Článek
Místní to se samostatností myslí vážně. Mají svou vlajku, státní znak, a dokonce i hymnu. V obchodech tu zaplatíte nejen eury, ale i místními luiginy. Můžete si zakoupit i seborgské poštovní známky. Ty jsou však bezcenné. A tak jdou více na odbyt pohlednice nebo magnetky s podobiznou knížete Marcella nebo jeho dcery princezny Niny.
Pokrokoví Seboržané si své vládce sami volí. Volební období je sedmileté a naposledy byla do čela knížectví zvolena roku před pár lety právě princezna Nina.
Tak malá, že ji ani nezapsali
Úplně prvním knížetem byl jistý květinář jménem Giorgio Carbone. Roku 1963 se tento nadšenec do historie začal zajímat o osudy své rodné vesnice. A přišel na zajímavou věc. V 10. století místní šlechta prodala obec benediktinskému řádu. Ten jí vlastnil až do roku 1729, kdy Seborgu odkoupila Savojská dynastie. Obec ale byla tak malinká, že se Savojští ani neobtěžovali zapsat transakci do pozemkových knih.
Vlajky a erby jsou všude. Na knížecím paláci samozřejmě také nemohou chybět.
V důsledku toho se o Seborze nezmiňuje Vídeňský kongres. Mlčí o ní vyhlášení sjednocené Itálie a nedočtete se o ní ani ve zřízení republiky z roku 1946. Malá obec zkrátka jakoby v procesu sjednocení země propadla sítem. A Giorgio Carbone si to vyložil po svém. Obec není součástí Itálie. Staré knížectví stále existuje. A je třeba ho dál rozvíjet.
A přesně to také udělal. Podle středověkého vzoru se nechal zvolit knížetem a začal dávat dohromady státní symboly. Založil parlament, vládu, a dokonce zřídil armádu. Co na tom, že měla jen jednoho vojáka. Nakonec, aby podpořil státní moc, nechal v devadesátých letech vyhlásit referendum o samostatnosti. Z 308 oprávněných voličů hlasovalo pro nezávislost na Itálii hned 304 obyvatelé.
Květinář v mercedesu a uznání z Afriky
Podobné pochopení jako jeho spoluobčané už ale neměli italští policisté. Když uviděli Carboneho projíždět kolem v modrobílém mercedesu s vlajkami knížectví na kapotě, rozhodli se ho zastavit. V tom si všimli, že auto má zvláštní registrační značky. Seborgské. Carbonemu nepomohl ani šlechtický titul ani výklad historie. Naštvaný kníže šel domů pěšky.
Kouzelné malé náměstí s kostelem sv. Martina a knížecím palácem
Podobný přístup razí i italská vláda. Toleruje sice modrobílé vlajky v ulicích, dokonce i vydávání vlastní měny. To vše dotud, pokud eura z daní plynou dál do italské kasy. A dokud je, alespoň oficiálně, v čele vesnice starosta Franco Fogliarini. Ten se mimochodem jako jeden z mála od celého knížecího šílenství distancuje.
Naopak překvapivě vážně to berou některé cizí země. Kromě několika pochybných státních útvarů, které se typicky uznávají navzájem, byla Seborga uznána třeba taky Burkinou-Faso. Je proto jedním z mála mikronárodů, který byl oficiálně uznán některým z členů OSN. Nejspíš to bude i díky tomu, že je Seborga také jedním z mála oněch recesistických států, jejíž samostatnost má alespoň trochu hmatatelnou oporu.
Posedět si ve stínu
Když se ale potulujete v ulicích malebné vesničky a hledáte kostel, kde měl podle legendy být uschován svatý grál, je vám tohle všechno tak nějak jedno. Pestrobarevný kostelík najdete na kouzelném kruhovém náměstíčku hned vedle knížecího paláce. Chvíli si posedíte ve stínu palácového podloubí a říkáte si, proč ne. Proč neschovat pohár z poslední večeře právě tady.
Vyhlídka že Seborgy se hned tak neomrzí.
Za chvíli už se proplétáte úzkýma uličkami, kde se stěží minou dva lidi. Nevadí to. Ve všední den tady potkáte mnohem víc koček než lidí. Mnoho turistů sem nezavítá. Projdete okolo několika krámků s pohlednicemi a dalšími suvenýry, z nichž alespoň polovina odkazuje na zajímavý příběh malé vesničky.
Za nepatrnou chvíli si už užíváte ty nejkrásnější výhledy. Strmé zalesněné svahy prudce padají dolů a končí až daleko pod vámi, kde se ztrácí v temné hladině Ligurského zálivu. Ta krásně kontrastuje s bělostnou fasádou vily na malém kopečku, který máte pod sebou jako na dlani.
Najednou si skutečně připadáte jako v oáze. Ten rušný turistický život se odehrává tam dole. Daleko od vás. A Seborga si mezitím dál v poklidu žije svým tempem. Jako vesnička, na kterou kdysi všichni zapomněli.
Zdroje:
https://www.principatodiseborga.com/en/history
https://www.nytimes.com/2009/12/13/world/europe/13carbone.html
https://www.dejepis.com/ucebnice/sjednoceni-italie/
