Článek
Rozjela se upoutávka s několika červenými Volkswageny Golf kroužícími dokola na dráze a já už věděl, že i moje čakry budou brzo spokojené. Stačilo jen počkat na obligátní „Co dnes večer uvidíte“ a svět byl vmžiku v rovnováze. Tahle rovnováha ale v nejbližší době, jak se zdá, skončí.
Říct, že jsem s Top Gearem vyrůstal, je asi trochu patetické a nadnesené. První díl jsem totiž viděl v sedmnácti. Od té doby jsem ale žádný jiný pořad nehltal tolik, jako blbnutí tří chlápků ve středním věku, kteří byli vždy ambiciózní, ale neschopní. Šíleně dětinští, ale vždy a u všeho zatraceně vtipní. Na jedné straně vám pravidelně dávkovali velmi kousavý, suchý humor, občas říznutý politicky opravdu nekorektní poznámkou nebo narážkou. Na straně druhé to občas vše korunovala skvěle načasovaná, mnohdy němá pointa, která zaručila, že jste nemohli na pár sekund popadnout dech.
Mám samozřejmě na mysli ten Top Gear, který v novém tisíciletí stvořili Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May. Poté, co nevýrazného Jasona Dawea nahradil vlasatý „kapitán šnek“ May, vznikla trojice, která mezi sebou měla skvělou chemii. Na jedné straně vzor politické nekorektnosti, přerostlé dítě, neotesaný orangutan a postrach celého právního oddělení BBC Jeremy Clarkson. Proti němu stojící James May; pedantský puntičkář s obsedantně kompulzivní poruchou, který musel mít všechny větráčky v autě namířené stejným směrem a montážním klíčům dával jména. A někde mezi nimi se potácející energický a roztržitý „hamster“ Hammond, který naboural snad každé auto, které kdy řídil. Byli natolik odlišní a rozmanití, že se každý divák v některém z nich alespoň částečně našel.
Zároveň ale měli všichni tři také chyby. Nemám teď na mysli jen na Clarksonovy chlupy v uších a Mayův tragický účes. Myslím na nedostatky osobnostní a dovednostní. Při pohledu na takového Clarksona, jak se snaží o jakoukoliv manuální práci, jste toho člověka až litovali. Když se pak objevila jeho sebestředná stránka, naopak byste ho s radostí zaškrtili. James byl zase schopen se bez plánku ztratit ve větším domě a s oblibou tak všude chodil s drahným zpožděním. A Hammond? Ten pravidelně všechny odbourával nehranou naivitou a dráždil svým maloměšťáctvím. Téměř v každé epizodě se jim navíc něco zle nepovedlo. Končívalo to pak často vybuchujícím raketoplánem, obytným autem letícím z útesu, okruhem plným rozbitých autobusů nebo jinou katastrofou. Jistě, mnohdy bylo evidentní, že je vše nahrané a často to tak i být muselo, jinak by to byl hazard s životy všech okolo. Sympatie diváků ale měla show díky těmto malérům v kapse. Kdo by se taky chtěl koukat na pana perfektního, že?
S tímto přístupem tihle tři navždy změnili tvář motoristických pořadů. Ty už najednou nemusely být plné strnulých monologů strejdů v rolácích, kteří vás povídáním o spotřebě a objemu kufru dokázali za dvacet vteřin unudit k smrti. S nástupem tria C+H+M se v hlavním vysílacím čase britské BBC objevovala auta táhnoucí hořící štrůdl karavanů po kolejích, muž oblečen jako Hitler jedoucí na kole nebo chlapi hrající kuželky. S auty. Zavěšenými na jeřábu. A s karavany na místě kuželek. Zkrátka a dobře, nic nebylo dost šílené na to, aby to produkce zatrhla. Je jasné, že pro někoho, v kom dřímá stále klukovská duše - a to jsou snad všichni chlapi - bylo právě tohle trefou do černého. Každý fanda alespoň na chvíli zapřemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo pracovat jako moderátor Top Gearu. Show pomalu sbírala divácké a jiné televizní ceny, a to ač byl zejména Clarkson ostrým trnem v oku mnoha lidí nejen z vedení samotné BBC. Stoupající popularity si začaly všímat produkční týmy z celého světa. Brzo tak vzniklo mnoho klonů na televizních stanicích v mnoha zemích. Kdo se jednou na tenhle formát podíval, už koukal do programu, na kdy si má nachystat mísu s chipsy.
A pak přišly speciály
Na tomto místě se musíme přesunout o (pěkných) pár let do minulosti. Do doby, kdy jsme se střední školou vyjeli na zájezd do Amsterdamu. Právě tam, v kempu, na malé obrazovce televizoru v mobilhomu jsem viděl svou první epizodu. Nizozemci pouštěli svůj dabing do původního anglického znění, takže nešlo rozumět vlastně ničemu. To mi ale vadilo pramálo. Hltal jsem každý obraz. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Dodnes si pamatuji, že to byl jeden z prvních speciálů. Jeho tématem byly vozy koncernu British Leyland. Úkolem tria bylo ukázat, zda britští výrobci v době stávek a stagnace během krize v sedmdesátých letech dokázali vyrobit alespoň trochu dobré auto. Ihned po přepnutí jsem tak zhlédl test, při němž jely staré vozy po velmi hrbolaté dlažbě. Nad hlavou řidiče přitom visel cedník plný syrových vajec. Na konci rovinky se strhávaly body za každé rozbité vejce a každou věc, která z auta za jízdy upadla. Celá epizoda pak končila testem vodotěsnosti. Moderátoři se převlékli do neoprenů a nasadili dýchací přístroje, automobilům se zalepily dveře a další mezery izolační páskou a následně se přes díru ve střeše naplnily jejich interiéry vodou. Poté, co byly hadice hasičských stříkaček vytaženy, vydaly se vozy plné vody na jízdu po okruhu. Vítězem se měl stát ten, kdo stihnul dojet nejdál do té doby, než hladina nevyhnutelně unikající vody klesla pod spodní okraj volantu. U někoho se tak stalo velmi záhy. Třeba u Clarksona, kterému po deseti metrech jízdy upadly zadní dveře a všechna voda v okamžiku vytekla ven. V tu chvíli se mobilhomu od mého smíchu chvěly tenké okenní tabulky. Dabing, nedabing.
Od té doby uplynulo mnoho vody, ale všechny další epizody a speciály téhle trojky se nesly v podobném duchu. Vždy si dělali legraci sami ze sebe, špičkovali se navzájem, často si dělali naschvály a občas to vypadalo, že člověk sleduje spíše grotesku. Oblíbenou disciplínou bylo třeba narážení do Mayova vozu, ponechání kolegy v nesnázích napospas (jakémukoliv) nebezpečí nebo žertování o Hammondových nehodách. Byť byli všichni tři zcela odlišnými osobnostmi, našli si v průběhu let společné třecí plochy. Člověk tak mohl sledovat například vývoj jejich společné nenávisti vůči karavanům (dobrá - tady hrál prim hlavně Clarkson); nebohé příbytky na kolech byly páleny, shazovány z jeřábů, předělány na vzducholoď, demolovány ve velké rychlosti na hrbolatých cestách a jinak ničeny. Nezapomenutelná je pak scéna, kdy James přejel svým autem záchod, který krátce předtím vypadl z Clarksonova rozpadajícího se karavanu, který jel před ním. Podobný demoliční osud často potkal i nenáviděné vozy britské provenience. Budiž to dalším důkazem humoru mířícího do vlastních řad. Speciální péči si zasloužily v průběhu let třeba Morris Marina nebo Austin Allegro. Druhý jmenovaný vůz měl tu smůlu, že byl rodinným autem u Hammondů za doby Richardova dětství (a byl podle něj ohavný v každém směru). První zmíněný vůz se pak během natáčení hned v několika epizodách potýkal se záhadným jevem. Velmi často na něj ze vzduchu dopadala piana. Což Clarkson vtipně glosoval s tím, že vedle okruhu Top Gearu sídlí firma zabývající se přepravou pian, a že se její zaměstnanci teprve zaškolují. Ostatně - byl to sám Clarkson, který Marinu překřtil na „trockistický křáp“. Přes to přese všechno byla právě společná láska k automobilům (dobrá - s výjimkou Mariny) tím nejsilnějším pojivem, která tuhle trojku držela pohromadě, ačkoliv není moc aut, která mají rádi všichni tři. Jednalo se o obecnou oblibu automobilismu, díky níž nacházeli společnou řeč při všech eskapádách.
Ne vždy to ale bylo jen o legraci. Moderátoři ve svých šílených kouscích často šli na hranu rizika a mnohdy i za ni. Jako hamster Hammond při testování proudového auta v roce 2006. Vůz s názvem Vampire drží dodnes britský rychlostní rekord, který činí přes 300 mil v hodině (okolo 500 km/h). Moderátorovi Top Gearu se dokonce povedlo tuto hodnotu překonat, když při jedné ze svých jízd zaznamenal rychlost 505 km/h. Už se začínalo smrákat, dráha byla pronajata jen na omezený čas, ale natěšený Hammond si řekl, že si dá ještě jednu poslední jízdu. A málem byla opravdu poslední. V rychlosti 450 km/h mu praskla pravá přední pneumatika. V podstatě se rozlétla na kusy. To, i přes bleskovou reakci Hammonda, poslalo vůz mimo trať a do smrtících kotrmelců. Po jednom z nich se kabina vozu doslova zaryla do země. Výsledek? Dva týdny kómatu a strachu o Hammondův život. Dále pak neurologické následky, kdy musel moderátor znovu nabývat některé kognitivní funkce. Bohužel jedním z následků bylo i to, že jeho rekord nebyl uznán. Podle pravidel pro britské rychlostní rekordy se totiž výsledná rychlost počítá jako průměr ze dvou jízd v opačných směrech. Po návratu Hammonda do show to Clarkson glosoval pro něj typickým humorem, když prohlásil, že Hammond mohl získat rekord pro havárii v nejvyšší rychlosti, ale musel by se vybourat znovu v opačném směru.
Strastiplné konce nikdo nechce
Ani tahle nehoda ale kolotoč Top Gearu nezastavila. Ti zainteresovanější z vás si tady možná vzpomenou na incident, který odstartovala studená večeře namísto slíbené teplé po jednom z natáčecích dní. Přímým následkem byla Clarksonova ruka střetávající se s obličejem producenta Oisina Tymona. Clarksonovi nebyla prodloužena smlouva, čímž pro pravověrné fanoušky, včetně mě, v podstatě Top Gear skončil. Duo Hammond a May odmítlo nabídky na pokračování v natáčení pořadu bez Clarksona a někteří fanoušci už se pomalu loučili s představou, že svou oblíbenou trojici ještě někdy uvidí řádit na obrazovce.
Moc dobře se po celé eskapádě nevedlo ani BBC, která se pokoušela navázat na slávu ústřední trojice. Stanice zkoušela moderátory nahradit mnoha známými tvářemi a dále se vést na úspěšné značce. Přes všechny pokusy to však nikdy úplně nefungovalo. Jak by jistě Clarkson trefně poznamenal v duchu jeho oblíbených přirovnání - bylo to, jako byste dítěti místo starého plyšového medvěda, který se rozpadal, nabízeli novotou vonící hračku. Diváci byli prostě zvyklí na „své“ moderátory, na všechny jejich dobré, ale hlavně špatné vlastnosti, ale taky na to, jak to mezi nimi fungovalo, jiskřilo, občas i blýskalo. Tenhle „faktor X“ trojice Clarkson, Hammond a May se jednoduše nikomu nepodařilo plně nahradit.
A teď má přijít definitivní konec. Po nehodě, při níž jeden z nových moderátorů, Andrew ,Freddie´ Flintoff, utrpěl vážná zranění v obličeji, aniž by měl při natáčení rizikových scén helmu. Otázkou je, nakolik za tento konec může zmíněná nehoda nebo mnohamilionové odškodné, které musí televize moderátorovi vyplatit, a nakolik je vše dáno úpadkem pořadu.
A co, že se stalo s našimi původními hrdiny po oné fackovací epizodě? Není překvapením, že úspěšná trojice nezůstala na ocet. Obzvlášť, uvědomíme-li si, že s nimi z BBC odešel i hlavní producent Andy Wilman. Muž, který společně s Clarksonem před dvaceti lety Top Gear vymyslel. Celou čtveřici rád přijal pod svá křídla Jeff Bezos. Vznikl tak pořad The Grand Tour, vysílaný na platformě Amazon Prime, v němž tihle tři dál baví lidi dobrodružnými výpravami po světě. To už je ale trochu jiný příběh, i když je to i nadále pořádná zátěž pro bránice.
Přesto je na místě přiznat si krutou pravdu. Epizody Grand Touru vycházejí jednou za uherský rok a Clarksonovi bude napřesrok už pětašedesát. Teď, když jsme se dozvěděli o konci Top Gearu, byť se jednalo o potácejícího se sirotka, je jedinou otázkou, kterou si pokládají všichni fanoušci na světě, ,jak dlouho ještě?´. Jak dlouho si ještě budeme užívat motoristické zábavy tak, jak jsme si na ni zvykli v posledních dvaceti letech? Za jak dlouho už budeme nuceni jen z repríz poslouchat Allman Brothers a čekat na Clarksonova slova lakonicky pronášená do staré znělky Top Gearu? Tyto otázky chtě-nechtě sílí při pohledu na data narození tří hlavních protagonistů.
Nakonec zvěsti o konci pořadu The Grand Tour jsou v poslední době stále silnější. Před nedávnem Clarkson prohlásil, že jeho problémy se sluchem navyšují riziko demence. Kdybychom to chtěli glosovat po Clarksonovsku, tak se můžeme ptát, proč by se zrovna on něčeho takového měl bát. Ale zcela vážně. Jeremy údajně nedoslýchá posledních dvanáct let, ale až nyní byl nucen užívat naslouchátko. Má prý i jiné problémy se zrakem a s chůzí. Zkrátka - věk nezastavíš. Všichni tři se pak shodují, že chtějí skončit na vrcholu, kdy má show ještě stále úspěch. A to je bezesporu nyní. Zítra už tomu tak být nemusí. Malou naději sice dávají slova Maye, který hovoří o „předělání formátu programu do novější podoby“. Nikdo z nich ale určitě nechce oživovat mrtvolu. A pak - je tady ještě jeden strašák pod postelí.
Ten bubák se jmenuje ekofanatismus. Grety, Timmermansové, příslušníci poslední generace, tihle všichni se nám snaží natlouct do hlavy, že auta jsou zlo, které je třeba vymýtit. Jistě, pamatujeme doby rozmachu greenpeace a dalších, kteří už v minulosti brojili proti spalovacím motorům. Nikdy to ale nedošlo tak daleko, aby je někdo bral vážně. Dnes si jejich slova berou za své politici, influenceři a dokonce i někteří výrobci aut. Doba se za posledních dvacet let změnila k nepoznání a tři „dinosauři“ v kožených bundách, kteří se vyžívají v pálení pneumatik, řvoucích motorech a nevybíravé kritice pruhů pro autobusy, se jen těžko dokáží adaptovat. Mayovy pokusy s nákupem Toyoty Mirai nebo elektrického BMW tomu jen těžko pomohou.
Hrozba v podobě nudného patrona v roláku žvatlajícím cosi o výšce nákladové hrany kufru, tak obchází všechny fandy Top Gearu a The Grand Tour každým dnem bližším krokem. Jistě, sranda se dá užít i v Tesle, ale nechat v ní hvězdy pořadu driftovat v oblaku pálících se pneumatik je asi stejné, jako propagovat v televizi sójovou stravu a v zákulisí se cpát slaninou a špekem. Taky si nejspíš říkáte, že Clarkson, Hammond a May nejsou jedinými vtipnými moderátory na světě. Na druhou stranu, to si možná před pár lety v BBC mysleli taky.
Zdroje
https://www.roadandtrack.com/news/a45997547/the-grand-tour-amazon-ends/
https://www.slashgear.com/1371070/why-jeremy-clarkson-fired-from-top-gear/
