SOLO. Pro dřívka ze Sušice zahořel celý svět. Jejich plamínek už jen dohořívá

Dřevěné „drátky“ s fosforovou čepičkou byly odjakživa chloubou Sušice. A nejen jí.

Na počátku byl truhlář

Pokud chceme skutečně poznat příběh sušických sirek od samotného začátku, musíme se přesunout do roku 1826. Tehdy se mladík jménem Vojtěch Scheinost začal ve Vídni učit truhlářem. Aby si přivydělal, pracoval pro jednoho z mnoha vídeňských lékárníků. Měl štěstí, Röhmer byl jedním z prvních výrobců sirek v Rakousku. Lékárník a továrník v jedné osobě zaměstnal mladého truhláře jako výrobce tzv. drátků, tedy dřevěných tyčinek tvořících základ zápalky.

Právě při této činnosti se pracovitý mladík seznámil se svou budoucí ženou. Šikovná a pohledná Marie Urbancová byla u Röhmerů posluhovačkou. Traduje se, že jako služebná byla často přítomna míchání fosforové zápalné směsi, jinak to činnosti pečlivě utajované. Nikdo nepředpokládal, že by zrovna služka mohla o něco takového projevit zájem. Výsledkem ale bylo, že Marie a Vojtěch dohromady poznali veškeré know-how potřebné pro výrobu zápalných dřívek.

Není proto divu, že když se roku 1839 rozloučili s městem nad Dunajem, založili si živnost právě na výrobu zápalek. K její registraci nedošlo nikde jinde než v jihočeské Sušici.

Výroba se tehdy velice lišila od dnešních moderních postupů. Hoblování a máčení drátků se dělalo ručně a pro zápalnou směs se používal bílý fosfor. Dělníci namáčející dřívka do kádinek pak trpěli dýchacími obtížemi, hnisaly jim dásně a vypadávaly zuby.

Továrník versus obchodník

Oba manželé sice znali dokonale výrobní postup, pro masovou produkci jim ale chyběly prostředky. Potřebovali kapitál. Ten jim nakonec poskytl místní zámožný obchodník se smíšeným zbožím a podnikatel Bernard Fürth. Bohatý muž zásoboval Scheinosta nejen penězi na úvěr, posílal mu také vstupní surovinu - kvalitní dřevo. Začínající továrník mu pak splácel zpět v naturáliích, v krabičkách se sirkami.

Obchodní duch Fürtha ale postupně válcoval veškeré snahy Scheinosta o vedení společnosti. Z velkopodnikatele byl nejprve společník, později majoritní vlastník, a nakonec neomezený vládce firmy. Prozřetelně si sám požádal o povolení k výrobě zápalek, které dosud svědčilo jen Scheinostovi. Scheinost byl jako zakladatel továrny odsunut na druhou kolej, což pochopitelně těžce nesl. Nutno dodat, že to byl Fürth, kdo získal oprávnění k výrobě fosforu. Ten se tak už nemusel dovážet za draho z ciziny, což otevřelo cestu k masové produkci sirek ze Sušice.

Napětí mezi rodinou Bernarda Fürtha a Vojtěchem Scheinostem to ale nezmenšilo. Když Fürth v září 1849 zemřel na choleru, Scheinost doufal, že ho dědicové opět vpustí do vedení firmy, kterou založil. Když se tak nestalo, rozhodl se začít znovu. V 54 letech, ve věku, kdy už většina jeho vrstevníků byla na odpočinku, si sehnal dvacítku dělníků a vybudoval v Sušici v budově bývalého hostince druhou továrnu. Protože byla na kopci, říkalo se jí „horní“.

Velké spojování

V druhé polovině 19. století už byly šumavské sirky známé po celé Evropě. A mělo být ještě lépe. To když se původní továrny chopili vnuci Bernarda Fürtha. Ti zřejmě do puntíku zdědili obchodního ducha svého dědečka. Nejenže se výborně orientovali v ekonomické politice a v jednání s mezinárodními partnery, dobře navíc rozuměli i sirkařskému řemeslu. Uvědomili si, že musí zareagovat na celosvětový vývoj a přejít na výrobu bezpečnějších tzv. švédských zápalek. Ty už neměly ve směsi bílý fosfor a jejich výroba tak byla méně škodlivá pro dělníky. Zároveň eliminovaly riziko samovznícení sirek v krabičce. Místo škrtnutí o jakýkoliv zdrsněný povrch se zapalovaly o škrtátko na boku krabičky.

Ani modernizace výroby ale nebyla všespásná. Na přelomu století vyrostly malé sirkárny v Evropě jako houby po dešti. Odbyt začal stagnovat a neustálá evoluce a zapojení strojů do výrobního procesu tlačilo cenu zápalek dolů. Na neúnosnou situaci bylo potřeba reagovat. Firma Bernarda Fürtha se nakonec spojila s dalšími šesti sirkárnami v Rakousku-Uhersku a vytvořila akciovou společnost SOLO.

Ačkoliv měl koncern sídlo ve Vídni, pár pozitiv pro Sušické přeci jen přinesl. Zaprvé nastartoval zlatý věk sirkařského průmyslu v Čechách. A zadruhé znovu sloučil dvě sušické továrny. Jednou z oněch dalších šesti společností totiž byl i podnik Vojtěcha Scheinosta. Legendární truhlář se ale spojení už nedožil. Zemřel v březnu roku 1894 v nedožitých 80 letech.

Rozkvět a válečná léta

Nezažil tak největší slávu továrny, kterou před více jak šedesáti lety zakládal. Přechod na výrobu tzv. švédských sirek umožnil mnohem větší mechanizaci výroby. Ve fabrice najednou hučela sekačka na sirkařský drát a stroj na loupání blány, sirky projížděly rovnačkami a hladícími bubny. Lepící a zasouvací stroje kompletovaly krabičky a opatřovaly je etiketou.

Sušické zápalky se vyvážely do více než padesáti zemí různě po světě. Ve dvacátých letech minulého století společnost rostla. Skupovala menší sirkárny v Polsku, Maďarsku nebo na Balkáně. Postupně se SOLO stalo druhým největším producentem sirkařského sortimentu v Evropě. Více zápalek vyráběl jen švédský gigant STAB.

Právě ujednání s jinak monopolním STABem umožnilo po první válce pomalý ale setrvalý nárůst exportu. Sirky s logem SOLO přežily i hospodářskou krizi, která znamenala zvýšení daní ze zápalek, ale třeba také nátlak ze strany švédského monopolu. STAB tlačil SOLO k cenovým dohodám a ke snižování exportu. Pokles obratu byl tak výrazný, že v roce 1932 způsobil zastavení výroby v továrně Vojtěcha Scheinosta.

Sušičtí se rozhodli diverzifikovat zaměření své fabriky. Začali s produkcí parafínových obalů. Obalový průmysl byl v té době rychle rostoucím odvětvím a výroba vzápětí vrátila práci dělníkům z původně zavřené Scheinostovy továrny. Přicházely ale další pohromy. Fürthovi se jako židovská rodina rozhodli pro emigraci. Schylovalo se k válce a k holocaustu. Dr. Arnoštu Fürthovi, jednomu z hlavních strůjců meziválečného rozmachu továrny, ale ani to nepomohlo. Byl chycen gestapem a internován v nacistickém lágru v Drancy. Nedlouho poté v Paříži zemřel.

Válka? Znárodnění? Žádný problém!

Do válečných let fabrika přesto vstoupila s nasazením sobě vlastním. Vedení správně vycítilo vzrůstající poptávku po výrobě chemických sloučenin. Pro jejich produkci se sušické továrny spřáhly s ústeckým Spolkem pro chemickou a hutní výrobu. Přitom dál chrlily do světa miliony zápalek. Za války ve fabrice pracovalo na 1500 dělníků, téměř dvakrát tolik než před rokem 1939.

První americký tank se v Sušici objevil v neděli 6. května 1945 okolo poledne. Američané na více jak dva týdny obsadili kancelářské budovy a dílny a vlastně poprvé za celou válku ochromili výrobu. Ta se znovu rozběhla až koncem května a pokračovala i v nejistých letech před únorovým převratem. V lednu 1946 pak bylo rozhodnutím ministerského rady ustaveno, že budou sirkárny spadat pod Ústřední ředitelství průmyslu dřevozpracujícího. Na první pohled nudný úřední dokument umožnil firmě v klidu přežít 40 let v socialistickém hospodářství.

Národní podnik vznikl ještě téhož roku. A vzkvétal. Sirky se vyráběly v Sušici rychleji než kdy dřív. Na konci osmdesátých let chrlil podnik každý den do světa více než dva miliony krabiček! To vycházelo při kapacitách závodu na asi 5 sekund na krabičku. Celkem to znamenalo okolo sta milionů malých dřívek za den. Zájem o naše dřevěné zlato neupadal ani v zemích mimo východní blok. I za socialismu se úspěšně vyvážely třeba do SRN, Francie nebo i za moře.

Hlavním výrobním artiklem ale po válce nebyly zápalky. SOLO svou výrobu znovu přeorientovalo. Nově továrna vyráběla hlavně laminátové, voštinové a dřevovláknité desky, které dál zpracovávala. Vznikly tak odnože závodu SOLOlit, SOLOdur a SOLOlak. Snad každá domácnost měla nábytek, jehož součásti vznikaly v továrnách národního podniku. Ještě i mladá generace si jistě vzpomene na bílé perforované desky ze SOLOlaku nebo na lisované překližky SOLOlitu.

Smutný pohled na ruiny

Po revoluci přešla fabrika do vlastnictví privatizačních fondů. Noví vlastníci se jen těžko orientovali v různorodé škále výrobních závodů, které pod SOLO spadaly. „Dřevěná Škodovka“, jak byl podnik taky označován, se tak začala brzo rozpadat. Osamostatnily se závody v Nové Vsi i v Lipníku nad Bečvou. Zastaralé provozy na výrobu voštinových nebo dřevovláknitých desek ukončily svou činnost.

V druhé polovině devadesátých let vstoupil do fabriky nový majitel. SOLO sirkárna se vyčlenila jako samostatná akciová společnost, která se znovu snažila držet krok s dobou. Najednou znovu reaguje na nové trendy a nové regulace s důrazem na ekologii. Velice rychle se podle nových předpisů mění složení zápalné masy, a dokonce se vmžiku instaluje nová linka na pásové máčení.

Noví majitelé se snaží, jak mohou o co největší efektivitu výroby. Získávají výrobní linky z uzavřené sirkárny v estonském Viljandi. Nakonec ale musí chtě nechtě částečně ustoupit z výrobní soběstačnosti a přistoupit k uzavření smlouvy s lotyšskou továrnou Kometa Riga. Sušičtí Lotyšům poskytují kompletní dřevařskou linku na výrobu drátků a ti jim ji splácejí v dodávkách hotových dřívek pro zápalky.

Evropské sirkárny se snaží uživit, seč jim síly stačí. Ale výrobu neutáhnou. Konkurence z Asie je zkrátka levnější. Na silvestra roku 2008 je v Sušici zabalena poslední krabička zápalek SOLO. Výroba po 169 letech končí.

Dnes už firma jen prodává zápalky vyrobené pod její značkou v Indii. A areály kdysi slavných závodů v městě nad Otavou stihl veskrze smutný osud. Tzv. dolní továrna je dnes v podstatě celá srovnaná se zemí. Horní továrna, kam přenesl kdysi výrobu Vojtěch Scheinost, stále stojí, a dokonce v ní stále funguje firma vyrábějící potravinářské obaly. Ačkoliv má tato výroba v Sušici tradici už od meziválečného období, se jménem SOLO nemá nic společného. Jediným nositelem kdysi veleúspěšné značky je dnes v Sušici firma SOLODOOR patřící mezi největší výrobce dveří u nás. Její areál je jen několik desítek metrů od ruin bývalé dolní továrny.

Odkaz sirkařského giganta ale přežívá i jinak. Od roku 1998 dostaly už tři desítky studentů ze Sušice stipendium z Fondu Ernsta Fürtha. Ten byl založen v USA potomky slavné rodiny. Rodiny, která musela utéct, ale na kolébku českých zápalek nikdy nezapomněla.

Zdroje:

https://www.mestosusice.cz/susice/fr.asp?tab=icsusice&id=45

https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/23666-solo-susice-kdysi-svetoznamy-pojem-dnes-ruiny-proc-zanikla-vyroba-a-proc-nadherna-industrialni-architektura-miri-k-zemi.htm

https://solo.cz/o-firme/pribeh-znacky/

https://www.i60.cz/clanek/diskuze/30929/pribeh-zapalek?page=183

https://plzen.rozhlas.cz/solo-susice-6736631