Článek
Pansy Carpenterová volá policii. Když strážníci a hasiči vyrážejí dveře, naskýtá se jim hrůzostrašný pohled. Z křesla, kde důchodkyně seděla, zbyly jen trosky pokryté popelem jejího spáleného těla. Jediný zbytek levého chodidla s pantoflí zůstal neporušen. Bytem se stále ještě šířil nesnesitelný zápach spáleného masa.
Žár byl natolik silný, že proměnil na popel téměř všechny kosti nebohé paní Reeserové. Zůstala jen lebka a páteř. Obojí - smrsklé do asi třetiny původní velikosti - se válelo v jakési lepivé hmotě na podlaze.
Veškerý plast v blízkosti křesla byl ohromnou teplotou zkroucen do podivných tvarů. Žádné jiné poškození ale v bytě patrné nebylo. Dřevěný paraván potažený látkou, který se nacházel v těsné blízkosti křesla, zůstal téměř nedotčen. Jak je možné, že člověk shoří na popel, včetně skoro celé kostry, a jeho okolí přitom neolízne ani plamínek? A jak vůbec může člověk začít hořet? Přesně takové otázky si pokládal velitel místní policie J. R. Reichert. Odpovědi neznal. Celou věc proto předal přímo FBI.
Častěji, než byste čekali
Ač se to může zdát nepravděpodobné, případ paní Reeserové není ojedinělý. V posledních 300 letech bylo zdokumentováno na 200 událostí, kdy lidi uhořeli při vykonávání zcela rutinních činností.
Prvním známým případem bylo uhoření tesaře Johna Hitchena a jeho dcery. V noci na 26. června 1613 začaly z jejich těl ve spánku z ničeho nic šlehat plameny. Manželka, která spala v téže posteli, se dokázala zachránit. Spolu se svou matkou pak ještě zvládla odtáhnout Hitchenovo tělo ven z domu. Traduje se, že tam jeho ostatky dohořívaly ještě další tři dny. Tehdy se věřilo, že za vzplanutí lidského těla může nadměrná konzumace alkoholu. Mnohé úřady pak „své“ pijany strašily, že pokud nepřestanou nasávat, mohou také uhořet.
Mnohem častěji tento jev postihoval staré a opuštěné lidi. To byl i případ paní Reeserové. A byl to i případ jediného spontánního vznícení člověka zaznamenaného u nás. Došlo k němu 14. listopadu roku 2000 nedaleko Tábora. A scénář byl jako přes kopírák podobný případu z Floridy. Žena se nemohla dostat do domku své dvaaosmdesátileté matky. Ta žila ve starém stavení sama a byla poslední stálou obyvatelkou vesnice. Když nereagovala na bouchání, vyrazili přivolaní hasiči dveře. Na podlaze u krbu našli jen hromádku popela a ohořelé linoleum. Dřevěné židle a oblečení na nich, peřiny, polštáře, to všechno zůstalo bez známek poškození. Jen noha stolu těsně vedle krbu byla lehce ožehnuta.
Hořící svíčka a spálené prase
Vědci si už dlouhá léta lámou hlavu nad tím, jak může člověka zachvátit bez použití hořlavin natolik ničivý požár. Lidské tělo je tvořeno více než z poloviny vodou, a je tedy od přírody nehořlavé. Aby mohlo vyhořet až na popel, je potřeba žáru o teplotě okolo 1000 °C. Ale jak toho docílit v prostředí běžné domácnosti? Teorií, které se za tu dobu vynořily, je hodně. Od působení kulového blesku, přes elektrolýzu trávicích plynů a vznícení vodíku, až po neznámé záření pronikající do buněk nebo studenou fúzi.
Jedna z nich je mnohem uvěřitelnější než ostatní. Ve většině případů byl při vzniku požáru přítomen externí zdroj hoření. Starý člověk seděl v křesle sám s dýmkou v ruce, přikládal do kamen nebo zapaloval svíčku. A právě svíčka je možným klíčem k objasnění celé záhady. Říká se tomu knotová teorie. Podobně jako u svíčky zpracovává knot k hoření vosk, tak v případě vznícení člověka začnou hořet jako první jeho šaty a místo vosku jim slouží jako palivo lidský tuk nashromážděný pod kůží.
Ke stejnému výsledku došli i vyšetřovatelé FBI v případě paní Reeserové. Stará paní buď zkolabovala v křesle nebo to přehnala s prášky na spaní, které pravidelně brala. Ruka jí povolila. Cigareta dopadla na její oblečení a oheň pomohly rozfoukat ventilátory, které v místnosti za teplého floridského večera jely na plné obrátky. Tuk pak byl dostatečným palivem pro to, aby nebohá důchodkyně shořela na popel. Dalšího dne už našli pouze její pozůstatky ve vyškvařených zbytcích tuku. To byla ona lepivá hmota na zemi.
Tato teorie byla za poslední dekády několikrát testována. Ovšem s rozporuplnými výsledky. Roku 1989 provedla pokus v přímém přenosu dokonce BBC. Na praseti. Oblečené zvíře zprvu vůbec nechtělo začít hořet. Museli jej potřísnit benzínem. Kadáver se nakonec skutečně vzňal a skrz tkaninu se začaly drát plameny. Jakmile se ale po několika hodinách tuk vypálil, prase už pouze doutnalo. Hořelo navíc pouze tam, kde bylo pokryto oblečením. Pokus by tím sice vysvětloval ohořelé zbytky končetin, které se našly i u paní Reeserové. Těžko už ale žárem zdeformovanou lebku.
Pozůstatky Helen Conwayové, která zemřela ve svém bytě roku 1964. Typickým rysem samovznícení jsou neporušené okolní předměty a nedotčené dolní končetiny. Paní Conwayová byla silná kuřačka.
Vražedná životospráva
Forenzní antropolog z univerzity v Pennsylvánii dr. Wilton M. Krogman se jednoznačně domnívá, že knotová teorie nemůže případy samovznícení uspokojivě vysvětlit. Podle jeho zkušeností by k vyhoření kostí za tak krátkou dobu prosté spalování tuku jednoduše nestačilo. Každý, komu někdy ukápl na kůži vosk ze svíčky, musí uznat, že taková teplota nespálí celého člověka. Případy osob shořelých na popel, které šokovaly i zkušené hasiče, tak musí mít ještě jinou příčinu.
Posledních čtyřicet let se tomuto fenoménu věnuje jiný odborník, experimentální biolog dr. Brian J. Ford. A před deseti lety přišel na zajímavý objev.
Pokud budeme brát jako daný ten fakt, že v žádné normální domácnosti nenalezneme zdroj tepla dostatečný k téměř úplné kremaci člověka, musíme hořlavinu, která to způsobí, hledat jinde. Přímo v lidském těle.
Ve všech doposud známých teoriích byl přehlížen jeden důležitý fakt. Všechny oběti měly nějakým způsobem narušenu životosprávu. Některé byly dlouhodobě podvyživené, jiné měly sklony k alkoholismu. Byli to staří lidé, silní kuřáci, lidé, kteří se odbývali. U většiny takových osob zpravidla klesá hladina krevního cukru a dochází ke spalování tuků. Ty se štěpí za vzniku mastných kyselin, které jsou používány jako alternatvní zdroj energie prostřednictvím beta-oxidace. Jako konečný produkt vzniká aceton. Zná to každý, kdo někdy mluvil s dlouho hladovějícím člověkem. Aceton je totiž vylučován dýchacím ústrojím.
Na první pohled se může zdát nepravděpodobné, že by lidské tělo bylo schopno dosáhnout takové koncentrace acetonu, aby byla látka hořlavá. Zde nám do celého rozuzlení vstupuje nešťastná smrt Jeannie Saffinové. Mentálně postižená jednašedesátiletá žena seděla v křesle. V kuchyni rodinného domu s ní byli ještě její otec a švagr. V tom žena začala vydávat hrozivý chraptivý křik. Když se oba muži otočili, spatřili, jak ji hlavu omílají jasně modré plameny.
Přesně stejnou barvu má při hoření i aceton.
Dr. Ford věděl, že musí následovat jediná věc. Pokus. Stěnu prasečího žaludku namočil v acetonu a umístil na malý dřevěný podstavec. Stačil letmý kontakt s ohněm a tkáň vzplála jasně modrým plamenem. Až po jejím dohoření si vědec všiml jakési koncentrované lepivé hmoty, která se vytvořila pod podstavcem. Vysrážený tuk. Přesně takový objevili záchranáři pod mrtvolou nebohé paní Reeserové. Dr. Ford si byl jistý. Právě vyřešil po staletí trvající záhadu.
Ale co skutečné samovznícení?
Řešením je tak vlastně kombinace knotové a acetonové teorie. Knot v podobě oblečení zapálí tuk a když vznikne dostatečný žár, začne hořet aceton, který v několika minutách dokoná dílo zkázy. Nastalý požár má takovou teplotu, že dokáže spálit i lidské kosti.
Tato teorie má jen jednu jedinou slabinu. Vysvětluje sice vcelku uspokojivě způsob, jakým může lidské tělo téměř celé shořet. Opomíjí však samotný název celého fenoménu. Má-li se jednat o "samo"-vznícení, mělo by lidské tělo začít hořet samo od sebe. Bez zapálených sirek, doutníků nebo plápolajících polínek z krbu. I takové případy historie pamatuje.
V květnu roku 1989 se jedna maďarská rodina vydala na výlet. Manžel zastavil auto u krajnice, aby si odskočil. Okolo postavy stojící nad příkopem se najednou objevila jasně modrá záře. Muž se po chvíli skácel k zemi. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt. Pitva prokázala, že příčinou úmrtí bylo doslova spálení vnitřních orgánů. Tentokrát k tomu ale došlo pod širým nebem a bez vnějšího zdroje hoření.
Také zmíněná Jeannie Saffinová, která vzplála v kuchyňském křesle, byla v tu chvíli několik metrů od nejbližšího ohně; od plamene sporáku. A také ona měla silně poškozené vnitřní orgány. Jak tedy vysvětlit případy, kdy člověk začne hořet sám od sebe?
Tento fenomén zůstává záhadou. Stejně jako je zahaleno tajemstvím, kolik případů samovznícení se skutečně stalo tak, jak byly popsány, a v kolika mají prsty senzacechtiví novináři a lovci záhad.
Zdroje:
Gavin Thurston, Preternatural Combustibility of the Human Body, Medico-Legal Journal (1961, Vol. 29, No. 4, pp 100–103),
Brian J. Ford, Solving the Mystery of Spontaneous Human Combustion, THE MICROSCOPE (2012, Vol. 60:2, pp 63–72), https://www.brianjford.com/CF10_SHC.pdf
https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/spontaneous-combustion-killed-pensioner-rules-coroner-2360082.html
https://sciencebasedmedicine.org/spontaneous-human-combustion-a-sort-of-narrative-review/
http://www.projektzare.cz/zahada-fenomenu-shc-1/aktualne/
https://badatele.net/spontanni-shoreni-cloveka-slibne-vysvetleni-padlo/
