Článek
Když autobus konečně dorazí do malého městečka jménem Milan na jihovýchodním konci Indiany, kluci to tam skoro nepoznávají. V městečku o tisíci obyvatelích se jako sardinky tísní více než 40 tisíc fanoušků. Houf je to tak ohromný, že se do ulic Milanu nemá šanci vejít. Teď už nadšení hrdinové konečně chápou, odkud se vzal ten nekonečný špalír kolem silnice. Byli to lidé, na které v Milanu už prostě nezbylo místo.
A proč všechen ten povyk?
Milanští Indiáni právě vyhráli celostátní šampionát v basketbalu.
Milan a jeho posedlost
Abychom pochopili, co taková výhra pro místní znamenala, je třeba malý sportovně-historický exkurz. V Indianě byl basketbal od počátku minulého století velice populární. V malých osadách uprostřed polí byla košíková pro malé kluky často jedinou kratochvílí. Možná i proto měla právě Indiana jako jeden z mála států dlouhá léta otevřený basketbalový šampionát. To znamenalo, že se ho účastnily všechny školy společně, a do finálového klání tak mohl postoupit i tým z malého města. Jistě, příliš často se to nestávalo, protože školy z Lafayette, Fort Wayne nebo z Indianapolis měly mnohem více studentů, a tedy i mnohem více talentovaných hráčů. Malé školy tak většinou nedošly dál než do semifinále. Byla tady však jedna výjimka.
Milan. Malé městečko, kde byla banka, obchod se smíšeným zbožím a železářství. A kde basketbalu fandili snad úplně všichni. Místní kino, jinak velice oblíbené, mívalo pravidelně v sobotu večer zavřeno. Na promítání by totiž nikdo nedorazil. V tu dobu se hrál basketbal. A kdo jen trochu mohl, fandil svým Indiánům přímo v hale.
Počátkem padesátých let dospěla basketbalová mánie v městečku ke svému vrcholu. Milanští houfně navštěvovali nejen zápasy, ale dokonce i tréninky svých studentů. S nadšením sledovali, jak zkušený kouč Herman Grinstead cepuje fyzičku mladých hráčů. Dlouhé hodiny je nechával běhat okolo haly. A nabytá kondice se brzo projevila. Milan poprvé po osmi letech porazil školní tým z Batesville. Tamní střední škola měla skoro tisíc studentů. Ta Milanská jen 160. Byl to první vystrčený růžek mladých milanských pušek.
Zuřivci zůstanou venku
Jenže Grinstead, ač fanoušky zbožňovaný, měl neshody s ředitelem školy. A když trenér bez souhlasu vedení objednal nové dresy, využil ředitel okamžitě jeho malého škobrtnutí. Zkušeného kouče propustil, a ten se doslova srazil ve dveřích s novým trenérem. S mladíčkem Marvinem Woodem. Ten přitom ještě nedávno sám hrál za středoškolský tým v sousedním okrese.
Způsob, jakým byl zkušený Grinstead vyhozen a mladičký Wood přijat, se rychle rozkřikl. Fanoušci doslova zuřili. Ti nejskalnější dokonce řediteli vyhrožovali, aby přivedl kouče Grinsteada zpět. Když se tak nestalo, vylévali si zlost na Woodovi. Nezkušený mladík v nich i bez toho vzbuzoval nedůvěru a mnozí fandové se nebáli to dávat hlasitě najevo.
Ještě horší to bylo po prvním tréninku. Na rozdíl od náročné fyzické přípravy, kterou hráčům ordinoval Grinstead, přišel Wood se složitými útočnými kombinacemi a taktikou namalovanou na papírku. Místo bezcílného běhání kolem haly naučil Wood své svěřence různé hry. Mezi nejoblíbenější patřila kočka a myš nebo čtyři rohy. Nabyté dovednosti pak byl odhodlán používat při zápasech.
Přihlížejícím fanouškům se ale takové metody pranic nelíbily. Začali na mladého trenéra pokřikovat a poučovat ho, jak by měl hráče vést. To už bylo na Wooda moc. Naštvaně vykázal fanoušky z haly. Od té chvíle trénovali studenti za zavřenými dveřmi.
Mělo to ještě jeden důsledek. Do té doby se tréninků účastnili i kluci, kteří nebyli pevnou součástí týmu. Ze 70 hochů, kteří chodili na Milanskou střední, si to do haly občas přišlo zkusit alespoň 50 z nich. I těm zavřel Wood dveře. Asi netřeba dodávat, že tyto kroky mu na popularitě u místních zrovna nepřidaly. Zato mu poskytly možnost lépe hráče poznat. Když už měli klid na trénink, postupně zjišťoval, s jakými talenty má co do činění.
Hrej s tím nejlepším, co máš
Byla to ta nejlepší generace hráčů, jaká se kdy v Milanu zrodila. Mnoho z nich pocházelo z nuzných venkovských poměrů. Často neměli doma ani zavedenou elektřinu nebo vodovod. Míč ale měli všichni.
V drsných podmínkách vyrůstal i Bobby Plump. Jako kluk trénoval s kamarády doma za stodolou. Měli tam malý hliněný plácek s jedním košem pověšeným na dřevěné stěně stájí. Bobby se stal pevnou součástí týmu ještě za trenéra Grinsteada. Jeho přesná střelba byla jedním ze stavebních kamenů hry Milanu. Jako rozehrávač také vymýšlel mnoho důležitých kombinací, které si vyzkoušeli s Woodem na tréninku.
Bobby Plump, jeden z nejlepších hráčů Indiánů.
Pivota hrál na poměry basketbalu malý Gene White. Neměl sice ani metr osmdesát, ale co ztrácel ve výšce, nahrazoval Gene svou neobyčejnou mrštností a vynikajícím výskokem. Jeho rodina vlastnila v Milanu obchod s krmivem pro hospodářská zvířata a malou farmu.
Na křídle běhal hbitý Ray Craft, který byl skvělý ve hře jeden na jednoho a dával spoustu bodů. Podkošové křídlo hrál urostlý Roller Cutter. Kluk z farmy uprostřed polí, který docházel každý den do školy téměř deset kilometrů.
Největší silou Milanského týmu ale nebyly individuality, byla to jeho sehranost. Protože na školu chodilo jen pár desítek chlapců, tým se v podstatě neměnil. Když k tomu přidáte taktickou průpravu od trenéra Wooda a dobrou kondici, kterou nabrali za jeho předchůdce, dostanete skvěle fungující stroj. S touto mašinou se Milanští vydali bojovat o úspěchy v sezoně 1953/1954.
Proti outsiderovi i proti hvězdě NBA
Toho roku nebyli bráni za žádná ořezávátka. Už předcházející sezonu se dostali do finálové fáze turnaje. To, jakým způsobem si měli počínat v roce následujícím, ale nečekal nikdo.
Ředitel nenechal nic náhodě a domluvil na začátek školního roku sérii přípravných zápasů. V nich se kluci utkali s týmy z nejbližšího okolí. Byli mezi nimi i odvěcí rivalové z Osgoodu, Versailles nebo Aurory. A právě tým z Aurory dělal Woodovi největší vrásky. Běhavý soupeř Indiány vždy uměl potrápit. V přípravě s Aurorou padli o 9 bodů. Měla to být největší porážka Milanu v sezoně. Jinak z jednadvaceti cvičných zápasů dokázali devatenáctkrát vyhrát. A někdy i o více než třicet bodů. Začátek byl slibný.
Pak už přišel samotný turnaj. V okresním kole porazili kluci z Milanu všechny tři týmy včetně Osgoodu rozdílem třídy. Postoupili do regionálního kola. Tam už na ně čekaly těžší kalibry. Včetně týmu z Aurory. Wood ale zvládl své hochy tentokrát lépe připravit. Vítězství 46:38 znamenalo konec Aurory v turnaji. A zároveň postup Milanu do semifinále.
Tam na Indiány čekalo v prvním zápase překvapení. Do semifinále postoupila škola z Montezumy, která měla ještě méně studentů než střední z Milanu. Zcela neznámého soupeře ale dokázali Woodovi svěřenci s přehledem porazit. Až pak nastal skutečný křest ohněm. Tým Crispus Attucks, za který hrála i budoucí hvězda NBA Oscar Robertson. Ani rodící se superstar, která se měla později stát nejužitečnějším hráčem NBA, ale nedokázala odvrátit porážku proti klukům z Milanu.
Milan - Crispus Attucks, 65 : 52.
Koše mají všude stejně vysoko
Milan postoupil do celostátního finále. Podruhé za sebou.
Už to byl pro školu obrovský úspěch. Ředitel nechal všem ušít trikoty s oslavnými nápisy a matka Genea Whitea dokonce prodala několik tuctů kuřat, aby zaplatila celé rodině cestu na finále a lístky na zápas. Měl to být pro všechny zúčastněné zážitek na celý život.
Hrálo se v obrovské hale Butler Fieldhouse v Indianapolisu, kam se vešlo patnáctkrát více lidí, než kolik jich žilo v celém Milanu. Když hráči den před prvním zápasem dorazili poprvé na palubovku, mysleli si, že je šálí zrak. Někteří viděli tak velkou halu poprvé v životě. Pak ale spatřili něco ještě zajímavějšího. Trenér Wood balancoval na ramenou svého asistenta a přitom se čímsi dotýkal obroučky. Byl to metr.
Hala Butler Fieldhouse, dějiště finálového zápasu sezony 1953/1954.
„Deset stop.“, prohlásil Wood, když si všiml, že ho hráči sledují. Moc dobře věděl, že se kluci mohou zaleknout velikosti haly, a tak chtěl trochu uvolnit napětí. Poukázáním na to, že koše mají všude stejně vysoko, se mu to povedlo dokonale. Hoši se dali do smíchu a už nepočítali, kolik že tisíc diváků se do haly vměstná.
Možná i to jim pomohlo v prvním finálovém zápase. Porazili loňské finalisty z Terre Haute o dvanáct bodů.
David proti Goliášovi
V rozhodujícím finálovém zápase se Indiáni z Milanu utkali s týmem střední školy Muncie Central. Ta byla více než desetkrát větší než Milanská střední. Chodilo do ní na dva tisíce studentů. Proti jejich pivotovi, který měl dva metry, se postavil o hlavu menší Gene White. Byl to doslova souboj Davida s Goliášem. Přesto se Indiáni vrhli do zápasu neohroženě. V půlce vedli už o šest bodů. Jenže fyzicky silnější soupeř začal náskok stahovat. Před poslední čtvrtinou svítilo na tabuli vyrovnané skóre. 26:26.
A pak se stalo něco neočekávaného. Uprostřed poslední čtvrtiny, když už Milan prohrával o jeden koš, ukořistil Bobby Plump míč a doslova zamrznul. Zůstal stát na útočné polovině, jeho spoluhráči čekající na svých pozicích, obránce se zdviženou paží před ním. Ale Bobby se ani nehnul. Pravidlo omezující čas pro útok bylo zavedeno až později toho roku. A tak Bobby dál držel míč. Čtyři minuty se vůbec nehrálo. Hráči Muncie Central byli tak překvapení, že se Milanu záhy po překvapivé rozehrávce povedlo vyrovnat. Minutu před koncem to bylo 30:30.
Běží poslední vteřiny. Wood si bere time-out. Je jako v transu. Pokyny ze sebe doslova sype. Rozehrávka na Crafta, ten podrží míč. White zaměstná obranu. Craft přihraje na Plumpa. Ten se uvolní a střílí. Všechno vychází podle plánu. Bobby Plump dostává míč kousek za hranicí trestného hodu. Tři vteřiny do konce. Výskok. Střela. Těch pár vteřin trvá snad věčnost. Míč protíná obroučku. Zašustění síťky. Siréna. A pak už není slyšet nic. Křik a jásot fanoušků nelze přehlušit.
Milan - Muncie Central, 32:30.
Fanoušci Milanu se vrhají na palubovku. Trenér Wood a hrdinný střelec Bobby Plump se v mžiku ocitají na ramenou fanoušků a spoluhráčů. Celá hala je na nohou. I celý Milan je na nohou. U rozhlasových přijímačů jsou nalepeny uši snad všech obyvatel. A po posledním Bobbyho koši se městečkem šíří doslova lavina euforie. Lidi se radují, objímají, pláčou.
Z vidlákova až k nesmrtelnosti
Celostátní šampionát Indiany právě vyhrála nejmenší škola v historii. Z bezejmenných kluků ze zapadlého městečka, o kterém nikdy nikdo neslyšel, jsou najednou hrdinové. Těch pár zápasů v půlce padesátých let navždy změní život v jejich rodném Milanu.
Místní dodnes rozebírají detaily jednotlivých utkání nebo příběhy hráčů a jejich rodin. I životy samotných aktérů se obrátí naruby. Najednou se jim otevírají netušené možnosti. Někteří z nich zůstanou věrni basketbalu, jiní se vydají do světa, který je od té chvíle zná jako „ty zázračné hochy z Indiany“.
Bobby Plump hraje ještě pár let amatérské soutěže, aby si nakonec otevřel restauraci s názvem „Poslední střela“.
Gene White vyučuje na střední škole matematiku a později neodolá nabídce trénovat basketbal.
Jiní, jako Ray Craft nebo Billy Jordan, se vydají na hereckou dráhu a dokonce působí v Hollywoodu.
Nikdo z nich ale do smrti nezapomene na ten vítězný pocit poté, co Bobby dal poslední koš.
A pokud i vás jejich příběh zaujal, můžete ho spatřit na televizní obrazovce. Film Hráči z Indiany natočil roku 1986 jako svou prvotinu režisér David Anspaugh. V hlavní roli trenéra exceluje nedávno zesnulý Gene Hackman.
I jeho můžete v průběhu filmu spatřit, kterak balancuje na ramenou svého asistenta, aby všem ukázal, že jsou koše všude na světě stejně vysoko.
Zdroje:
