Voynichův rukopis. Podivný středověký rozum do kapsy může být po 500 letech rozluštěn

Píše se rok 1912. Polský emigrant Michał Wojnicz provozuje v Londýně antikvariát. Před časem si změnil jméno na více anglicky znějící Wilfrid Voynich a postupně se mu začíná v byznysu dařit. Natolik dařit, že nedávno otevřel novou pobočku v New Yorku. Tak dobře dařit, že si může dovolit nakupovat středověké rukopisy s velkou historickou hodnotou. A nová „várka“ právě takových rukopisů mu zrovna došla z jedné italské jezuitské knihovny.

Jeden ze spisů ihned zaujme Voynichovo zkušené oko. Za první stranou je přiložen dopis Jana Marka Marci z Kronlandu. Českého renesančního lékaře a polyhistora narozeného roku 1595 v Lanškrouně. Učenec v dopise adresovaném do Říma novým majitelům rukopisu píše, že předmětný svazek pochází ze sbírky císaře Rudolfa II. Už jen to Voynichovi stačí, aby rozpoznal, že narazil na něco vskutku nevídaného. Jak se nakonec ukáže, je to jen počátek fascinujícího příběhu starého rukopisu.

Cesta do Ameriky

Rukopisu, který se nakonec z rukou Voynichovy vdovy dostane v šedesátých letech skrze několik dalších majitelů až do muzejní knihovny Yaleovy univerzity. Tam se nachází dodnes. A mezi Guttenbergovou biblí, prvními Shakespearovými počiny nebo fragmenty Pavlových epištol působí podivných 123 listů pergamenu se zvláštními ilustracemi jako chudý příbuzný.

Přesto je to právě Voynichův rukopis, který s jemnou nadsázkou řečeno přidělává zaměstnancům knihovny nejvíce práce. S železnou pravidelností odpovídají na dotazy týkající se podivné knihy. Historikové, milovníci šifer i laická veřejnost, všichni dožadující se prostudování nebo nahlédnutí do legendárního manuskriptu. Zaměstnance ten zájem už nevyvádí z míry. Stejně jako to, co po něm zpravidla následuje. Je to doslova záplava zaručených výkladů, o čem že se na oněch 123 listech pergamenu píše.

Přesně tak. Ani po více jak století od jeho znovuobjevení v londýnském Voynichově antikvariátu se předním odborníkům na historii, paleografům ani znalcům starých jazyků nepodařilo rozluštit písmo rukopisu, zjistit jeho obsah, ba ani řeč, kterou je sepsán. Známý není ani autor.

Ani stáří díla nelze zcela přesně určit. Stáří pergamenu se odhaduje na počátek 15. století, barva inkoustu a ilustrací pak může pocházet až z poloviny století šestnáctého. Jedná se tedy o přelom středověku a raného novověku.

Rukopis a co je v něm?

O samotném textu víme jen to, že je psaný písmem podobným latince, a to zleva doprava. Samotné znaky vykazují jevy typické pro smysluplný psaný text. Jednotlivé symboly se shlukují do slov, v textu se pak objevují opakovaně jak jednotlivá písmena, tak i některá slova. Jejich přesný obsah zůstával přesto dlouho utajen.

Celé dílo se dělí do několika částí. Tou první a nejrozsáhlejší je část botanická. Obsahuje velké množství ilustrovaných rostlin s kratšími nebo delšími popisky. Nejedná se ale vždy o rostliny běžně se vyskytující. Některé jsou na tu dobu pro Evropana velmi exotické. Jiné mají zase prapodivné kořenové systémy. Na některých ilustracích jsou zapracovány zvláštní malé obrazce, kterých si čtenářovo oko na první pohled nevšimne. U jedné z rostlin se pod kořeny proplétají hadi nebo červi, což může naznačovat, že obsahuje účinné látky proti hadímu jedu. Známé jsou také lidské tváře umně skryté v hroudách kořenů jiné rostliny. Jejich význam je nejasný.

Další částí je část astronomická. Právě tady se nachází nejvíce rozkládacích stránek, typického to úkazu rukopisu. Velké listy pergamenu jsou různě poskládány, aby se vešly do vazby za ty, které mají normální velikost. Až po jejich rozložení objevíme ilustrace sluneční soustavy, postavy seřazené jako znamení zvěrokruhu, mapy různých souhvězdí.

Zcela jistě nejzajímavější částí je přesto část biologická, někdy také nazývaná balneologická. Na těchto stranách rukopisu nalezneme ilustrace nahých žen v roztodivných kádích a nádobách. Ty jsou plné zelené tekutiny. Některé ženy se v ní koupou, jiné jim koupel zdánlivě připravují skrze prapodivné soustavy trubek připomínající chobotnice. Některé z koupajících se žen jsou zdánlivě pojídány obrovskými rybami za přihlížení roztodivných plazů. Jiné ženy drží v rukou neznámé nástroje a některé dokonce vypadají, že trubkovou soustavu používají jako jakousi potrubní poštu. Celý systém pak připomíná podivné lázně.

Na konci rukopisu nalezneme několik stránek s textem bez ilustrací. Historikové věří, že se jedná o detailní popis receptů, kterými autor svůj spis završil.

Posedlost jménem rukopis

Není divu, že od samotného znovuobjevení svazku se vědci, odborníci na historii a specialisté různých oborů pokoušeli rozluštit text rukopisu. Nejprve si mysleli, že mají jen co do činění s neznámým jazykem. Mnoho písmen totiž bylo shodných s latinkou. V textu najdeme „a“, „c“, „i“ nebo třeba „m“ a „n“. Najdeme v něm ale také písemné zkratky, jakýsi středověký těsnopis. Vcelku běžné jsou také některé alchymistické značky. Ty by poukazovaly na pozdější vznik rukopisu.

Ani všechny zmíněné objevy k ničemu nevedly. Odborníci na staré spisy brzo přišli na to, že spousta znaků Voynichova rukopisu se v žádném jiném známém díle neobjevuje. Po historicích tak převzaly štafetu největší kapacity v luštění šifer. Mezi nimi byl například William Friedman, známý jako král kryptologů. Člověk, který prolomil japonskou šifru Purple před vstupem USA do války. Neuspěl.

Snažili se i jiní. Profesor filosofie na Univerzitě v Pennsylvánii William Newbold šel ještě dál. Tvrdil, že text sám o sobě žádný význam nemá. Ten měl být skrytý v drobných niancích jednotlivých písmen. Jejich pořadí a tvar měly obsahovat kódované zprávy. Jak vidno, úsilí některých hraničilo až s posedlostí.

Všechno bylo přesto marné.

Kde se vzal?

Místo toho, abychom trávili dlouhé hodiny nad tvorbou dešifrovací tabulky, zaměřme se na původ záhadné knihy. Jan Marci ve svém dopise uvádí, že byl rukopis v majetku císaře Rudolfa II., který jej získal od britského učence Johna Dee za 600 dukátů. Autorem měl být Roger Bacon. Z tohoto dopisu vycházel ve svém bádání i Voynich a po desetiletí to bylo bráno jako fakt. Jelikož se ale nenašel žádný účetní záznam v tzv. Hoffinanz, tedy Rudolfových účetních knihách, pátrali historikové po původu rukopisu jinde.

Stěžejní objev se jim podařil na velice nenápadném místě. V archivu rodiny Geizkoflerů v Ludwigsburgu. Tam se dopátrali účetního záznamu o prodeji knih císaři Rudolfu II. Prodávajícím byl jistý Karl Widemann. A uvedená cena? Přesně 600 zlatých. Nedalo příliš práce zjistit, že Widemann působil v Augsburku jako lékař; zároveň byl známým sběratelem starých knih o léčitelství. Včetně těch šarlatánských až čarodějnických. Je tak velmi pravděpodobné, že Voynichuv rukopis byl součástí právě této transakce.

Mezi Widemannovy oblíbené autory patřil také Paracelsus. Vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim byl podivný alchymista, astrolog a lékař. Paracelsus byl temperamentní člověk a velký excentrik, jehož dílo bylo v jeho době často nepochopeno. Není divu. Bylo plné neologismů, odkazů na mytologii nebo démonologii a třeba taky náhodných a zdánlivě nesouvisejících poznámek, které do svého díla přidával na základě momentální nálady. Snad jako by se snažil čtenáře úmyslně zmást.

Byl to on?

Svérázný a nevyzpytatelný Paracelsus byl průkopníkem novověké medicíny a zároveň ostrým kritikem soudobého léčitelství. Coby lékař hodně cestoval. Projel Balkán, Egypt, nebo Blízký východ. Ve Švýcarsku léčil svými revolučními postupy Erasma Rotterdamského. Ke konci života si v Kroměříži zřídil alchymistickou dílnu. Zabýval se postupy lidového léčitelství, ale taky například tvarem rostlin. Ten pak srovnával s příznaky nemocí, které mají dané rostliny léčit. Důkladně studoval také externí příčiny onemocnění člověka. Mezi nimi i Ens astrale - tedy „příčinu kosmickou“ - a Ens veneni - tedy „příčinu v jedu“.

Paracelsus žil na počátku šestnáctého století. Tedy přesně v době, z níž pochází barva na ilustracích Voynichova rukopisu. Mohl excentrický léčitel a alchymista být původním autorem rukopisu? Definitivně to potvrdit nelze, nicméně vodítek k tomu směřuje hned několik. Na prvním místě je to samozřejmě doklad o prodeji rukopisu z Widemannovy sbírky. Ale ukazuje na to i obsah samotného spisu. Exotické rostliny biologické sekce mohl potkat na svých cestách. V astrologické sekci mohl projevit svou fascinaci hvězdami a znázornit vliv nebeských těles na léčbu. V balneologické sekci mohl promítnout své rané zkušenosti s léčebnými prameny ve Švýcarsku. A ony skryté ilustrace nebo záhadná souhvězdí? To vše může být jen dalším výstřelkem jeho excentrické mysli. Charakter ilustrací navíc jeví známky typické pro alpský region. Dosud to do sebe krásně zapadá.

Samotný text ale jeví ještě jednu zvláštnost. Téměř v něm nejsou viditelné opravy chyb. To je v přímém kontrastu s ostatními dochovanými spisy nejen Paracelsia; je to jev zcela ojedinělý a může znamenat dvě věci. Buďto text nedává smysl, nebo je tvořen písmem, které si pisatel sám vymyslel. Mohl tak Paracelsus chránit své revoluční dílo před cizíma očima?

Zrádné jazyky

Poté, co selhaly pokusy kryptografů a jiných odborníků na šifry, se o rozluštění rukopisu pokusily ještě jednou mistři jazykovědci. Jedním z nich byl i německý egyptolog a lingvista Rainer Hannig. Ten se přirozeně zaměřil na jazykovou stránku rukopisu. Podle stavby textu došel k závěru, že je spis psaný určitým existujícím jazykem a částečně vymyšleným písmem. Od tohoto poznání už zbývalo jen několik kroků k tomu, aby dokázal určit, o jaký jazyk se jedná. Podle délky jednotlivých slov a způsobu užívání samohlásek a souhlásek došel Hannig k závěru, že se nemůže jednat o indoevropský jazyk. Slova jsou na to příliš krátká.

Vzhledem k „evropskému“ charakteru zobrazovaných osob nebo reálií se však muselo jednat o jazyk, který se v evropském prostoru v době konce středověku, resp. v počátku novověku, užíval. Touto metodou došel Hannig k jednoznačnému závěru. Text je psán hebrejsky s částečným užitím latinky a neznámých, vymyšlených znaků. Ve spojení s evidentními neologismy to i za výše uvedených předpokladů činí text velmi obtížně srozumitelným, neboť je vše nutno překládat ze staré hebrejštiny za současného luštění neznámých znaků a odhalování možných významů neologismů, tedy slov, na která může být i leckterý slovník krátký.

Přesto je Hannigův objev nevídaným průlomem. Za použití jeho metody se poprvé podařilo dát alespoň některým slovům a pasážím Voynichova rukopisu význam. A to zároveň takový význam, který dává v kontextu smysl; to vše za užití systému vykazujícího jasnou pravidelnost.

Například nadpis tzv. botanické části překládá Hannig jako „Ikar al itim“, tedy „Farmář v průběhu času“. To vcelku dává smysl. Hannig se už bohužel dalšího posunu nedožije. Předloni zemřel.

A jak do toho všeho zapadá Paracelsus?

Představuji si scénu jako z historického filmu. V alchymistické laboratoři plné bylin, bublajících kotlíků a tlustých knih sedí zadumaný Paracelsus. Vedle něj nervózně ťuká do stolu jakýsi židovský mladý učenec. Před nimi na stole rozprostřen základ kódovacího písma. Zatímco bláznivý alchymista německy diktuje, ruka mladíka sepisuje v hebrejštině a v kódované šifře zvláštní manuskript. Zvrácený Paracelsus se jen potutelně usmívá, kterak zase jednou všechny převezl.

Možná takto nějak mohl vzniknout jeden z nejzáhadnějších spisů raného novověku.

Zdroje:

Rainer Hannig: Voynich-Hebräisch – Der Weg zur Entzifferung, 2020

https://www.rainer-hannig.com/voynich/

https://collections.library.yale.edu/catalog/2002046

https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2024/09/decoding-voynich-manuscript/679157/

https://www.voynich.nu/writing.html

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/fyzika/gravitace/jak-byla-objevovana-slunecni-soustava