Článek
Účastnit se jí bude na 120 vážených církevních hodnostářů katolického světa. Sbor kardinálů. Do Říma budou povoláni všichni, kteří ještě nedovršili věk 80 let. Třeba takový Dominik Duka tak papeže volit nebude.
Ti ostatní si po příjezdu do věčného města vyberou jeden z bezpočtu římských kostelů. Ten se stane jejich dočasným titulárním kostelem. V době před konkláve v něm povedou mše. Laik nebo politolog by řekl, že tím budou kardinálové „představovat svůj program“.
A spolu s věřícími se budou chystat na tajuplný proces, který vyvrcholí tzv. fumatou. Kouřem stoupajícím nad Sixtinskou kaplí. Kouřem, na jehož barvu budou netrpělivě čekat zástupy věřících a turistů. Jakmile se objeví oblaka bílé barvy, bude mít svět zase svého papeže.
V izolaci už téměř 800 let
K dýmu s příměsí laktózy a pryskyřice ale vede často dlouhá cesta. Tajuplná cesta.
Jako tajný obřad má v sobě konkláve cosi z prastarých druidských seancí, které nesměl spatřit obyčejný smrtelník. Cosi z tajných středověkých společenstev, která prováděla v ukrytých sídlech prastaré ceremonie. A právě onen aspekt tajemství činí volbu papeže tak fascinující. Nakonec už samotný název „Konkláve“, z latinského „cum clave“, tedy doslova „s klíčem“, napovídá, že slavnostní volba probíhá v přísném utajení a izolaci.
A skutečně, kardinálové jsou po dobu trvání konkláve striktně odříznutí od okolního světa. Nemají přístup k televizi, internetu, novinám. Zkrátka jsou důsledně izolovaní od veškerého dění. A okolnímu světu je zase důsledně skryto vše, co probíhá za dveřmi Sixtinské kaple. Tam kardinálové rokují a tam také probíhá volba. Po zbytek času trvání konkláve jsou ubytováni v Domě sv. Marty.
I ten je komukoliv jinému zapovězen. Protože ale může volba trvat nejen několik dnů, ale i týdnů, je v kapli s kardinály také pomocný personál. Kuchaři, uklízečky, lékaři. Všichni jsou vázáni přísným slibem mlčenlivosti. A nejen to. Po dobu trvání konkláve mají kardinálové výslovně zakázáno s kýmkoliv z personálu hovořit. Vlastně mohou komunikovat jen spolu navzájem.
Pod pokličkou volby
Přes toto přísné utajení jsou alespoň základní procesy konkláve samozřejmě známy.
Kardinálové se nejprve shromáždí pod majestátním stropem Sixtinské kaple. A poté, co pod Michelangelovým úchvatným dílem zazní ono obligátní „extra omnes“, jsou papežští volitelé ponecháni o samotě. Do rukou děkana kardinálského sboru složí slib absolutního mlčení a záhy se koná mše. Při té se kardinálové dovolávají Ducha svatého, aby je vedl při volbě nové hlavy církve.
Konkláve v Sixtinské kapli roku 1903, ilustrace od Achilla Beltrama.
Poté již následuje rokování a jednotlivá kola volby. První den se tradičně volí jednou, odpoledne. Každý další den se pak konají čtyři kola volby. Volební dny jsou pravidelně prokládány dnem klidu, kdy se konají mše. Pro zvolení potřebuje kandidát nejméně dvě třetiny všech hlasů.
Velmi specifický je pak samotný proces hlasování. Volba je oficiálně tajná. Kardinál proto napíše jméno budoucího papeže na hlasovací lístek pokud možno co nejvíce pozměněným rukopisem, aby volitele nikdo nemohl identifikovat. Samotný přeložený lístek pak donese k oltáři kaple, před nímž se nachází hlasovací urna. Ta je přikryta talířem. Kardinál položí lístek na talíř a následně jej oběma rukama překlopí do urny. To vše proto, aby bylo zajištěno, že každý volitel odevzdá právě jeden složený lístek.
Na něm se nemusí nutně objevit jméno některého z kardinálů. Papežem se může stát každý, kdo splňuje podmínky biskupského svěcení. Tedy muž ve věku alespoň 35 let, od jehož kněžského svěcení uběhlo alespoň 5 roků, a který splňuje přísná morální a ekumenická kritéria. V zásadě to ale nemusí být ani biskup. Pokud by jím však nebyl, a přesto se stal papežem, musí být na biskupa dodatečně vysvěcen. Nakonec - papež je biskupem Říma.
Mimochodem posledním papežem ne-kardinálem byl Urban VI., který se hlavou katolické církve stal 8. dubna 1378. Tedy v poslední rok vlády Karla IV.
Když to skřípe
Pravidla konkláve se vyvíjela ve snaze o co nejvíce efektivní proces volby papeže. Nalezení společné vůle kardinálů nebylo mnohdy snadné. Do volby vstupovaly válečné konflikty, spory uvnitř církve, mezi panovníky, ale i mezi samotnými kardinály.
Právě uzamčení volitelů za zavřenými dveřmi mělo jejich dohadování urychlit a motivovat je k tomu, aby volbu zbytečně neprodlužovali.
Izolace se nakonec ukázala jako osvědčený způsob, jak toho docílit. V novodobé historii se nestalo, že by se papež volil déle než týden. Nejdelší konkláve 20. století trvalo 5 dní. Stalo se tak v poválečném roce 1922, kdy byl po sporech mezi liberály a konzervativci zvolen Pius XI.
Kdyby však přeci jen mělo dojít na delší tahanice a spory, jsou i na toto moderní pravidla konkláve připravena. Po staletí trvající zvyk, že se volba opakuje tak dlouho, dokud některý z kandidátů nezíská ony dvě třetiny hlasů, byl nedávno prolomen. To když papež Jan Pavel II zavedl koncem 20. století pravidlo, které říká, že po 34. neúspěšném kole volby stačí kandidátovi pro zvolení jen prostá většina hlasů. Později pravidlo pozměnil Benedikt XVI. Po 34. kole dále platí 2/3nové kvórum, ale papež se vybírá už jen ze dvou nejúspěšnějších kandidátů.
Ani jedno z uvedených pravidel zatím nemuselo být použito. Přesto existuje pro tyto obezřetné regule dobrý důvod. Historie nás o tom mnohokrát poučila. Obzvlášť v turbulentních dobách trvala volba papeže běžně i několik měsíců nebo dokonce let.
A nebylo výjimkou, že během ní někteří kardinálové odstoupili nebo dokonce zemřeli.
První požehnání věřícím od nového papeže, Pius XI na balkóně Baziliky sv. Petra ve Vatikánu 6. února 1922
Cesta k prvním zavřeným dveřím
Samotná konkláve vznikla právě v reakci na nekonečné spory kardinálů, kteří se na jméně nového papeže nemohli shodnout dlouhé měsíce. Příběh o vzniku tohoto volebního rituálu nás zavede až do druhé poloviny 13. století.
Tehdy o moc v Římě soupeřily dvě skupiny kardinálů. Jedna podporovala moc Karla I z Anjou, tehdejšího krále Obojí Sicílie, který patřil k francouzské dynastii Kapetovců. Tou druhou byla skupina převážně italských kardinálů, která se ostře stavěla proti vládě Karla I. na Apeninském poloostrově.
A právě tyto dva tábory doslova zablokovaly volbu papeže, která započala na podzim roku 1268.
Tradice velela, že se hlava církve volí v místě, kde bývalý papež zemřel. A protože Klement IV. zesnul toho roku v Papežském paláci ve Viterbu, konala se volba právě tam.
Síly mezi voliteli byly vyrovnané. Pěti kardinály disponoval Řím i Francie. Dva pocházeli z Piemontu a po jednom mělo hned několik dnes italských měst, ale také Anglie, španělská Kastilie nebo třeba Maďarsko. Všichni hodnostáři se poprvé sešli v říjnu roku 1268.
Zpočátku přicházeli k urně vždy jednou denně. Záhy ale bylo jasné, že se celá volba chýlí k patové situaci. Měsíce plynuly a někteří kardinálové dojížděli do Viterba již jen sporadicky. Když se ani rok od prvního shromáždění nedostala volba z mrtvého bodu, zasáhl místní prefekt Ranieri Gatti. Rozhodl se kardinály zamknout za zdmi paláce do té doby, dokud nového papeže nezvolí.
Bez jídla a bez střechy
Gattiho radikální krok je prvním popudem k tomu, co dnes známe jako konkláve. Jenže ani tato nedobrovolná izolace volbu papeže neuspíší. Zanedlouho poté navíc umírá italský kardinál Giordano Pironti. Ostatní, zamčeni za zdmi paláce, pokračují ve volbě bez něj. Když ani po půl roce izolace nespěje shromáždění ke svému cíli, dává Karel z Anjou rozkaz k omezení přídělu jídla pro kardinály. Ti tak zůstávají za zdmi paláce o chlebu a vodě, dokud se konečně neshodnou na jednom jméně.
Černý dým nad Sixtinskou kapli, papež nebyl zvolen. Ilustrace shromáždění věřících při konkláve roku 1878. Papežem byl toho roku zvolen Lev XIII.
Ani to ale nepomáhá. Jediným výstupem ze shromáždění je dopis kardinálů z června 1270, v němž si stěžují na špatné zacházení a žádají nápravu. Záhy poté umírá maďarský kardinál István Báncsa. Jejich nářek ale ani tak není vyslyšen. Naopak. Následuje další razantní a z dnešního pohledu poněkud šílené opatření. Městský prefekt Gatti nechává z Papežského paláce strhnout střechu.
Údajně to byl sám anglický kardinál Jan z Toleda, který odstranění střechy navrhnul. Záměrem kardinála mělo být, aby volitele mohl při jejich rozhodování osvítit Duch svatý.
Z dnešního pohledu se to zdá být jen chabou záminkou prefekta. Jako logičtější se jeví jeho záměr vpustit do paláce sychravé podzimní počasí, které má volitele konečně přivést k rozumu. Ať tak či tak, takovou šikanu si už kardinálové nenechávají líbit. Hrozí celému městu interdiktem. Nakonec je nad palác umístěna alespoň provizorní ochrana před větrem a deštěm.
Ani izolace, ani hladovka, ani drastické stavební úpravy ale ke zvolení papeže nevedou.
V září 1271 je už nátlak neúnosný. Do volby vstupuje nový francouzský král Filip III a kardinálové na jeho naléhání nakonec souhlasí, že předají svou moc výboru šesti zástupců ze svého středu. A protože do onoho výboru nejmenují ani jednoho stoupence Karla z Anjou, je za měsíc hotovo.
Po třech letech, během kterých tři z původních 21 kardinálů zemřeli, byl nakonec zvolen ne-kardinál Teobaldo Visconti. Ten se v té době dokonce ani nenacházel ve Viterbu. Byl v Izraeli jako papežský legát deváté křížové výpravy. Trvalo další tři měsíce než dorazil na místo, kde byl zvolen.
Přijal jméno Řehoř X.
Poučení do budoucna?
Následkem celého martyria bylo ustanovení jasných pravidel pro volbu nového papeže, tedy fakticky pravidel konkláve. Bulu Ubi periculum, která měla zamezit dlouhému bezvládí a neutuchajícím půtkám při volbě, vydal sám Řehoř X. Mimo jiného bula obsahovala přísná pravidla pro kardinály, která měla za cíl volbu uspíšit. Čím déle konkláve trvalo, tím méně jídla bylo hodnostářům podáváno. A když už volba trvala moc dlouho, byli ponecháni jen o chlebu a vodě. Po celou dobu navíc nedostávali od církve žádné peníze.
Záběr z inaugurační mše papeže Jana Pavla II, 22. října 1978
Zpočátku to fungovalo skvěle. Papežové Inocenc V. a Adrián V. byli v lednu, respektive v červenci 1276, zvoleni během několika dnů. Jenže pak Adrián V. veškerá stanovená pravidla pro konkláve zrušil. Chystal se sice vydat regule v upravené podobě, jenže jeho pontifikát trval jen měsíc. Zemřel, aniž by vydal novou bulu.
Následujících pět papežských voleb se opět proměnilo v nekonečná martyria. Samotná volba často trvala několikanásobně déle než pak trval pontifikát zvoleného papeže. Pomyslnou poslední kapkou bylo zvolení Celestina V. v roce 1294, které trvalo opět téměř tři roky. Celestinův nástupce Bonifác VIII., který nastoupil na stolec ještě na Štědrý den téhož roku, opět oživil bulu Ubi periculum.
Od té doby trvá tradice konkláve bez přerušení.
Dnes i díky tomu nehrozí, že by volba nové hlavy katolické církve trvala více než několik dnů. Nehrozí ani, že by při ní kardinálům někdo upíral jídlo. A určitě nehrozí, že by snad někdo navrhnul zničit ten nádherně vyzdobený strop Sixtinské kaple.
Nic to však neubírá na důležitosti úkolu, který stojí před oněmi 120 kardinály, kteří se zanedlouho sjedou do Věčného města.
Nezbývá, než doufat, že až se z komínu nad kaplí vyvalí bílý dým, vzejde z konkláve opět obětavý, skromný a rozumný muž.
Zdroje:
Sladen, Douglas Brooke Wheelton, and Bourne, Francis. 1907. The Secrets of the Vatican. Hurst and Blackett Limited. p. 48-50.
https://www.theguardian.com/world/2025/apr/21/conclave-vatican-secret-process-for-choosing-new-pope
https://eu.usatoday.com/story/news/world/2025/04/21/when-is-new-pope-chosen-conclave-length/83191552007/
https://www.nationalgeographic.cz/historie/papezske-konklave-volba-noveho-papeze/
https://www.newadvent.org/cathen/08429c.htm
https://www.nbcwashington.com/news/national-international/natl-full-text-oath-sworn-by-cardinals-before-papal-vote/2045205/
