Článek
Narodil se v roce 1914 jako nejstarší syn v dobře situované rodině. Jeho dědeček se proslavil jako vynálezce počítacího stroje. Po něm „zdědil“ malý William také své jméno. Klučinu ale mnohem více než čísla zaujala písmena. Bylo tak logické, že se vydal na akademickou literární dráhu. Ve dvaadvaceti promoval z anglické literatury na Harvardu a až do vypuknutí 2. sv. války tam také působil. Vypadalo to na nudný život profesora.
Pak se ale zcela neočekávaně v mladém Billovi něco zlomilo. Komunita vysokoškolských profesorů a intelektuálů ho přestala bavit. Naopak mu začala připadat neuvěřitelně fádní a začala ho pěkně štvát. Vydal se tedy na pouť s cílem najít smysl života. Nejprve odcestoval několikrát do Německa. Po čase se tam seznámil s jistou Ilsou Klapperovou. Židovská dívka ho zaujala. Aby ji zachránil před nacismem, vzali se a odpluli spolu za oceán. Všechno ale bylo jen na oko. Hned po vstupu na americkou půdu se zase rozvedli. Nakonec - Burroughs byl gay, ačkoliv to ne vždy v případě svých vztahů úplně řešil. Tahle eskapáda ho ale zaměstnala jen na chvíli. Stále měl pocit, že nikam nepatří. Odjel proto do New Yorku.
Jak se rodili beatníci
Velké jablko konečně dalo jeho životu směr. Potkal tam podobně smýšlející autory generace, někdy trefně nazývané „zbitá“ - Allena Ginsberga a Jacka Kerouaca. Burroughsovým příchodem do New Yorku fakticky začala éra Beat Generation. Tihle tři měli vlastně společné jen jedno. Jejich předešlá povolání symbolizovala řád, morálku a šeď. Zatímco Burroughs vyučoval literaturu na univerzitě, tak například Kerouac byl u mariňáků. To do té doby, než přišli na to, že jeho povaha se s výkonem vojenské služby a respektováním autorit absolutně nesnese. Kerouac byl propuštěn z psychiatrických důvodů. Právě tyto zkušenosti u obou daly po válce vzniknout odporu proti společnosti, autoritám, úřadům a všemu, co jen trochu smrdělo škrobenou disciplínou nebo řádem. Najednou tak začali dávat své existenci smysl prostřednictvím zdánlivě nelogických a živelných literárních děl. To vše bylo podpořeno bujarým životem v poválečném velkoměstě, častou nejistotou ohledně sexuální orientace a hojnou konzumací drog.
Ještě za války se Burroughs stal závislým na morfiu a brzy poté i na heroinu. Jeho životnímu stylu odpovídal i charakter jeho kumpánů. Ve stejné době, kdy naplno propukla jeho závislost, se stalo něco, co dále změnilo jeho život. Burroughsův a Kerouacův společný přítel Lucien Carr zabil v opilosti jistého Davida Kammerera. Jednalo se o jeho učitele, který na něj vyvíjel sexuální nátlak. Ještě v rozrušení se pak k činu doznal právě Burroughsovi s Kerouacem. Ostatně Burroughs se s Kammererem znal a několikrát s ním dokonce cestoval do Evropy. Oba dva si doznání nechali pro sebe. Kerouac dokonce pomohl ukrýt vražednou zbraň. Poté, co se Carr k činu přiznal na policii, byli oba zadrženi jako podezřelí z napomáhání k vraždě. Za Burroughse zaplatil otec kauci, ale Kerouac takové štěstí neměl, a musel tak pobýt nějaký čas ve vězení. Tam se stihl oženit. Jeho žena pak za něj kauci zaplatila. Na oba dva ale celá situace velmi dolehla.
Nešťastná událost pak Burroughse a Kerouaca inspirovala k sepsání románu A hroši se uvařili ve svých nádržích. Tady převyprávěli své zkušenosti každý z vlastního pohledu. Krom inspirace oním násilným činem, je tady už v náznacích patrná naturálnost a sprostota pozdějších děl beatníků. O čem Bukowski a další bezostyšně psali „na plnou hubu“, o tom jsou tady ale zatím spíše jen náznaky. Název díla pak vymyslel Kerouac poté, co při psaní slyšel v rádiu o požáru jakéhosi cirkusu. I tento fakt dobře ilustruje nahodilost a bezprostřednost jejich tehdejší existence, která se měla později propsat do jejich následujících a slavnějších děl. Stále se bavíme o době, kdy se oba teprve formovali do podoby literárních vzorů, které měli mladí a neklidní autoři z celého světa, včetně třeba zmíněného Bukowského, později následovat. „Hroši“ byli pro tehdejší společnost i vydavatele nepřijatelní; vydáni byli až dlouho po smrti obou autorů, v roce 2008.
Burroughsova životní dráha měla nabrat směr ještě temnější. V průběhu čtyřicátých let se beatníci pravidelně scházeli v bytě jisté Joan Vollmerové. Ta se jako studentka spřátelila s Edie Parkerovou, která nebyla nikým jiným než onou „manželkou z vězení“ Jacka Kerouaca. Byly to právě tyto dvě ženy, které se staly múzami beatniků. A právě v bytě Vollmerové se formovalo beatnické "hnutí"; při dlouhých nočních filosofických debatách a drogových dýcháncích. Na jednom takovém se seznámila i s Burroughsem. Dohromady je dal Ginsberg. Pak už to šlo ráz na ráz a první zatčení za sex v automobilu na sebe nenechalo dlouho čekat.
Jejich drogová dobrodružství byla čím dál více trnem v oku strážcům pořádku. Opustili proto New York a přes Texas se dostali až do Louisiany. Tam Burroughsovi za prodej drog hrozilo několikaleté vězení. Oba se raději rozhodli utéct do Mexika. Na jihu se ale nedal sehnat amfetamin, což byla Vollmerové oblíbená droga. Možná i to mělo na jejich partnerství neblahý vliv. Stále častěji se hádali a docházelo i k fyzickým napadením. Podali žádost o rozvod (ačkoliv nebyli de iure sezdáni, mexické úřady jejich „sňatek“ uznávaly).
Hlavním důvodem měla být péče o syna, tehdy čtyřletého. K rozvodu ale nakonec nedošlo. V září 1951 se Burroughs vrátil z výletu do Ekvádoru, kde byl s jedním ze svých milenců. Nedlouho potom na party u společných přátel se oba po několika skleničkách a za podpory dalších látek rozhodli, že si zahrají na Viléma Tella. Burroughs nejprve ženě postavil na hlavu sklenici, odstoupil, otočil se, zamířil… a místo sklenice trefil před zraky všech hostů ranou z revolveru hlavu své ženy. Ta po převozu do nemocnice zemřela.
Burroughs byl obviněn z vraždy. Mnohokrát změnil svou výpověď. Nejprve tvrdil, že mu zbraň upadla na zem a vystřelila. Pak zase, že nevěděl, že je nabitá - že ji jen předváděl údajnému kupci. A tak dále. Najal si právníka, jistého Bernabého Jurada. Byli oba z podobného těsta. Jurado nejprve podplácel soudce a nakonec dokonce sehnal a zaplatil několik „svědků“, kteří za honorář vypověděli ve prospěch Burroughse. Docílil toho, že jej propustili na kauci. Pak se ale stal vrah i ze samotného Jurada! Ve vzteku zastřelil mladíka, který mu odřel lak jeho cadillacu. Jurado zmizel do Brazílie a nedlouho po něm prchnul z Mexico City i Burroughs. Nastartovala se další část jeho života, kdy bloudil po Amazonském pralese, experimentoval s dalšími drogami, cestoval po světě, ale hlavně konečně také psal. Psal věren tomu, jak žil.
Právě v této době vyšla jeho sólová prvotina „Feťák“. Na první pohled jen popis jeho drogové závislosti a zážitků, které mu heroin a další substance přinášely. Na druhý už ale také sonda do mysli feťáka, kterým není nikdo jiný než sám Burroughs. Sonda do jeho démonů, které se snaží přehlušit drogou, aby si až příliš pozdě uvědomil, že právě droga je tím největším démonem. Popisuje stavy, které mu přináší - halucinace a noční démony. Popisuje ale taky svou zmatenou sexualitu a obtíže, které mu oba tyto „excesy tehdejší doby“ přinášejí. Je to vlastně jeden z prvních zcela upřímných a nezkreslených pohledů do útrob poválečného undergroundu.
Na konci se pak v knize v odkazu svěřuje Ginsbergovi, že se chystá do Brazílie, aby tam vyzkoušel psychotropní drogu „yage“, o které se doslechl, že ji užívají tamní šamani, aby se dostali do transu. Tím dal jasně najevo své další směřování, které se pak mělo zhmotnit v jeho nejslavnějším díle.
Nahý oběd
Po patnácti prohýřených drogových letech se Burroughs usadil v marockém Tangeru. Na pobřeží Gibraltarské úžiny prožil drsná muka odvykání od drog, kdy dlouhé dny jen nehybně seděl v křesle, civěl do zdi, nic nejedl, jen tiše trpěl. V neuvěřitelném pachu a nepořádku. Nakonec ale právě tam našel i dostatek klidu a času pro sepsání svých vzpomínek. I když - vzpomínek - řekněme spíše utříbení svých zápisků z doby své „choroby“, jak oněch patnáct let označoval. Burroughs si totiž zpětně vůbec nic z oněch zásadních událostí nepamatoval. Nevybavoval si dokonce ani psaní oněch poznámek. Tam - na severu Afriky - se ale rozhodl je setřídit do knihy. Asi i proto, aby se s tou šílenou etapou svého života po odvykací kůře vnitřně vyrovnal. A tak vznikl Nahý oběd. Vlastně - onen klid na tvůrčí činnost musíme v Burroughsově případě uvést na pravou míru. Psal živelně, různé útržky textu, stránky na sebe absolutně nenavazující, se válely všude po domě, dokonce i venku na zahradě. Po začtení se do nich měla pak slabá povaha myšlenky na sebevraždu. To je jen rámcové sdělení ze vzpomínek Jacka Kerouaca, který Burroghse v Maroku v té době několikrát navštívil.
Prohýřeným létům a způsobu jejího vzniku odpovídá i samotný obsah knihy. Sleduje muže jménem William Lee, narkomana, který se protlouká tu Mexikem, tu USA, tu Tangerem a zažívá různé zvrácené situace, kde hlavní roli hraje většinou jeho raušový stav. Jedná se o několik pasáží inspirovaných Burroughsovým životem, podaných v naturalistickém stylu, často řečí ulice v „ich“ formě a ne zrovna čtivě. Tedy, eufemisticky řečeno. Zkrátka je to drogový výplod smíchaný s výplody heroinem a dalšími substráty ovíněné mysli. Prostě ovlivněn „chorobou“.
Nakonec sám autor uvádí v úvodním slově toto:
Jelikož se Nahý oběd zabývá právě tímto zdravotním problémem, je nutně brutální, obscénní a nechutný. Choroba se často skládá z odpudivých detailů, které nejsou pro slabé žaludky. Jisté pasáže knihy, které byly označeny za pornografické, byly psány jako traktát proti trestu smrti ve stylu Swiftova Skromného návrhu (The Modest Proposal). Mají odhalit nejvyšší trest jako brutální, obscénní a nechutný anachronismus, čímž je. Jako je oběd vždy nahý. Pokud se civilizované země hodlají navrátit k druidským rituálům věšení v posvátném háji či chlemtat s Aztéky krev a krmit své bohy krví lidských obětí, nechť vidí, co vlastně jedí a pijí. Ať vidí, co je na konci té dlouhé novinové lžíce.
Nahý oběd má - ostatně jak plyne z výše uvedeného slova autora - ale ještě jednu rovinu, skrytou, určenou jen pro ty, kteří dokáží neotřele vnímat. Je to jakási paralela s Orwellovým románem 1984. Zatímco Orwell nabízí vhled do vzpurných myšlenek proti diktátu z politického hlediska a očima úředníka, Burroughs tak činí mnohem brutálněji. Líčí odpor člověka proti jeho zpracování systémem pohledem beznadějného feťáka. Beznadějného feťáka, který se bojí, a to často nejen dogmatické společnosti, která jej zavrhuje, ale také svých vlastních démonů. Krásně to vystihuje příběh tajného Bradleyho. Ten je natolik posedlý kontaktem s překupníky a feťáky, že nakonec začíná sám jako feťák vypadat. Propadávají se mu tváře, žloutnou a vypadávají zuby, má nepřítomný pohled. V práci mu to nejprve pomáhá. Vypadá důvěryhodně a chytá jednoho dealera za druhým. Nakonec se ale stane sám závislým. Závislým na kontaktu se závislými. Obchází pak feťáky, aby se k nim mohl přilnout, splynout s nimi. A nakonec začne požírat lidi. Stane se postrachem okolí, slizkou neforemnou hmotou. V zoufalství ho pak úřady prohlásí za nelidskou bytost a musí ho upálit zrovna v okamžiku, když se pokouší zhltnout protidrogového komisaře. Právě tajný Bradley je metaforou společnosti. Společnosti, která vše požírá a ze které je Burroughsovi na nic. Společnosti, která sice na povrchu feťáky a spodinu bytostně nenávidí a odsuzuje, ale nakonec se v nich v jistém zvráceném duchu vzhlíží a závidí jim.
O svých knihách Burroughs neuvažoval jako o textu. I když je psal, uvažoval o nich jako o jednotlivých obrazech. O jednotlivých střípcích skládanky, které jsou rozházené a často je zbytečné snažit se je vlastně utřídit nebo složit dohromady. Ve většině případů je potom vlastně jedno, kde knihu otevřete. Pokud znáte alespoň hlavní téma, dáte si jedna a jedna rychle dohromady. Popisovaná metoda je označovaná jako metoda střihu. Vymyšlena byla náhodou, Burroughs ji vlastně převzal od přítele, kanadského malíře Briona Gysina, který s ním v roce 1959 pobýval v jednom pařížském hotelu. Při řezání starých kartonů pro upevnění svých obrazů si Gysin všiml, že s nimi na rubu „naporcoval“ na kusy i novinové články. Když je dal zpět dohromady v jiném pořadí, uvědomil si, že je literatura oproti malířství, kde podobně tvořil třeba Picasso, o půl století opožděna. Tato metoda střihu pak perfektně vyhovovala roztříštěné a drogami poznamenané osobnosti Burroughse. Perfektně zapadla do jeho literárního stylu.
Znásilnění královny, malování a Heavy Metal
Tento styl, stojící někde mezi Orwellem a Salvadorem Dalím, je typickým úkazem dvacátého století. Je realisticky drsný, roztříštěný, zdánlivě tápající. Stejně jako Orwell nabízel Burroughs drsné zrcadlo společnosti. Společnosti, která se snaží být nuceně konformní a tím popírá individualitu člověka. A stejně jako Dalí se i Burroughs nechal inspirovat sny a vnitřními démony. Vlastně to povýšil ještě na vyšší úroveň. Zatímco Dalí byl nucen usínat se lžičkou v ruce nad talířkem, aby se těsně po vstupu do limba po cinknutí probral a zachytil své myšlenky v polovědomí, Burroughs byl v takovém stavu patnáct let. Měl tedy z čeho čerpat. A zatímco Dalí své pocity maloval, Burroughs je přenášel do knih.
I sám Burroughs ale nakonec začal malovat. Po svém. Počátkem osmdesátých let vynalezl vlastní malířský styl. Před prázdné plátno pověsil pikslu s barvou, kterou následně rozstřílel brokovnicí. Postupně začal vytvářet koláže, užíval inkoust a barvy ve spreji. Výsledné obrazy byly dost podobné jeho knihám. Paradoxní je, že za ně na sklonku života utržil více peněz než za celou literární tvorbu.
Osobně mám ale za to, že jeho knihy byly mnohem přístupnější formou, jak pochopit jeho životní filosofii. I pro čtenáře pak byly jasnějším protestem. Možná až příliš jasným, a to také pro úřady. S těmi měl nakonec Burroughs celoživotní trable. Nejen, že ho často omezovaly na osobní svobodě, omezovaly jej i v tvůrčí činnosti. Nejslavnější je potom zákaz Nahého obědu v USA. Kniha byla do Států dovezena až tři roky po jejím vydání, a to jako nelegální kontraband. Jistý knihkupec v Bostonu byl následně dokonce zatčen za její prodej. Celý případ nakonec skončil u Vrchního soudu státu Massechusetts. Ten pak v roce 1966 rozhodl šalamounsky. Kniha nemůže být obscénní, pokud má historický, kulturní nebo společenský význam. Jakkoliv je tento verdikt velmi těžko uchopitelný, prokazuje vlastně skutečné poselství knihy, která je mnohem více rebélií proti společnosti než jen pouhým výplodem feťácké mysli. Společnost tím dala Burroughsovi najevo, že jeho protest akceptuje. A zároveň tím soud otevřel cestu pro vydání nespočtu dalších dříve zakázaných knih; Joyceova Odyssea, Milence lady Chatterleyové a dalších. I když byly knihy zakazovány i později, zůstává Burroughs posledním zakázaným „hodnotným“ autorem a zároveň prvním, který prolomil brány. A to nejen v literatuře.
Je logické, že charakter jeho díla a hlavně způsob jeho života velmi imponoval nové vlně umělců, která vyvstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. I když je to k nevíře, tak Burroughs v té době stále žil a aktivně tvořil. Časté pak byly obrázky vyhublého pána v letech, v klobouku a s propadlými tvářemi, kterak je obletován členy Blondie, Davidem Bowiem, Mickem Jaggerem a dalšími. Největší modlu v něm ale našli všichni pankáči a anarchisti. Na fotkách s Lydiou Lunch, The Velvet Underground nebo New York Dolls to vypadá, že výše jmenovaní vzali na procházku svého dědečka. Opak byl ale pravdou. Onen dědeček byl větším rebelem než všichni ti neurvalí mladíci dohromady.
Na setkání autorů Nova Convention v prosinci 1977 přednesl Burroughs publiku svou odpověď na song Sex Pistols „God Save the Queen“. Text nazval „Bugger the Queen“, podpořil jim snahu Sex Pistols podkopat autoritu monarchie a odsuzoval v něm zastaralost a fádnost britské panovnické rodiny, která podle něj „patří do bažiny“. Každý verš pak zakončil zvoláním „Bugger the Queen“, což by se dalo volně přeložit jedině jako „Je*at královnu“. Dá se směle říct, že zašel v kritice monarchie dále než samotní Sex Pistols. Publikum po každém verši nadšeně opakovalo „Bugger the Queen“. Není divu, že si získal srdce snad každého tehdejšího punkáče. Dodnes je pak označován jako kmotr punku.
Vliv Burroughse na hudební scénu se ale nezastavil jen u punku. Ve své knize Hebká mašinka nazval jednu postavu jako „Heavy metal kid“, aby zdůraznil její drsný charakter. Jeden hudební novinář se toho pojmu chytl a nakonec se tak začal nazývat celý hudební žánr. A ještě jeden nesmrtelný dopad na hudební svět toto dílo má. Právě z něj totiž vyčerpali titul své nejslavnější písně slavní Steppenwolf. Ano, nejedná se o žádný menší flák než „Born to be wild“.
Burroughsovu metodu střihu pak užívali ve své tvorbě taková jména, jako už zmíněný David Bowie (který byl dokonce při tvorbě mnohdy přistižen s nůžkami v ruce) nebo třeba Kurt Cobain. Byla předzvěstí fragmentace zvukových stop a mluveného slova v hiphopu. Hlavně však spolu s duší jeho děl připravila živnou půdu pro všechny anarchisty, vzpurnou omladinu, rebely a další nepřizpůsobivá individua, která mnohdy tvořila dějiny nejen hudby. Burroughs jim ukázal, že revolta je možná. Že může mít úspěch, i když nedává smysl. A že vám to může projít, i když vás zakážou. Že můžete být uznávaným tvůrcem, i když si sepsání některých knih nepamatujete, nebo jste třeba žili několik let jako spodina společnosti, jako vrah, vyvrhel. To bylo do té doby nemyslitelné a právě tím Burroughs navždy změnil kulturní prostředí.
Nejde, než skončit vzpomínkou Davida Bowieho:
Burroughs pro mě znamenal mnoho. Způsob, jakým rozstříhal svět a zase ho složil dohromady. Cítil jsem se najednou mnohem příjemněji v takovém prostředí, v tomhle umělém chaosu. Tohle rozdělení reality pro mě představuje mnohem pravdivější obraz o světě.
Vyznavač okultismu, nadšenec do světa kouzelníků, bláznivý malíř a šílený punkáč William Seward Burroughs zemřel 2. srpna 1997. Po čtyřech dnech provádění rituálů tibetské školy buddhismu Ňingma jej pohřbili do rodinné hrobky. S nabitou osmatřicítkou, dávkou heroinu a několika gramy marihuany.
Zdroje:
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/william-seward-burroughs-rada-mladym-lidem/
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/william-seward-burroughs-nahy-obed
https://littlesnow.cz/burroughs.html
https://www.donlope.net/fz/related/The_Nova_Convention.html
https://www.pbs.org/video/independent-lens-william-s-burroughs-godfather-of-punk/#:~:text=Burroughs%3A%20A%20Man%20Within%3A%20%22Godfather%20of%20Punk%22,-Clip%3A%20Season%2012&text=An%20iconoclast%20who%20himself%20became,artists%20for%20generations%20to%20come.
https://litkicks.com/BradleyTheBuyer/
https://www.beatdom.com/william-burroughs-heavy-metal-guru/
https://bannedbooks.indiana.edu/items/show/7
