Článek
Skončila válka a první léta, která po ní následovala, znamenala začátek nové éry. Ještě, než boje utichly, přišly jaderné reaktory, atomové bomby, pak začala létat proudová letadla. Přišel atomový věk. A tomu všemu se měl přizpůsobit i vzhled automobilů.
A že měli designéři na co navazovat. Už některá předválečná vozidla měla aerodynamické karosérie, výklopné světlomety, klimatizace a další výstřelky moderního světa. Stačí vzpomenout na vozy značek jako byly Tatra, Aubern nebo Packard. Právě Tatrovky známe jako Češi nejlépe z uvedených výrobců. A právě ony hrály v aerodynamice před válkou prim. Byly ladné, se splývavou zádí, z níž občas vystupovaly další aerodynamické prvky. Třeba Tatra 87, kterou po válce proslavili Hanzelka a Zikmund, měla na zádi jakýsi tenký kýl, ploutev, která vystupovala vysoko nad kapotu motoru. Podobné vymoženosti měla i jiná vozidla. Například velice populární byl tzv. boat tail, tedy rybí ocas, kdy se záď auta prudce zužovala až do špičatého konce; tím disponovala už dlouho před válkou řada aut.
Rybí ploutve od ptáků
Ty pravé ploutve, které známe z růžových Cadillaců z časů Elvise, se na autech poprvé objevily v roce 1948. Kdo byl jejich pravým autorem, o to se dodnes odborníci přou. Jeden tábor říká, že je stvořil šéfdesignér General Motors Harley Earl. Osobně jsem ale toho názoru, že nápad pochází z pera Franklina Hersheye, v té době vedoucího speciálního designového centra GM. Podle legendy navštívil Hershey v době války vojenské letiště, kde spatřil na ploše odstavený bojový letoun Lockheed P38. Dvojice ocasních ploutví designéra silně inspirovala. Od té chvíle začal pracovat na tom, jak takové ploutve dostat na karoserii některého z vozidel.
V té době probíhal vývoj modelového ročníku 1948. Hershey se rozhodl právě na záď připravovaného nového modelu série 62 naroubovat svůj nový objev. Byl to údajně právě šéfdesignér Earl, který se při pohledu na předprodukční vůz zhrozil a trval na okamžitém odstranění oněch vyboulených věcí z vozu. V tu chvíli se do všeho vložili ostatní šéfové jednotlivých oddělení. A k překvapení Earla se postavili za ploutve. Extravagantní výtvor se tak opravdu objevil roku 1948 v showroomech Cadillacu.
Cadillac serie 62, modelový rok 1948. Takto nenápadně začala móda ploutviček.
Byla to senzace. Rádoby aerodynamické ploutve se přesně trefily do tehdejších trendů. Všechno, co jen trochu souviselo s atomovým věkem, raketovou vědou nebo vesmírem bylo neskutečně in. Auto s ploutvemi chtěl zakrátko každý.
Ten pravý boom
V následující dekádě je měly na svých zádích snad všechny velké modely největších značek zpoza oceánu. A nebyla by to Amerika, kdyby větší neznamenalo lepší. Ploutve tak neustále rostly, až měřily na výšku několik decimetrů a často se začínaly zvedat už od rámu zadního okna.
Skutečnou válku znamenal modelový rok 1957. Tehdy Chrysler přišel s ploutvemi, které byly větší než cokoliv, co se kdy objevilo, byť i na těch největších modelech koncernu General Motors. Navíc si ještě dovolil tvrdit, že jeho křídla pomáhají stabilitě vozu v přímém směru a snižují nutnost korigovat směr auta řízením až o 20 %. Ani v té době tato prohlášení nikdo nebral vážně. Avšak válečná pochodeň byla zažehnuta. A Cadillac nehodlal vycouvat. Poté, co se do všeho vložil i konzervativní Lincoln, kdy jeho model Premiere dostal pro modelový rok 1957 rovněž pěkně macatá křídla, rozhodl se designér Bill Mitchell přijít s něčím velkým. Pro modelový rok 1959 představil Cadillac takové rybí ploutve, že by mu je i zrůda z Čelistí tiše záviděla. Jo, holt větší je za velkou louží lepší.
Ploutve Cadillacu Coupe DeVille z roku 1959. Tohle byl vrchol.
Jen samotnými rybími ocasy to ale nekončilo. Na autech se objevovala zpětná zrcátka ve tvaru malých raketek, antény připomínající satelity nebo osvětlené ornamenty na kapotě, které vypadaly jako malé komety. Vesmírný věk byl v plném proudu. Nakonec to značily i názvy jednotlivých modelů. Často se v nich objevovala slova jako Rocket, Satelite, Saturn.
Technologicky měl být pomyslným vrcholem této etapy automobilismu vůz na tryskový pohon. Chrysler na vývoji proudového motoru pro automobil pracoval už od konce třicátých let. Celá padesátá léta pak probíhal vývoj a testování na tzv. mulách, kdy byly motory naroubovány do karoserie běžných aut. Od počátku šedesátých let započal i vývoj speciálních vozů. Auto připravené pro sériovou výrobu tak bylo v pořadí čtvrtým projektem a po všech testech paradoxně spatřilo světlo světa až v roce 1963, a tudíž už mělo poněkud uhlazenější design. Dokonce zmizely i ploutvičky. Nakonec ani o sériový vůz v pravém slova smyslu nešlo. Chrysler auta zahrnul do speciálního klientského programu. V rámci něj dvě stovky šoférů najezdilo s asi padesáti vozy za tři roky přes milion mil. Ani tak ale projekt neuspěl. Auto bylo pomalé, mělo příliš opožděnou odezvu na plyn, přes celkem vysokou efektivitu pohonu mělo dost velkou spotřebu, ale hlavně bylo neskutečně drahé. Chrysler vlastně nikdy nezveřejnil, kolik činily náklady na výrobu jednoho vozu. Už to o něčem svědčí. Nakonec nechal výrobce až na devět kusů všechny vozy sešrotovat. S koncem proudového auta skončil i věk vesmírného automobilového designu.
Ploutve dopluly až do Evropy
Ale mezi tím vším se stalo něco neobvyklého. Móda křidélek se dostala i do konzervativní Evropy. I když se na starém kontinentu dali lidé v lecčems Amerikou ovlivnit, u aut to většinou neplatilo. Nikdy jsme nejezdili v jejich velkých korábech, nikdy k nám nedošla móda pickupů a zatím jsme díky bohu nezanevřeli ani na manuální převodovky. Ale tento malý módní výstřelek se - kdo ví proč - ze zadních blatníků Cadillaců a Chevroletů dostal i na Mercedesy nebo Volva.
Ploutvičky po evropsku a decentně, Mercedes-Benz w111 z roku 1964
Nakonec nemusíme chodit ani za hranice. Všichni si z dětství pamatujeme staré oktávky. I když se jejich ploutve nemohly s těmi americkými měřit, byly tam. Vůbec je zvláštní, jak se socialistické vozy někdy bez skrupulí inspirovaly těmi kapitalistickými. Ba co víc, často je sprostě kopírovaly. Jistě, mnohdy to byla znouzectnost, ale ne v tomto případě. Záď oktávie by se bez ploutviček jistě obešla.
Nebyly to ale jen automobily. Ploutvičky se dostaly i na vozidla jednostopá. Ne že by je nosili motorkáři frajersky na zádech. Nacházely se na koncovkách výfuků. Jako první se mi vybaví ČZ 150 v elegantní černobílé kombinaci, s odpruženým sedlem a s tzv. rybinami, které měly spodní část delší než vrchní, což dělalo zajímavý kontrast s tvarem zadního kola. Krásné stroje.
Pokud si ale teď myslíte, že se ploutve dostaly na výfuky motocyklů rovněž jako inspirace Cadillacem, musím vás zklamat. Motocykly měly ploutvičky už dávno před válkou. Narozdíl od aut ale na koncích výfuků nebyly pro nic za nic. Jejich tvar měl velký vliv na konečný zvuk motoru.
Sláva pomíjivá jako mrsknutí tresčím ocasem
Křidélka v Americe odešla téměř stejně rychle, jako se objevila. Najednou opadlo kosmické nadšení, přišla umírněná šedesátá léta, generace válečných veteránů dospěla do nudných otců od rodin v šedých oblecích a generace hippies ještě neměla hlasovací právo. A do téhle doby se už extravagantní metrová křídla na koncích blatníků nehodila. Najednou vypadala nepatřičně.
Ačkoliv se jich ostatní výrobci zbavili jako mávnutím kouzelného proutku, Cadillac se svého poznávacího znamení jen tak vzdát nechtěl. Křidélka opatrně zmenšoval, až z nich vlastně udělal trochu vyvýšené zadní blatníky, které končily svislou lampou zadních svítilen.
Zvláštní ale je, že jinde ve světě zůstaly ploutvičky stále populární i v šedesátých letech. Možná právě proto, že nebyly nikdy tak křiklavé a přehnaně obrovské jako v zemi neomezených možností. Tak například Mercedesu typové řady w111 zůstaly až do konce šedesátých let. Podobně na tom byl třeba sportovní britský Triumph TR5 nebo například i u nás vcelku rozšířený západní Ford Anglia.
Asi nejdéle ale křidélka, byť nenápadná, vydržela na autě, na kterém by to nikdo nečekal. Na východoněmeckém Trabantu. Elegantní doplněk, který začal svůj život jako vzletný designový výstřelek nejluxusnějších amerických korábů silnic, zdobil Elvisovy slavné Cadillacy a propůjčoval punc mimořádnosti Mercedesům, skončil na autě z bakelitu, které zamořilo půlku východní Evropy a stalo se symbolem úpadku komunistického bloku.
I přes neslavný konec jsou - alespoň pro mě - dodnes ploutve jedním z největších symbolů bláhové doby padesátých let. Doby, kdy fanynky omdlévaly při pohybech Elvise pelvise, lidé chtěli létat do vesmíru a auta měla křídla.
Zdroje:
https://www.timescolonist.com/driving/bill-vance-the-rise-and-fall-of-the-cadillac-tailfin-4666777
https://gunthertoodys.com/es/1950s-car-culture/
