Hlavní obsah
Automobily a vozidla

„Krásné, ale kolik to žere?“ aneb spotřebáři mezi námi

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pikwizard
4. 8. 14:09

Češi jsou národem paštikářů. Nosí ponožky v sandálech. Pijí pivo z petláhví. Ale hlavně - pokud má někdo lepší auto, nejraději by mu propíchli pneumatiky očima, protože „kde si dovolil na to vzít“.

Článek

Jasně, je to trochu nadsázka a nic není černobílé. Navíc - projevovat veřejně, že závidím sousedovi jeho Mercedes, už se taky dneska tolik nenosí. Snad i proto, že tím zcela jasně přiznávám, že se mi nedaří tak, jak bych si představoval. A to na sobě nikdo nechce dát znát. A tak si někteří našli nový způsob, jak takovou závist ventilovat.

Ptáte se jaký? Inu, doba je zlá. A zatímco na předražené pivo v hospodě lze stále ještě obstojně vyzrát doma na gauči s onou petlahví v ruce, tak v případě benzínu zatím ještě žádnou takovou petlahev nevymysleli. Nezbývá tak, než s hrůzou v očích při každém stisku tankovací pistole pozorovat, kterak se začnou otáčet čísla na displeji. A ačkoliv už benzín a nafta nestojí přes 50 Kč jako vloni, je jejich cena pořád důvodem s nimi šetřit a zároveň vodou na mlýn pro spotřebáře.

Asi každý se s ním už setkal. Je to ten typ člověka, který autům třeba i rozumí. Stejně si ale zpravidla ihned z počátku rozhovoru neodpustí otázku: „A kolik ti to žere?“. Jako slušně vychovaný člověk popravdě odpovíte. Když se nad tím ale zamyslíte, začnete pátrat po důvodech k vyřčení oné magické otázky. Záleží přitom samozřejmě, koho si spotřebář vybere za svou oběť.

Pokud se náhodou přichomýtne k majiteli starého Chevroletu, který se po každém nastartování těší na to, jak přidání plynu u šestilitrového osmiválce hemi zatřese s kabinou, je jeho motivem jasná škodolibost. Přesně ve stylu „když už na to má, alespoň mu to hodně žere“. Celá příhoda pak většinou pro spotřebáře končí zklamáním z marného pokusu rozesmutnit majitele staré ameriky, který mu s veselým úsměvem a lehkým údivem mezi turováním motoru odvětí: „Asi třicet, nevím.“ Na to už většinou spotřebář nemá odpověď.

Často se cílem útoku spotřebáře stane i majitel běžného, třeba i úsporného vozu. Konec konců - spousta spotřebářů se vyrojila počátkem tisíciletí s rozvojem a rozšířením přeplňovaných naftových motorů z dílen koncernu VW. Když majitelé zážehových Felicií zjistili, že může naftová Octavie jezdit s téměř poloviční spotřebou, začali spolu soutěžit. A přesně tohle vede spotřebáře k útoku na kamarády ve zbrani, kteří rovněž sedlají dieselovou Octavii. Chtějí si prostě ověřit, že jejich vytrvalé přehušťování pneumatik na 3 atmosféry a přeřazování na vyšší rychlostní stupeň v 1500 otáčkách funguje a že proto mají o jednu desetinu lepší spotřebu než kolega.

Pokud je ale diagnóza vážná, může spotřebář zaútočit bez varování i na člověka zcela bezbranného. Jako se to stalo onehdy mně. Shodou okolností jsem zrovna tankoval v helmě a rukavicích benzín do mé 40 let staré Kawasaki, když jsem vedle sebe vycítil oči. Bylo to jasné - muž ve středním věku - přišel se podívat na starý stroj. Když po chvíli vyčerpal všechny úhly pohledu, ze kterých se na mašinu mohl podívat, vypadlo z něj samozřejmé „A za kolik to jezdí?“. Jak jsem měl reagovat, když palivoměr, který je mimochodem jedním z prvních digitálních, které se na motorky montovaly, ukazuje chvíli plnou nádrž a chvíli rezervu? Krom toho na motorce, která musí startovat se sytičem a pak nejméně dvě minuty běžet v pásmu nad 4000 ot/min. hlasitě upozorňujíc své okolí na otevřenost obou výfuků, opravdu spotřebu nepočítám. Už ani nevím, co jsem vlastně tehda odpověděl, ale přimělo mě to k dalšímu zamyšlení.

K zamyšlení nad tím, jaké mohou být následky této posedlosti spotřebou a jestli je opravdu dobré spotřebu tolik řešit a dávat jí takovou váhu. U staré motorky na víkendové ježdění je to nesmysl, to asi cítíme všichni. Ale co v případě auta, které najezdí desítky tisíc kilometrů ročně? Tam už se přece každá desetinka ve spotřebě projeví. Nebo ne?

Asi to bude tak, že každá mince má dvě strany. Samozřejmě, pokud se snažíte z kopce jezdit se zařazenou rychlostí, úspěšně jste z kufru vyházeli všechno harampádí a ve sběru za to utržili vyšší stokoruny nebo pokud pravidelně kontrolujete nahuštění pneumatik (myšleno ne tak, aby tam stále byly ony 3 atmosféry) a s výměnou ložisek neotálíte do chvíle, kdy přes jejich hučení není slyšet v rádiu už ani Iron Maiden, nedá se proti takovému svědomitému přístupu protestovat.

Pokud ale otáčky vašeho motoru do kopce zpravidla nepřekročí hodnotu 1500 a od sledování okamžité spotřeby se nenecháte odradit ani rušivým zvukem a doprovodnými vibracemi dvouhmotového setrvačníku, nespornými to pokusy motoru, jak vám dát vědět, že by vás nejraději nakopal do patřičných míst. Nebo pokud při nákupu auta bedlivě procházíte uživatelské recenze a tabulky s průměrnou spotřebou tak důsledně, že nakonec pořídíte ten nejmenší a nejlépe (rozumějte nejsložitěji) přeplňovaný diesel s vidinou toho, že vaše spotřeba bude začínat číslovkou 3, a to soused nerozdýchá. Pak už je to diagnóza.

A jaké, že jsou následky? V tom lepším případě to končí návštěvou servisu, kde se dotyčnému po předložení účtu za výměnu onoho setrvačníku protočí panenky, čímž může být v ideálním případě spotřebář vyléčen. V tom horším případě je závada se smrští nadávek svedena na výrobce. A v tom nejhorším případě má spotřebář štěstí a černý Petr v podobě nákladné opravy vyjde na některého z budoucích majitelů jeho turbodieselu. Pokud tedy přistoupíte k nákupu vozu z druhé ruky a stane se vám, že po příjezdu k prodávajícímu vás dotyčný po pohledu na váš vůz počastuje obligátním „Kolik si to vezme?“, je načase zpozornět.

Naštěstí ale stále ještě platí, že v praxi vítězí potřeba uživatelů. Pro lidi nakonec bylo auto vymyšleno a lidem má sloužit, ne naopak. Ne každý ostatně může nebo chce jezdit v dieslovém Lupu, aby pak mohl na různá fóra přidávat příspěvky o tom, kterak už dva měsíce netankoval. A těžko si taky představit, že se otec od početné rodiny jednoho krásného dne rozhodne prodat svou Hondu Odyssey jen proto, aby ušetřil 20 haléřů na kilometr s tím, že dvě z jeho pěti dětí budou od nynějška jezdit na společné výlety vlakem. Ten navíc vyjde dnes mnohdy dráž než jízda autem. Holt - doba je zlá…

Nutit automobilky vyrábět jen malá úsporná auta je asi stejné, jako bojovat se společenským problémem obezity tím, že donutíme textilní společnosti prodávat svršky jen v malých velikostech.
Bob Lutz, bývalý ředitel společnosti General Motors

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:
Ceny pohonných hmot

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz