Článek
Počátkem prosince 1941 dopadly japonské bomby na Pearl Harbor. Amerika, pro kterou byla válka do té doby něčím vzdáleným, se najednou měla vrhnout do boje. Zástupy mladých mužů byly odvedeny do zbraně. A po mnohých zůstala prázdná místa v továrnách, u pásů, na výrobních linkách.
Odliv dělníků brzo začal ohrožovat tolik strategickou výrobu. S tím, jak boje postupovaly, bylo potřeba stále více tanků, letadel nebo munice. Reálně přitom hrozilo, že je nebude mít kdo vyrábět. Americký úřad pro statistiku zaměstnanosti dokonce už počátkem roku 1942 předpovídal, že pokud nedojde k adekvátní náhradě opuštěných pracovních míst, zkolabuje do konce roku 1943 téměř veškerá výroba.
Pro pracovní trh to byla těžká zkouška. Lidé se mohutně rekvalifikovali. Z úředníků se stávali dělníci. Do továren byli houfně přijímáni černoši. Ani to ale nemohlo stačit. Nezbývalo než zapojit nejpočetnější skupinu nezaměstnaných. Ženy. Byť to byl nápad pro mnoho lidí zcela nemyslitelný.
Jasnou řečí hovořila statistika. Například v leteckých továrnách pracovalo před rokem 1942 asi jen 1 % žen a jen minimum z nich se věnovalo manuální práci. Tomu odpovídalo i vnímání společnosti. Ta viděla práci v továrně jako čistě mužskou záležitost. Ženy se - naproti tomu - věnovaly činnostem pro ně typickým. Byly švadlenami, zdravotními sestrami, kadeřnicemi. Velká část z nich pak byla v domácnosti a nepracovala vůbec.
A to se mělo po Pearl Harboru změnit. Mladé ženy vyměnily injekční stříkačky za šroubováky a holící strojky za vrtačky.
Změny byly natolik dramatické, že musela vzniknout Válečná komise pro pracovní sílu (War Manpower Commission). Její podstatnou součástí byla Ženská poradní komise (WAC). V ní zasedaly významné právničky nebo političky, které se už od první války snažily o ženskou rovnoprávnost.
Začalo to písničkou
Najednou vycítily, že lepší příležitost k podpoře emancipace už nemusí přijít. Ženy nýtující trupy letadel nebo svářející železo byly natolik vzdálené od tehdejší společenské normy, že už to více ani nešlo. Touha po soběstačnosti se mísila s vlastenectvím a sílila s každou opuštěnou tovární šatnou. USA právě stály u zárodku tzv. druhé vlny feminismu. Vlny, která měla ženám ukázat, že nemusí být závislé na mužích a mohou se živit samy.
Ovdovělá matka Enola O'Connell při práci ve společnosti Heil and Co. v Milwaukee ve státě Wisconsin, únor 1943.
Nedlouho poté, co utichly japonské salvy nad Perlovým přístavem, nastupovaly mladé dívky a ženy do vstupních kurzů, které je měly připravit na těžkou práci. V řádu několika týdnů se z něžných slečen stávaly drsné dělnice. Mezi prvními zaškolenými byla i mladá Rosalind Walterová. Osmnáctiletá dívka se však oproti svým vrstevnicím vyjímala nejen svou dychtivostí. Pocházela z dobře situované rodiny z Long Islandu a práci v továrně vnímala jako vlasteneckou povinnost a poslání. Právě s tím nastoupila počátkem roku 1942 jako nýtovačka ve fabrice ve Stratfordu v Connecticutu. Tam pod značkou Voight vznikaly stíhací letouny Corsair.
Neobvyklý příběh o vlastenectví spojený s naivitou mladé dívky upoutal pozornost tisku. Reportáž o odhodlané dceři bohatých rodičů se brzo objevila na stránkách novin v celém státě. Článek doputoval až na stůl jistého Reda Evanse. Mladého textaře, který se ihned rozhodl, že o Rosalind napíše píseň. A tak se z Rosalind Walterové stala nýtovačka Rosie. A svět se poprvé seznámil s dívkou, která „i jako křehké stvoření zastane víc práce než muž“.
Zprvu nenápadnou písní odstartoval Red Evans nevědomky jakousi kampaň, která měla nakonec ukázat světu, že i ženy dokáží zastat těžkou práci.
Rosie se měla stát hlavní tváří této kampaně. A my si povíme příběh několika žen, které jí daly skutečnou tvář.
Potřebujeme symbol
Z písně se mezitím stal hit. Rosie najednou byla vzorem toho, co dnes označujeme za silnou ženu. Přesto se objevovalo mnoho pochybovačů, kteří si ženu s nýtovací pistolí nebo velkou vrtačkou jednoduše nedokázali představit. Zbývalo proto najít vzor. Rosie musela vystoupit z naivní vlastenecké písně a ukázat světu skutečné svaly. Lidi potřebovali obrázek té silné nýtovačky Rosie, o které si dosud jen zpívali.
Alespoň tak nějak to zřejmě cítil slavný ilustrátor Norman Rockwell. Ten za války působil v Saturday Evening Postu, kde se jeho vlastenecky laděné obálky brzo staly legendárními. Bylo by tak spíše s podivem, kdyby Rockwellovi příběh dívky ze slavné písně unikl.
Rockwell žil během války v městečku Arlington ve státě Vermont. Jednoho dne večeřel v místním bistru. Když v tom ji spatřil. Měla okouzlující nevinnou tvář, ve které se zároveň zračila jakási rozhodnost, nesmlouvavost i bojovnost. Byla to přesně ta tvář, kterou potřeboval. A protože se ve městečku všichni znali, netrvalo dlouho a rusovlásce jménem Mary Doyle Keefová zazvonil telefon.
Po chvíli přemlouvání souhlasila, že bude slavnému ilustrátorovi stát modelem. Avšak práce to nebyla snadná. Na první setkání přišla Mary v bílé blůzce a střevících. Rockwell se zhrozil, „Něco takového přece nýtovačky nenosí!“. Po chvíli ale vychladl. A přes nepřesvědčivý začátek vznikly první skicy. Na další schůzku se už Rockwell připravil. Sehnal montérky, kožené pásky, a dokonce i maketu nýtovací pistole.
A tak se stalo, že se 29. května 1943, na den Obětí války, objevila Rosie - tedy vlastně Mary - na obálce Postu.
Slávu? Ne, raději omluvu
Jedno se Rockwellovi musí nechat. Svou kresbou způsobil rozruch. Statná žena usazena na piedestalu podepřeném výtiskem Hitlerova Mein Kämpfu byla oblečena v oněch modrých montérkách a na klíně se jí skvěla ta mohutná nýtovací pistole. Momentka ji zastihla právě při pauze na svačinu. Její sendvič se slaninou vypadal, že by nasytil dva hladové dělníky. Ale její pohled jasně říkal, že by se o svůj krajíc nepodělila. Bylo v něm sebevědomí, nesmlouvavost. A možná i trocha domýšlivosti. Jen těžko byste hledali větší protiklad k ušlápnuté domácí puťce, která byla pro mnohé obrazem tehdejší ženy.
Nýtovačka Rosie, jejímž vzorem byla jistá Mary Keefová z Vermontu. Telefonní operátorka, která neměla s válečnou výrobou nic společného. Inspirací byla Rockwellovi Michelangelova freska Izajáše v Sixtinské kapli.
Ten plakát vlastně ani nepotřeboval žádný slogan. Stačil jeden pohled do tváře odhodlané Rosie, a bylo rázem jasno. Přesto byste na Rockwellově díle našli hned několik paradoxů. Ten první je do očí bijící. Statná figura a široká ramena ostře kontrastují s líbeznou dětskou tvářičkou, které na nevinnosti neubírá ani drsný výraz, ani trocha toho povinného šmíru. Až to vypadá, jako by dnes někdo ve photoshopu narouboval dívčí tvář na tělo skutečného hřmotného nýtovače.
A ono zdání není až tak daleko od pravdy. Sama Mary Doyle Keefová, která stála Rockwellovi modelem, totiž ve skutečnosti pracovala jako telefonní operátorka. Byla to drobná dívka, která neměla s letadly, nýtováním ani šmírem nic společného. Vážila padesát kilogramů a nakonec i proto potřebovala onu maketu nýtovací pistole. Tu skutečnou by totiž neuzvedla.
Říká se, že když Rockwell dokončil svou kresbu, nedalo mu to a zavolal Mary, aby ji připravil na to, že bude na titulní straně poněkud zvětšena. Asi to příliš nepomohlo. Když totiž Mary poprvé uviděla svou podobu na obálce Postu, zhrozila se. Rockwell se jí dokonce musel omluvit za to, že jí na ilustraci přidal odhadem asi třicet kilogramů svalové hmoty.
Tak která je ta správná?
Mary vzala Rockwella na milost až ve chvíli, kdy jeho Rosie společně s dalšími obrazy a ilustracemi absolvovala rozsáhlé turné po Spojených státech, při němž se povedlo získat nemalé množství peněz. A přes všechny zmíněné nedostatky to byla právě Rockwellova Rosie, z níž se stal onen tolik oceňovaný válečný symbol. Plakáty s „upravenou“ Mary Keefovou v hlavní roli se tiskly jako na běžícím páse. Její Rosie se stala tváří propagandy, která měla nalákat ženy do továren.
Podobizna statné nýtovačky v Izajášově póze a s krabičkou na svačinu s hrdým nápisem „Rosie“ se skvěle hodila do krámu americkým úřadům. Nedlouho poté, co ilustrace vyšla na titulní straně Postu, si Ministerstvo financí pronajalo práva na používání Rockwellova díla. Rosie najednou byla všude. I na místech, kde byste ji asi nečekali. Například lákala Američany ke koupi válečných dluhopisů.
Ženský tým pracuje na trupu bombardéru B-24E Liberator v továrně Willow Run, počátek roku 1943.
Rosie táhla. Vláda proto přišla s nápadem na propagační film, v němž by Rosie od výrobního pásu lákala další zájemce o dluhopisy. Film skutečně vznikl. Hlavní úlohu si v něm zahrála jistá Rose Monroeová. Na nějaký casting ale nebyl čas. Filmaři Rose objevili v továrně Willow Run, kde skutečně pracovala jako nýtovačka na lince, kde vznikaly ikonické bombardéry B-29. A kvůli jejímu jménu si část lidí dodnes myslí, že to byla právě dívka z tohoto filmu, která byla předobrazem Rosie. Není to pravda. Film totiž vznikl až v roce 1944.
Pravdou ale je, že původní Rosie z písničky měla kromě Mary Keefové a Rose z propagačního filmu i několik dalších verzí. Ještě za války vznikaly nové podobizny legendární nýtovačky. A jedna z nich měla dokonce časem připravit rusovlasou silačku s tváří telefonistky z Vermontu o její slávu.
Když dnes vyslovíte v Americe jméno „Rosie the riveter“, představí si naprostá většina lidí ihned jinou ženu. Tu s puntíkovaným šátkem a vyhrnutým rukávem, kterou vidíte na úvodním obrázku tohoto článku.
A kde že se ona „puntíkatá“ Rosie vzala? To je zase jiný válečný příběh.
Zapomenuta na 40 let
Nebyly to jen úřady, které se snažily pozvednout pracovní morálku a ukázat ženy jako údernice. Také samotné firmy se vehementně snažily, aby jejich výroba běžela dále. A některé z nich si dokonce samy najímaly grafiky a ilustrátory, aby pro ně tvořili propagandistické letáky. Mezi takové firmy patřila i společnost Westinghouse.
Ta už v roce 1942 pověřila jistého Howarda Millera, aby pro ni vytvořil sérii plakátů, které pomohou naverbovat nové zaměstnance a zvýšit pracovní morálku těch stávajících. A Miller se pustil do práce. Narozdíl od Rockwella si ale zakládal na autentičnosti. Říkalo se, že chodil po továrnách a hledal dělnici, která by se hodila jako model pro jeho plakát. V říjnu 1942 ji konečně našel a vznikla malba s dívkou s vyhrnutým rukávem a slavným heslem „We can do it!“, tedy - „Zvládneme to!“.
Zprvu to nevypadalo na žádný velký úspěch. Millerova ilustrace visela na zdech továren společnosti Westinghouse pouhých pár týdnů v únoru a březnu 1943, než ji nahradila jiná malůvka. Dívka s puntíkovaným šátkem byla rychle zapomenuta. Zvláštností pak je, že ačkoliv byla Millerova Rosie starší než ta Rockwellova, musela si na svou slávu počkat skoro 40 let.
Soustružnice ve zbrojařské továrně Navy Yard & Naval Gun ve Washingtonu na Nový rok 1943. Jen ve čtvrti Navy Yard už tehdy pracovalo na 1400 žen.
Všechno se změnilo až v 80. letech. V době, kdy feminismus opět nabíral na síle. Právě tehdy kdosi zcela náhodou vyštrachal z Národního Archívu ve Washingtonu původní Millerovu ilustraci.
Najednou se spustilo šílenství. Zase se tiskly plakáty, šila se trička, vyráběly se hrníčky, talířky, ubrousky. Všechno s hrdou dělnicí a s heslem „Zvládneme to!“. Dívka na Millerově kresbě byla najednou tou jedinou správnou Rosie.
Zapeklité střevíce a posedlost starou fotografií
Háček byl v tom, že nikdo nevěděl, koho tehdy Miller vlastně namaloval. Strhla se proto doslova mánie. Všichni chtěli vypátrat skutečnou Rosie. Tu, která opravdu měla pracovat jako nýtovačka.
Jenže pokud měla Millerovi stát modelem některá z milionů pracujících žen, zdál se to být neřešitelný úkol. Naštěstí se brzo ukázalo, že Miller nepostupoval možná až tak svědomitě, jak se kdysi tvrdilo. Za války bydlel v Pittsburghu. V tamních novinách vyšel na podzim 1942, tedy přesně v době, kdy pracoval na své ilustraci, článek o ženách pracujících v továrnách. K článku náležela fotografie. Byla na ní soustružnice, která jako by z oka vypadla Rosie z plakátu. Nechyběl jí ani ten typický šátek s puntíky.
Po tomto zjištění se samozřejmě objevila celá řada žen, které se na oné fotografii poznaly. Asi nejvěrohodněji působila jistá Geraldine Doylová. Ta v době, kdy vznikla ona fotografie, skutečně pracovala u soustruhu v továrně v Michiganu. Sama dokonce identifikovala i puntíkovaný šátek, který má ikonická Rosie na sobě. Dlouho se proto věřilo, že předlohou nýtovačky byla právě ona.
Jenže celý rébus měl nakonec jiné rozuzlení. Skutečná identita Rosie nedala dlouhá léta spát jednomu historikovi, dr. Jamesu Kimblovi. Kimble jako odborník na válečnou propagandu nevěřil, že předlohou Rosie byla Geraldine Doylová. Aby to dokázal, potřeboval se dostat co nejblíže k té původní fotografii s tím, že na ní nalezne pojítko k soustružnici, kterou tehdy fotograf zvěčnil. Zdálo se to jako nemožný úkol. Kimble se ale nevzdával. Procházel internet, knihovny, listoval starými novinami, hloubal ve fotoarchívech. Až se konečně dopátral původní fotografie.
Na jejím rubu stála tato slova:
"24. března 1942, Alameda,
Snad se té krásné Naomi Parkerové ten její nosánek v tom soustruhu nezasekne."
Byl to poklad, na který Kimble léta čekal.
Zbývalo vypátrat, zda paní Naomi Parkerová stále žije.
V létě 2015 zazvonil dr. Kimble na dveře v Cottonwoodu v Kalifornii. Otevřela mu paní Parkerová. Po jejím boku stála její sestra, která s ní v Alamedě za války pracovala. V ruce třímala výstřižek z novin. Byla na něm ona, jak stojí za soustruhem v tom puntíkovaném šátku.
Naomi Parkerová pózuje v továrně během války. Poznáváte v ní Rosie z ikonické ilustrace?
Paní Parkerová nikdy nepochybovala, že je na fotografii právě ona. Nikdy si ji ale nespojila s ikonickou ilustrací. A nikdy neměla ani potřebu se domáhat slávy. S odstupem času jí vadilo jen to, že se za ní vydával někdo jiný.
V družném hovoru se pak prý dr. Kimblovi zmínila, že nosila pod montérkami ve skutečnosti střevíce na vysokém podpatku. Co by na to asi řekl Norman Rockwell?
Kampaň, která byla až příliš úspěšná
Nejen díky Naomi Parkerové nebo Mary Keefové se do práce v továrnách přihlásily miliony žen. Dnes jich podle odhadů přežívá méně než stovka.
A jaký osud čekal na „naše“ Rosie? Vlastně se dá říct, že vcelku dobrý. Všechny se dožily vysokého věku.
Telefonistka Mary Keefová vystudovala ve Vermontu dentální hygienu. Se svým manželem a čtyřmi dětmi prožila v Nové Anglii šťastný život. Jen občas si někdo dovolil vystřelit z jejich mohutných paží, které jí tehdy Rockwell přimaloval. Zemřela před deseti lety ve věku 92 let.
Rosalind Walterová, ona bohatá dívka z dobře zajištěné rodiny, která inspirovala původní píseň o nýtovačce Rosie, sice kvůli službě v továrně na Corsairy nedokončila své vzdělání. To ji ale nikterak nevadilo. Její otec byl majitelem velké farmaceutické společnosti a ona se proto mohla věnovat celý život dobročinnosti a naučným pořadům. Po válce pracovala chvíli jako zdravotní sestra. Následně připravovala pro televizi dokumentární tvorbu zaměřenou na americkou historii. Zejména se z ní ale stala jedna z nejznámějších filantropek. Věnovala miliony dolarů na podporu veřejnoprávní televize, založila několik nadací a poskytovala příspěvky na školné talentovaných studentů. Rosalind zemřela na jaře 2020. Bylo jí 95 let.
A Naomi Parkerová? Ta prožila prakticky celý život mimo zájem médií. Pracovala jako servírka v Kalifornii a ani po jejím odchodu do důchodu nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl její život změnit. Zlom nastal až po setkání s dr. Kimblem. Najednou jí začaly chodit emaily obdivovatelů, začali ji zvát na různá výročí a oslavy. Ale hlavně - svět konečně poznal, kdo byl inspirací pro tu nejslavnější Rosie. Naomi Parkerová zemřela v lednu 2018 ve věku 96 let.
Jako Rosie pracovaly i ženy tmavé pleti. Stosedmiletá Dorothy Boggessová pozoruje se svými kolegyněmi setkání válečných veteránů, 6. června 2024.
Kampaň, do níž se tyto ženy zapojily, byla natolik úspěšná, že doslova nýtek po nýtku změnila americkou společnost. Byl to běh na dlouhou trať. Ale na jeho konci se miliony žen dokázaly postavit na vlastní nohy.
Bylo to vůbec poprvé, kdy ženy měly v továrnách za stejnou práci garantovánu stejnou mzdu jako muži. Co na tom, že se nařízení nedodržovalo a ženy většinou braly asi dvě třetiny toho, co jejich mužští kolegové. Už to, že to vláda nařídila, bylo důkazem respektu, který si nýtovačky a soustružnice vydobyly.
Velké změny nastaly i jinde. Ve státech rostly školky a jiná předškolní zařízení jako houby po dešti. Fenomén žen v domácnosti se upozadil a matky sháněly péči o své děti, zatímco ony samy pracovaly. Pracovní úřady zaváděly rekvalifikační kurzy a vycházely přitom ze zkušeností, které získaly při zaškolování žen na těžkou práci.
Největší změnou ale byla nabytá soběstačnost, které se po válce mnohé z nýtovaček, svářeček nebo válcířek nehodlaly vzdát. Chtěly v práci pokračovat. Došlo to tak daleko, že musela vzniknout jakási antikampaň, která z dělnic měla opět učinit ženy v domácnosti. Jednak proto, aby se navrátily staré pořádky. A pak také proto, aby měli kde pracovat muži, kteří se vrátili z války domů. Mnohým z nich odbory při odvodu přislíbily, že se budou moci po válce na svá místa vrátit. Tahle antikampaň měla ale mnohem menší úspěch.
Rosie se už prostě nedala tak snadno odbýt.
Dodnes je toto jméno v Americe synonymem pro ženy, které se za války zapojily do práce ve zbrojařských nebo leteckých závodech a dopomohly tím k vítězství v druhé světové válce. Jejich symbolem pak zůstává onen červený šátek s puntíky, který na své směny hrdě nosila Naomi Parkerová.
Zdroje:
https://www.loc.gov/item/today-in-history/june-25
https://www.nytimes.com/2020/03/04/us/rosalind-p-walter-dead.html
https://www.businessinsider.com/rosie-the-riveter-real-person-story-2023-3
https://www.saturdayeveningpost.com/2013/07/rosie-the-riveter/
https://www.nytimes.com/2018/01/22/obituaries/naomi-parker-fraley-the-real-rosie-the-riveter-dies-at-96.html
https://smarthistory.org/seeing-america-2/norman-rockwell-rosie-the-riveter-sa/
