Článek
Malý Dorando se narodil v srdci Apeninského poloostrova, ve městečku Correggio, v roce 1885. Od mala snil o tom, že se stane cukrářem. Jako dospívající mladík si ale byl nucen přivydělávat v obchodě s textilním zbožím v nedalekém městě Carpi. Říká se, že jednou, když byl v práci, konaly se ve městě běžecké závody. Akce mladíka natolik zaujala, že si z obchodu odskočil podívat se na start.
Když uviděl vybíhající závodníky, nemohl si pomoci. Dal se do jejich pronásledování. Nakonec doběhl, stále ještě v pracovním úboru, neoficiálně druhý za nejlepším italským běžcem té doby, Periclem Paglianim. O dva týdny později už běžel v Bologni oficiálně závod na 3 kilometry. Znovu byl druhý. Běhání ho naprosto uchvátilo. To se psal rok 1904.
Až na olympijské hry, aneb zrádná polytechnika
V následujících letech se vypracoval na nejlepšího italského běžce na dlouhých tratích. Roku 1908 byly na programu olympijské hry v Londýně. Dorando Pietri se kvalifikoval na maratonském běhu, který shodou okolností probíhal opět přes jeho důvěrně známé Carpi. Vyhrál v čase 2 hodiny 38 minut. Rychleji do té doby žádný Ital maraton nezaběhl. Bylo jasné, že na olympiádě bude malý, jen 159 centimetrů vysoký, cukrářský učeň nejžhavějším italským želízkem.
Maratónský běh měl být atletickým vrcholem her. Zápolení běžců na nejdelší trati si onoho letního dne nenechalo ujít na 75 tisíc diváků na stadionu a prý okolo milionu lidí kolem trati. A to přes - na Londýn netypické - spalující vedro. Horko nebylo jedinou překážkou, kterou museli závodníci toho dne překonat. Podle tehdejších teprve se formujících pravidel měl závod měřit „okolo čtyřiceti kilometrů“. Londýnský Polytechnický klub, kterému bylo pořádání maratonu svěřeno, ale zaokrouhlil vzdálenost na 26 mil. Princezna z Walesu si navíc přála, aby start mohly sledovat i její děti přímo z oken hradu Windsor. Proto byl závod ještě o pár set metrů prodloužen. Celková délka tak poprvé činila oněch magických 42 kilometrů a 195 metrů. Na tuto vzdálenost se běhá maraton dodnes.
Samotným běžcům bylo prodloužení trati sděleno až pár dnů před startem. V kombinaci se spalujícím vedrem to nakonec zapříčinilo, že 18 z celkového počtu 73 přihlášených běžců vůbec neodstartovalo. Z pětapadesáti odvážných, kteří se nakonec před zraky královských dětí vydali na trať, jich doběhla ani ne polovina, 27. Tedy vlastně 28, ale o tom až později.
Dorando Pietri v průběhu závodu
Hlavně ne Američan
Zatímco se na čelo krátce po startu propracovali domácí závodníci, Dorando začal zkušeně pomaleji. Poté, co okolo poloviny závodu britští běžci začali odpadat, dostal se do vedení v Anglii narozený Charles Hefferon. Přesto, že reprezentoval Jižní Afriku, byl vnímán téměř jako domácí.
Hlasatel z tlampačů na stadionu pravidelně hlásil, kdo je ve vedení. Až do 24. míle opakoval ke spokojenosti diváků Hefferonovo jméno. Hlavně, že to není Američan, shodovali se britští fanoušci. Reprezentanti hvězd a pruhů již vyhráli v atletických disciplínách téměř vše. Navíc často a opakovaně protestovali proti výkonům domácích atletů. To ke konci her uvrhlo Američany do veliké nelibosti místních.
Světlice náhle ohlásila divákům na stadionu, že se vytrvalci blíží. V tu chvíli se začal do vedení posouvat malý Dorando Pietri. Hefferon tři kilometry před cílem zcela vytuhnul. Dostal se před něj nejen Pietri, ale nedlouho po něm i americký stavební dělník Johnny Hayes. V tu chvíli už celý stadion netrpělivě očekával, kdo se vynoří z jeho útrob jako první.
Těžko do cíle
K překvapení mnohých byl tím hrdinou Dorando Pietri. Dav očekával v čele závodu statného atleta. Malá postava cukráře z Carpi tak byla pro mnohé udivující. Zakrátko ale přivítal stadion Itala nefalšovaným jásotem. Z velké části proto, že to nebyl Američan. Nadšení publika ale brzo vystřídalo zděšení. Pietri se divně potácel a nejprve se po vběhnutí na stadion vydal špatným směrem. Očividně dezorientovaného běžce museli směrem k cíli otočit až pořadatelé. Tím ale útrapy Itala na cestě k cílové pásce teprve začaly.
Kymácivě se nejistým krokem sunul po oválu. Upadl. Zůstal ležet a mnoho přihlížejících si myslelo, že je po smrti. Ve skutečnosti byl na hranici vědomí. Na nohy mu po prvotním váhání pomohl až ředitel závodu Jack Andrews a irský lékař Michael Bulger. Věděli, že tím riskují jeho diskvalifikaci. Následně při cestě po dráze upadl Pietri ještě čtyřikrát. Fanoušci s napětím sledovali jeho marnou snahu udržet se na nohou. Bouřlivě ho povzbuzovali.
Po posledním pádu mu Andrews masíroval nohy a přemlouval ho, aby se ještě jednou pokusil běžet. V tom se na druhé straně stadionu objevil strojově běžící Hayes. „Američan nesmí vyhrát,“ pomysleli si Andrews a Bulger. A zřejmě si to uvědomil i sám Dorando. Vstal a snad silou vůle proběhl skrz pásku. Cílová fotografie pak přesně vystihuje všechny emoce okamžiku a dokonale dokumentuje útrapy a hrdinství maratonských běžců. Nadšené výrazy a úsměvy okolo stojících sportovců a fandů jsou v přímém kontrastu s Pietriho strhanou tváří a nepřítomným výrazem.
Dokázal to. Vyhrál. Američan Hayes doběhl až půl minuty po něm.
Dorando Pietri s pohárem od královny
Diskvalifikace, steak a strychnin
Právě Američan si po doběhu začal stěžovat na pomoc, kterou Pietri obdržel od pořadatelů. Ačkoliv tak byl nejprve Ital prohlášen za vítěze, nakonec byl po uznání nedovolené cizí pomoci diskvalifikován a vítězem se stal právě Hayes. V očích fanoušků ale zůstal šampionem nadále malý velký Dorando Pietri. A nejen v očích těch. Jakmile byl oslabený hrdina propuštěn z nemocnice, dostalo se mu nečekané návštěvy. Přišla za ním královna, která mu věnovala velký pozlacený pohár za jeho hrdinský výkon.
Scénu, kterak na podlomených nohou, na hranici kolapsu a za podpory pořadatelů, Pietri slavně vítězí, sledoval z první řady i slavný spisovatel sir Arthur Conan Doyle. Dodnes si mnoho lidí myslí, že to byl právě Doyle, kdo dostrkal Pietriho do cíle. Onen statný muž z cílové fotografie, kterého má většina lidí za autora Sherlocka Holmese, je ve skutečnosti irský lékař Bulger. Role slavného autora byla v tomto příběhu jiná. Stále ještě ohromen velkou statečností malého Itala, rozhodl se pro něj uspořádat sbírku. Jak sám říkal, „aby viděl, jak hluboce zapůsobil na své britské fanoušky“. Nakonec se mezi lidmi vybralo na tu dobu velmi slušných 300 liber. První příspěvek vložil samozřejmě sám spisovatel.
I přesto si Pietri ještě dlouho vyčítal, že závod nedokázal dokončit bez cizí pomoci. Později vzpomínal, že za jeho kolaps pravděpodobně mohla příliš vydatná snídaně. Na tu si vytrvalec objednal velký steak s pořádnou přílohou. Ačkoliv to z dnešního pohledu může znít bizarně, v kontextu tehdejších stravovacích návyků to nebylo nic neobvyklého. Sportovci se vydatně posilňovali nejen tučnou stravou, ale třeba taky alkoholem. Vítěz prvního maratonu z Aténské olympiády, Spiridon Luis, vypil před závodem sklenku koňaku a při běhu se pak přiživoval vínem. Ještě na těch samých hrách, kde zažil Pietri svůj kolaps, údajně jeden Němec při dálkovém závodu v chůzi vypil 22 piv a půl láhve vína. Ani doping nebyl tehdejším sportovcům cizí. Při závodu v ulicích Londýna se Pietri posilnil injekcí strychninu. Ten se dnes používá jako jed na krysy. Ve správné koncentraci však povzbuzuje dýchání a krevní oběh.
Fašista a automechanik v San Remu
Ať už za jeho kolaps mohlo cokoliv, jeho urputný souboj s tratí a únavou mu zajistil obrovskou slávu. Čekalo ho turné po Spojených státech, kde opět soupeřil s Hayesem (a pravidelně ho porážel). Čekaly ho exhibice, byl hostem u významných osobností, stal se celebritou. Vydělal nakonec mnohem víc, než kolik vybrali fanoušci v Británii.
Dost na to, aby si otevřel ve své domovině hotel. Zřejmě byl ale lepším běžcem než byznysmenem. Hotel brzo zkrachoval a Pietri se přestěhoval do San Rema. Pořídil si tam autoservis a žil stranou od zájmu jeho bývalých fanoušků. Stinnou stránkou sklonku jeho života byla jeho fascinace italským fašismem. Když v roce 1942 podlehl v 56 letech infarktu, nechal se pohřbít v černé košili, známém to symbolu Mussoliniho stoupenců.
Ani to ale nemohlo vymazat vzpomínky na onen památný výkon z Londýna. Na výkon, který navždy změnil atletiku. Dorando Pietri totiž díky filmovým kamerám jako první ukázal světu krutost maratonu, nelítostný souboj běžce s každým metrem trati. Souboj na hranici života a smrti. Stal se prvním atletickým bojovníkem, prvním hrdinným maratoncem a inspiroval další generace běžců, kteří se podobně jako hrstka odvážných amatérů v londýnském parnu před 116 lety dodnes vydávají na 42.195m dlouhou bolestivou pouť.
Zdroje:
