Článek
Zatímco fotografie již byla dávno vynalezena, na film si museli první diváci ještě téměř celé devatenácté století počkat. A to přesto, že animace už existovala. Jejím prvním průkopníkem byl Belgičan Joseph Plateau. Fyzik, který v první polovině 19. století sestrojil mechanismus, jenž pojmenoval fenakistoskop. Jednalo se o rotující kruh, na jehož obvodu se nacházely obrazce v takové posloupnosti, že při otáčení kruhem vytvářely při pohledu do jednoho místa animaci. K filmu odtud ale vedla ještě pořádně dlouhá cesta.
Hollywood v nedohlednu
Je zvláštní, že původní účel filmu nebyl vůbec komerční. Naopak. První kinematografové mnohem více usilovali o poznávání technických možností a využití filmu k dokumentárním a naučným účelům. Za jednoho z prvních tvůrců v historii je považován Eadweard Muybridge. Výstřední muž, narozený jako Edward James Muggeridge -jméno si nechal z neznámých důvodů změnit - se zapsal do dějin filmu již v roce 1878. Za vše mohla hospodská disputace na téma jízdy na koni. Jsou při cvalu všechny nohy koně v jednu chvíli ve vzduchu? Z dnešního pohledu triviální otázka - tehdy však velmi obtížně řešitelná. Za účelem jejího zodpovězení použil Muybridge nejprve soustavu dvanácti aparátů, kterými nasnímal koňský cval, tedy jeho jednotlivé fáze. Nakonec jedenácti snímkový film (dvanáctý snímek nebyl použit) prokázal, že kůň skutečně má v jednu chvíli všechny nohy ve vzduchu.
V té době ale neexistoval přístroj, který by za sebe poskládané obrázky dokázal vcelku promítnout. Pro prezentaci svého závěru si Muybridge takový stroj vymyslel. Nazval ho zoopraxiskop. Zařízení bylo v podstatě projektorem s instalovaným skleněným kotoučem. U jeho konstrukce se nejspíše nechal inspirovat Plateauem. Kotouč měl totiž po svém obvodu nalepena jednotlivá „políčka filmu“, a byl tak schopen při otáčení promítnout velmi krátký snímek, jehož délka byla omezena obvodem skleněného kruhu. Byl to film? Teoreticky ano. Ale v podstatě to byla stále jen trochu vypilovanější verze Plateauova zařízení. Většího uplatnění se vynález nedočkal.
Cval koně, první „film“ Eadwarda Muybridge, vytvořený v roce 1878 a prezentovaný pomocí zoopraxiskopu.
Zajímavostí je, že Muybridge nebyl jen vynálezcem a podivínem, ale také vrahem. V roce 1874 zastřelil milence své ženy se slovy: Dobré odpoledne, majore, mé jméno je Muybridge a zde je odpověď na Váš dopis mé ženě. I když byl překvapivě osvobozen, tak právě od té doby platil za nevyzpytatelného a protivného člověka.
Od Muybridgeových pokusů s koňským cvalem mělo uplynout ještě dlouhých deset let, než se objevil další posun v prvních filmových krůčcích. Tentokrát už i za přítomnosti odvíjecí a navíjecí cívky a políček filmu.
Zmizelý Prince a mrtvola v Seině
Za nejstarší dochovaný film tak, jak jej vnímáme dnes, se v odborných kruzích považuje scéna z Roundhayské zahrady. Na jednočočkovou kameru s dvěmi cívkami a zaměřovací čočkou ji natočil filmový průkopník a vynálezce Louis Le Prince. Na hýbajících se obrázcích jsou dodnes dobře patrní manželé Whitleyovi - rodiče Le Princovy ženy, jeho syn Adolph a rodinná přítelkyně Annie Hartley, kterak tančí a procházejí se na přístupové cestě k domu v Západním Yorkshiru. Celá scéna netrvá ani dvě vteřiny. Přesto se jedná o zlomový snímek. Je prvním, na kterém byli zachyceni lidé a který byl natočen na film, byť zprvu ještě papírový. Ale hlavně - dochoval se. Lidé se tak dodnes mohou pokochat dokola skotačícím synem Adolphem a houpavě tančící nebohou paní Whitleyovou. Nebohou proto, že vynálezcova tchýně zemřela pouhých deset dní po vzniku snímku. Rodina však na ni dodnes má živou památku.
Z dnešního pohledu je možná paradoxní, že první filmové záběry zachycují zcela obyčejnou chvíli rodinného setkání. Není na nich zvěčněn ani významný státník, ani rozhodující bitva nebo podpis důležité deklarace. Jedná se o domácí video s obyčejnými lidmi na obyčejném místě, jakých od té doby vznikly miliony.
Úvod Le Princova snímku. Vlevo syn Adolphe, uprostřed Annie Hartley a zcela vpravo manželé Whitleyovi, Roundhay Garden, Leeds, 1888
Ještě větším paradoxem je, že tvůrce tohoto snímku dnes prakticky nikdo nezná. Osud tomu tak ale zřejmě chtěl. Jen něco málo přes rok od natočení prvního filmu Le Prince zmizel. Bylo to v době, kdy již stihl vytvořit další záběry, včetně třeba jeho syna hrajícího na akordeon, a chystal se je veřejně promítat ve Spojených státech. Dodnes se přesně neví, v jaké fázi byl vývoj jeho promítacího stroje. Jeho příbuzní a zaměstnanci později tvrdili, že fungoval a absolvoval několik zkušebních promítání. Jisté je, že se při pokusech s ním potýkal Le Prince s nízkou hladinou osvětlení uvnitř projektoru. Je tak otázkou, zda tajnosti s jeho vývojem byly dílem ochrany jeho patentu, nebo dílem přetrvávajících nedostatků. Podařilo se mu problém vyřešit? To se už nedozvíme. V září 1890 nastoupil po rozloučení se svým bratrem v Dijonu do vlaku směr Paříž a od té chvíle ho už nikdo nikdy nespatřil. Zmizel.
Ačkoliv po něm francouzské orgány, rodina a přátele usilovně pátrali, jeho osud je dodnes opředen tajemstvím. Chystal se na odjezd za oceán. Možná pochyboval o úspěchu svého vynálezu. Možná o schopnostech kvalitního promítání. Možná ani on netušil, jakou díru do světa film v následujících dekádách udělá. Možná nevěřil, že dokáže splatit své dluhy, které při vývoji přístrojů nadělal. To vše by mohlo nasvědčovat, že si Le Prince sáhl život. Nebo přinejmenším po Empedoklovsku zmizel před svými věřiteli. Mnoho jeho příznivců však bylo od začátku jiného názoru. Podezřívali ostatní vynálezce a průkopníky kinematografie, že Le Prince zavraždili, aby mohli z vynálezu pohyblivých obrázků sami profitovat. Každopádně Le Prince už to nestihl, a také proto se na něj zapomnělo.
Kde byla tehdy pravda už asi nezjistíme. Faktem je, že v roce 2003 se při zkoumání policejního archívu podařilo vypátrat fotografie utonulého muže, jehož tělo bylo v roce 1890 vytaženo v Paříži ze Seiny. Nápadně se podobal Le Princovi, prý snad až na menší postavu. Ani tato fotografie ale záhadnou smrt vynálezce definitivně neobjasnila.
Filmový vlak se rozjel a lidé prchali ze sálu
Jediným jistým tak zůstalo to, že vývoj filmu se už v devadesátých letech předminulého století nedal zastavit. Otázkou jen bylo, kdo prokáže dostatek obchodního ducha, drzosti a ostré lokty nutné k tomu, aby na tomto vynálezu dokázal profitovat a zajistit si věčnou slávu.
Muži, kteří stvořili film - zleva Louis Le Prince, Étienne-Jules Marey, Thomas Edison
Shodou okolností už půl roku po Le Princově zmizení ohlásil věhlasný Thomas Edison vynález kinetografu. Snímací zařízení si nechal snadno patentovat, neboť už v roce 1888 nechal na své jméno na takový vynález vystavit na patentovém úřadě tzv. výhradu. To dělal Edison běžně. Zkrátka ohlásil, že je na stopě vynálezu určitého přístroje nebo věci, uhradil poplatek a úřad ho od té doby vedl v patrnosti. Pokud by se někdo pokusil podobný patent registrovat, měl by Edison rok na to, aby svůj nápad převedl do praxe. Jelikož byl bohatým mužem, podával tyto výhrady i na věci, jejichž vývoji se vůbec nevěnoval. V případě kinetografu ani žádná lhůta nebyla třeba, neboť Le Prince zmizel a jelikož prohlášen za mrtvého byl až roku 1897, nemohla rodina disponovat s právy k jeho vynálezům. To znemožňovalo, aby kdokoliv napadl Edisonův nárok na vynález filmovacího přístroje. Byli zde samozřejmě i jiná jména, která se o sestrojení podobného zařízení pokoušela. Někteří dokonce uspěli. Buď ale dotyčný neměl dostatečného obchodního ducha (jako např. William Friese-Greene), nebo se zaměřoval na jiné využití svého vynálezu (jako třeba Étienne-Jules Marey, který dokonce poskytoval Edisonovi konzultace, ale své přístroje používal ke studiu pohybu lidí a zvířat). Významným počinem, který Edisonovi pomohl, byl i vynález celuloidového filmu. O ten se roku 1889 postaral George Eastman.
Aby Edison svůj triumf dokonal, nechal si zakrátko patentovat také kinetoskop. Ten svým vzezřením připomínal velká rádia ze třicátých let, avšak disponoval nahoře kukátkem, přes které mohl divák pozorovat projekci filmu. Prezentaci tohoto přístroje byl roku 1894 přítomen i jistý Antoine Lumiére. Jeho synové provozovali v té době v Lyonu úspěšnou továrnu na výrobu fotografických desek. Jejich otec jim nadšeně vyprávěl o novém vynálezu a mezi řečí je přivedl na myšlenku, že by to zvládli lépe. A taky že ano.
Už za pouhý rok představili světu kinematograf, který dokázal za pomocí projekce promítat snímky mimo přístroj na velké plátno. Tím se bratři Auguste a Louis Lumiérové stali prvními tvůrci, kteří dokázali film ukázat více divákům najednou. Navždy tím změnili historii nejen kinematografie.
Našemu příběhu ale ještě není konec. Na tomto místě je potřeba vyvrátit jeden mýtus, který dlouho klame filmové fanoušky po celém světě. Existuje totiž legenda, která říká, že při jednom z prvních promítání filmu pomocí kinematografu Lumiérových se na plátně objevila přijíždějící lokomotiva. Diváci - zděšeni pohybujícím se obrazem - se měli tváří v tvář jedoucímu vlaku dát na útěk. Tato historka má několik zádrhelů. Film s názvem „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“ sice skutečně existuje, natočili ho bratři Lumiérové a je to opravdu jeden z prvních jejich „pohledů“, jak se tehdy říkalo krátkým scénám. Nikdy se ale nepodařilo prokázat, že by diváci při spatření tohoto pohledu na jedoucí vlak prchali. Naopak - jak dokládá filmový historik z Univerzity v Trevíru Martin Loiperdinger, legenda o prchajících divácích se objevila ve filmových kruzích už před rokem 1900. Je to tedy vymyšlená historka stará skoro jako film sám. Dalším zádrhelem pak bylo, že „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“ pochází z roku 1896, a tedy se ani nejedná o první „komerčně“ promítaný film, kde by diváci mohli být pohybujícím se obrazem natolik vyděšeni.
Příjezd vlaku do stanice La Ciotat, rok 1896
Oním prvním snímkem určeným pro oko veřejnosti byl pohled ještě o rok starší. V březnu roku 1895 bylo na plátně v pařížském sídle Společnosti pro národní rozvoj a průmysl představeno zúčastněným něco nevídaného. Sledovali vyobrazení toho, jak zaměstnanci Lumiérovic továrny opouštějí její brány. Ty postavy se ale pohybovaly. Překvapeni a v němém úžasu ale nezůstali jen diváci. I bratři Lumiérové byli zaskočeni. Nečekali totiž, že hlavním trhákem toho dne bude tento „obyčejný“ film. Mysleli si, že to bude spíše jejich průlom v oblasti barvení fotografií metodou polychromie. Mýlili se. Lidé uviděli poprvé obraz v pohybu a od té doby od něj nemohou odtrhnout oči.
Tady je nutno dodat, že legenda říká, že jedním z diváků byl toho březnového dne také jistý Georges Méliès. Když tento majitel kouzelnického divadla, obchodník s kouzelnickými triky a pomůckami a fotograf uviděl, co s lidmi dělá film, vzal si do hlavy, že je donutí zapomenout na nudné dokumentární scény bratří Lumiérů. I ti sice používali při tvorbě svých pohledů inscenované situace s „herci“, kteří se neměli pro autenticitu dívat do kamery. Méliès si však jako první usmyslel, že bude lidem ukazovat snímky, které mají děj, příběh, humor.
Filmové šílenství se mohlo rozeběhnout naplno. To už je ale zcela jiný příběh, na hony vzdálený prvním pionýrům s metrákovými krabicemi místo kamer.
Zdroje:
https://historycooperative.org/first-movie-ever-made/
https://www.britannica.com/technology/Kinetograph
https://blog.scienceandmediamuseum.org.uk/louis-le-prince-created-the-first-ever-moving-pictures/
https://www.history.com/this-day-in-history/first-commercial-movie-screened
https://harpers.org/archive/2022/04/who-killed-louis-le-prince-on-the-forgotten-father-of-film/
https://www.scienceandmediamuseum.org.uk/objects-and-stories/very-short-history-of-cinema
