nad Lužnicí. Přivydělával si tam i oblíbeným kosením trávy a často u toho prý poznamenal jeho typické „Lépe v malé hospodě než na velké louce.“. Zemřel v roce 1949 ve věku 59 let.
Ještě dlouho potom se ale jeho sourozenci titulovali jako bratr, případně sestra skutečného Josefa Švejka a jeho děti se nazývali Švejkovými dětmi.
Sluší se proto skončit vzpomínkou Františkovy sestry Anežky:
„Franta byl fešák. Nosil bledě zelené výložky a na podzim měl přijít z vojny, ale vypukla válka a se svým nadporučíkem Lukášem odjeli na Srbsko. A co se týče Hrušínského, tomu jsem řekla při televizi: Rudo, jdi se schovat. Ty nemáš z Franty ani vlas!“4
Zdroje:
1) https://www.i60.cz/clanek/detail/4209/prisel-z-hospody-a-zapsal-si-pitomec-u-kumpanie-tak-se-zrodil-svejk?lang=-5061%27%29%29+OR+2534%3D2534--+Tgth
2) https://www.josefsvejk.eu/svejk_realita.htm
3) https://svejkmuseum.cz/new/slovnik/r_straslipka.htm
4) Obrana lidu, ročník XXV., 30. července 1966, https://kramerius.army.cz/view/uuid:fc9a2363-eb9b-4e5f-9e6d-cb82d6e2368a?page=uuid:b0937f2b-1070-11eb-b99f-001b63bd97ba
