Článek
Píše se 2. září roku 1944. V západní Evropě se schyluje k operaci Market Garden a k dalším stěžejním bitvám při osvobozování kontinentu. Druhá světová válka spěje do své rozhodující fáze. Do toho posílá vrchní ministerský předseda Churchill telegram svému tajemníkovi pro kolonie. Stojí v něm, že populace opic na Gibraltaru musí co nejdříve dosáhnout počtu 25 kusů a je třeba ji dále udržovat alespoň na této úrovni. Kdekdo by si pomyslel, že se Churchill musel zbláznit. Opak byl ale pravdou.
Záhada jménem Macaca sylvanus
Makakové znamenali pro Brity a místní obyvatele mnoho. Příslušníci druhu Macaca sylvanus žili na skále tyčící se z moře u městečka La Línea odnepaměti. A obývají ji dodnes. Je to jediná volně žijící populace opic v Evropě. Přesto se přesně neví, jak se na jižní cíp Pyrenejského poloostrova primáti dostali. Jedna teorie říká, že je přivezli muslimové, kteří území dnešního Španělska okupovali téměř osm století. Poslední musulmanské výspy se přitom na konci 15. století nacházely právě na jihu v Andalusii. Jiná teorie tvrdí, že si opice přivezli až později britští vojáci z jejich misí.
Asi nejzajímavější je ale možnost, že se původně jednalo o zbytek prastaré evropské populace bezocasých makaků. Ti obývali starý kontinent po několik milionů let. Žili téměř v celé jižní Evropě a výskyt jejich populace sahal dokonce až na Britské ostrovy. Postupem času ale jejich stavy ubývaly, až z Evropy zcela vymizeli. Podle nalezených kosterních pozůstatků to bylo zhruba ve stejné době, kdy vymřeli i poslední neandrtálci. Někteří badatelé jsou ale toho názoru, že poslední jedinci kdysi velmi početné populace makaků mohli přežít na několika místech jižní Andalusie dokonce až do 19. století. Jedním z oněch míst mohla být i gibraltarská skála.
Otázkou však zůstává, proč by si měly tyto poslední evropské opice zvolit právě Gibraltar jako své útočiště. Obzvlášť zvážíme-li, o jak nehostinné místo se vlastně jedná. Na skalách je velmi chudá vegetace a na celém výběžku jsou jen minimální zdroje pitné vody. Přesto existuje malé vodítko, které by tuto teorii mohlo podpořit. Gorhamova jeskyně. Jedno z posledních míst, kde prokazatelně žil člověk neandrtálský. Příbojová jeskyně se nachází na břehu moře pod strmou stěnou gibraltarské skály, jen pár set metrů pod místy, kde se dodnes prohání poslední evropští makakové.
Samice makaka kojí své mládě před zraky turistů. Gibraltar, rok 2007.
Pověrčiví Britové
Mohly opice následovat osud neandrtálců a nějakým zázrakem na strmých skalách přežít? To zatím nikdo neprokázal. Příchod makaků do těchto míst je tak dodnes zahalen tajemstvím.
První zmínky o opicích na Gibraltaru pochází až z doby britské nadvlády.
Angličané získali skálu a přilehlé městečko až uzavřením Utrechtského míru, který definitivně ukončil válku o španělský trůn. To se psal rok 1713 a tehdy zbrusu nový Union Jack měl nad majestátní skálou vlát na věčné časy. Jak ale víme, nic netrvá navždy. A tak se mezi místními rozšířila pověra, že skála bude britská do té doby, dokud na ní budou žít makakové. Až zmizí poslední opice, skončí i britská nadvláda. Z nenápadné legendy se časem stal obecně přijatý mýtus, kterému byla přikládána mezi místními stále větší váha.
Když roku 1913 klesla populace makaků na pouhých deset jedinců, nechaly úřady přivézt z Afriky několik mladých samic, aby opice zachránily před vymřením. S postupem času šli Britové ještě dál. Makakové byli oficiálně svěřeni do péče místní vojenské posádce. Vojáci monitorovali jejich chování, vedli evidenci opic a hlídali jejich zdravotní stav. Několik členů posádky bylo dokonce vyčleněno speciálně jenom pro péči o makaky. Netrvalo dlouho a mezi opicemi a vojáky vzniklo pouto. Po strmých skalách tak už neposkakovaly bezejmenní primáti. Najednou tu byli Roy, Jeff nebo třeba Elisabeth, pojmenovaná po budoucí královně.
Za války ovšem nastaly nejen lidem, ale i opicím těžké časy. Všudypřítomná bída dolehla i na zvířata. Opice také začaly sužovat různé nemoci a jejich stavy klesaly. Dospělo to tak daleko, že v roce 1942 údajně žili na skále poslední tři makakové.
A právě v ten moment se do celé záležitosti vložil sám Churchill. Ne, že by snad věřil oné opičí pověře. Ale jako zdatný stratég si byl dobře vědom důležitosti Gibraltaru jako vstupní brány do Středozemí. A moc dobře také věděl, jak by zmizení opic poznamenalo už tak pošramocenou morálku tamních obyvatel. Ti za války často čelili náletům a pokusům nacistů zmocnit se strategického výběžku. Z tohoto pohledu se Churchillův dopis o zachování opičí populace zdá o dost méně bláznivý než na počátku našeho příběhu.
Seržant Alfred Holmes, voják a ošetřovatel makaků, který o opice pečoval přes 20 let. Se dvěma „svěřenci“ shlíží na centrum Gibraltaru.
Dobré zprávy pro kolonisty, špatné pro makaky
Churchillova snaha se ukázala jako úspěšná. V pořadí už několikátý pokus o záchranu téměř vymřelých opiček vedl ke zdárnému cíli. A znovu to byli makakové dovezení ze severu Afriky, kteří malou gibraltarskou populaci zachránili. Není proto divu, že když se nedávno prováděly genetické testy, které měly odhalit skutečný původ makaků žijících na skále, zjistilo se, že je jejich genetická informace velmi podobá jejich příbuzným. Zejména těm z marockého masivu Rif.
Přece jen se ale ve výzkumu objevila určitá anomálie. Některé skupiny genů se vyskytovaly v mnohem větší míře u primátů z gibraltarské skály. Naproti tomu u opic v Maroku a Alžírsku se tytéž geny objevovaly jen málo nebo vůbec. To by nasvědčovalo spíše tomu, že byly opice v minulosti vyváženy z Evropy do Afriky. Z historie ale víme, že tomu bylo přesně obráceně.
Pro toto neobvyklé zjištění se však nabízí i jiné vysvětlení. A sice, že se v případě Gibraltaru skutečně původně jednalo o poslední zbytek opičí populace, která kdysi obývala Evropský kontinent a nějakým zázrakem dokázala s lidskou pomocí přežít až dodnes. Právě od evropských předků pak může stále pocházet část genetické informace, která se liší od afrických primátů. Ač je to málo pravděpodobné, mohou na skále stále žít potomci původních evropských opic.
Opicím samotným je to docela jedno. Baví se vyděšenými turisty, nenavyklými na opičí moresy, kterým skáčou po autech a kradou jídlo. Dnes jich na skále a v jejím okolí žijí asi dvě stovky a daří se jim dobře. Každý návštěvník, který sem zavítá, má jistotu, že na nějakého toho drzého opičáka osobně narazí. A Britové zase mají velkou šanci, že jim majestátní skála na jižním cípu Andalusie ještě nějaký čas zůstane.
Smutnou ironií pak zůstává, že zatímco populace na Gibraltaru i díky turistům vzkvétá, o jejich příbuzných v Africe to říci nelze. Populace volně žijících makaků, která ještě před dvaceti lety čítala přes dvacet tisíc opic, se scvrkla na polovinu. A některé kolonie v Alžírsku a v Maroku, které kdysi zachránily makaky na gibraltarské skále, dnes doslova bojují o holé přežití. Nezbývá než doufat, že se brzo najde další zachránce, který i těmto opicím nakonec pomůže přežít.
Zdroje:
L. Modolo,W. Salzburger,& R.D. Martin, Phylogeography of Barbary macaques (Macaca sylvanus) and the origin of the Gibraltar colony, Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 102 (20) 7392-7397, https://doi.org/10.1073/pnas.0502186102 (2005).
https://www.consumer.es/educacion/un-estudio-genetico-revela-que-los-monos-de-gibraltar-descienden-de-macacos-de-marruecos-y-argelia.html
https://winstonchurchill.org/publications/finest-hour/finest-hour-161/curiosities-churchill-and-the-barbary-macaques-a-visit-to-gibraltars-fabled-rock/
https://www.livescience.com/218-mystery-churchill-wwii-monkeys-solved.html
https://institutoecg.es/wp-content/uploads/2019/01/33juanmanuelballesta-1.pdf
