Článek
Je ironií osudu, že čeští emigranti, kteří uprchli z vlasti z důvodu nacistického, komunistického nebo jiného útlaku, pak na západě mnohdy prokázali svůj talent znovu a dokázali z ničeho vybudovat úspěšné kariéry. Vlastně se to týká všech odvětví; úspěchu dosáhli podnikatelé, umělci, sportovci, nebo dokonce politici. Ještě větší ironií pak je, že tito úspěšní emigranti jsou dnes ve své bývalé vlasti téměř neznámí. No uznejte, jména jako Herbert Lom nebo Jan Hammer nejsou mezi lidmi příliš známá, přitom inspektora Dreyfusse z Růžového pantera nebo titulní znělku seriálu Miami Vice zná mnoho lidí. A podobně je to s Eduardem Ingrišem a písní Teskně hučí Niagára. Obzvlášť komunistický režim si pak dal pečlivě záležet na tom, aby se o emigrantech ve vlasti nevědělo.
Eduard Ingriš se narodil v malém městečku Zlonice u Slaného v roce 1905. Už od mládí měl blízko k přírodě. Často pobýval na své chatě na Svatojánských proudech, u kouzelných peřejí Vltavy pod Prahou, které bohužel v roce 1943 navždy pohřbila Štěchovická vodní nádrž. Právě tam napsal svou nejslavnější píseň o Niagáře. Onen teskný hukot tak měla na svědomí Vltava. Vodákům a trampům je to však jedno a jeho píseň si zpívají rádi dodnes.
V pětadvaceti se stal nejmladším dirigentem pražské operní scény. Nejradši byl ale stejně mezi svými, na chatě, u řeky. Právě tím směrem utíkal od ruchu velkoměsta nejčastěji.
Bezstarostná léta ale narušila válka. Mladého skladatele v roce 1944 dokonce věznilo a vyslýchalo Gestapo. Po třech měsících byl nakonec propuštěn.
Putování bez zpáteční jízdenky
Po válce si konečně začal plnit své sny. Našetřil dost peněz na cestu do Jižní Ameriky. Chtěl se na vlastní kůži podívat na místa, kde vznikla inspirace pro jeho oblíbenou knihu Sjížděl jsem dravé řeky; toužil si osahat život domorodých brazilských kmenů, zažít opravdovou amazonskou džungli. Právě v Brazílii ho v tu dobu zastihl únorový komunistický převrat. Z Eduarda Ingriše to ze dne na den udělalo v jihoamerické zemi personu non grata. Stál před těžkou volbou. Zůstat jako přistěhovalec natrvalo v neznámé a exotické cizině, nebo Brazílii ihned opustit. Do komunistického režimu se vrátit nechtěl. Nechal se tak jako dobrodruh „umístit“ do státu Amazonas. Ten tvoří vlastně jen džungle a divoké řeky. Přesně ve stylu jeho oblíbených knih. Z pražského dirigenta se tak prakticky mávnutím kouzelného proutku stal profesionální hráč na piáno na říčních parnících divoké Amazonky.
Dlouho mu nadšení z největší řeky nevydrželo. Na falešný pas prchnul na druhý konec kontinentu - do Peru. Právě tam jej potkali na své pouti Afrikou a Amerikou Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Ingriš jim vyvolával filmy, natáčel je a nakrátko se k nim na jejich cestě dokonce připojil. Vznikly tak jedinečné záběry; na žádných jiných nejsou slavní cestovatelé vidět oba dva najednou. Když pak vycházela kniha Přes Kordillery, popisující daná dobrodružství, zakázali komunisté Hanzelkovi se Zikmundem ve svých vzpomínkách Eduarda Ingriše zmínit. O emigrantech se psát nesmělo.
Nebyli to ale jen čeští cestovatelé, se kterými Ingriš zkřížil svou životní dráhu. Brzo po nich potkal dalšího dobrodruha, norského snílka Thora Hayerdahla. Ingriš zrovna fotografoval pro peruánské a americké magazíny incké památky. Právě při této práci potkal Hayerdahla. Člověka, který šel za svými hypotézami tak zarputile, že sestrojil primitivní vor a vydal se s ním na plavbu přes Tichý oceán. Jen proto, aby dokázal, že jej mohli překonat původní obyvatelé Jižní Ameriky a osídlit tak vzdálené tichomořské ostrovy. Hayerdahl povýšil Ingrišovy sny o splavování divokých řek na zcela jinou úroveň. Překonat na balsovém voru tisíce kilometrů vody a přitom být po dlouhou dobu měsíce cesty vzdáleni od nejbližší pevniny. Hayerdahl nemusel mluvit dlouho, aby si Ingriše pro svou věc nadobro získal. Oba se rychle spřátelili. Nakonec Nor přesvědčil Ingriše, aby to na voru taky zkusil. Zatímco ale seveřan za svůj film o dobrodružstvích na voru Kon Tiki získal Oscara, souboj Ingriše s nekonečným živlem měl nakonec mnohem elementárnější cíl. Přežít.
V roce 1955 se na voru Cantuta vydali od peruánských břehů směrem na západ. Dva Čechoslováci, Ingriš a Mirko Gorecký, Nizozemec, Argentinec a jediná žena, krásná domorodá Peruánka Natalia. Ta cestovala právě jako zástupce hrdého národa Inků, který měl před tisíci lety na primitivním plavidle podobném tomu Ingrišovu překonat vzdálenost mezi kontinenty. Na cestě je doprovázely velryby, delfíni a rejnoci. Jedli mořské želvy a další dary oceánu. Brzo jim ale začaly zásoby docházet. Do toho si s nimi pohrávaly tichomořské proudy. Často tak strávili i několik dní plavbou v kruhu. Nedostatek zdravé stravy, mořská nemoc a bezvýchodná situace voru, který se nepohyboval směrem k vysněnému Tahiti, způsobily své. Po téměř třech měsících na vodě a cestě bez konce měla posádka namále a přes vysílačku si přivolala pomoc; nechala se zachránit ze spárů živlu. Zadlužená expedice se vrátila do hlavního města Limy se změtí balsového odpadu. Kromě nedobrovolného kurzu přežití na moři mělo jejich dobrodružství už vlastně jen jednu přidanou hodnotu. Ingriš prokázal na vlastní kůži (ne)existenci tzv. protirovníkového proudu. Je to vlastně oblast okolo rovníku, kde byl sice původně na mapách značen tento proud, ve skutečnosti se ale jedná o část oceánu, kde je téměř neustálé bezvětří. Právě tam uvázla Ingrišova Cantuta.
Eduard a moře
Důsledky plavby ale sahaly dále, než dokázal i samotný Ingriš odhadnout. Rok po jejich „vylovení“ z vod oceánu se totiž natáčel slavný film na motivy ještě slavnější knihy Stařec a moře. Když si autor předlohy vybíral odborného konzultanta pro natáčení, vzpomněl si na Ingrišovu anabázi. Tím autorem nebyl samozřejmě nikdo jiný než Ernest Hemingway. Tak došlo k dalšímu osudovému setkání. Hemingway, veterán španělské občanské války a duší rovněž dobrodruh, si Ingriše ihned oblíbil. Oba se nakonec z kontaktu čistě pracovního přehoupli do roviny přátelství. Jak později vzpomínal sám Eduard Ingriš, slavný spisovatel jeho společnost vyhledával nejprve v pauzách mezi natáčecími povinnostmi, a pak i nadále. O čem si ti dva asi mohli povídat? O putování v osamělém voru po moři, jistě. O hudbě? Pravděpodobně - Hemingway byl od mládí náruživý hráč na violoncello. O řekách? Určitě - Američan byl vášnivým rybářem a Ingriš trampem na Vltavě. O hrůzách války? Možná - Hemingway zažil bombardování na italské frontě první světové války a španělskou občanskou válku, Ingriše věznilo Gestapo. No, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych být mouchou sedící na stole, když si ti dva povídali.
Možná právě i toto přátelství utvrdilo Ingriše v touze opět prožít dobrodružství na širém moři. Po krátkém pobytu v USA se tak vrací do Limy, aby postavil další vor, Cantutu II. Po roce příprav vyráží znovuzrozené plavidlo opět směr Polynésie. Nyní už poučený Ingriš se nechává odtáhnout tisíc kilometrů jižně od Limy, aby se vyhnul klidovému pásu okolo rovníku, a vyráží v dubnu 1959 vstříc další nekonečné plavbě. Posádku tentokrát tvoří dva peruánští mladíci, spolehlivý Argentinec Guerrero, který se plavil už na první Cantutě, a Ingriš. Ženu nevzali žádnou. Jsou to právě mladí Peruánci, kteří však působí problémy. Mají psychické obtíže, dokonce se snaží plavbu sabotovat tím, že Ingrišovi míchají do jídla střepy, ale přes to všechno nakonec Cantuta úspěšně doráží do cíle. Několik dnů trvající bouře zanese loď k ostrovu Matahiva. Po překonání korálového útesu vor, jak sám Ingriš vtipně poznamenal, úspěšně ztroskotal. Dostalo se jim štědrého uvítání od místních obyvatel.
Na zpáteční cestě využil český mořeplavec nabídky svého mladého kolegy Henryho W. Tafta, vnuka to 27. amerického prezidenta, aby se nalodil na jeho jachtu na pouti zapomenutými ostrovy Tichomoří. Navštívil tak Pitcairn, Mangarevu nebo souostroví Juan Fernandes. Nakonec se vrátil do Limy jako hrdina. Stala se z něj slavná osobnost. Fotografuje prezidenta Manuela Prada, dál koncertuje, jeho fotky se objevují v takových časopisech jako jsou Time a Life. Dostává ale také jednu ošemetnou zakázku.
Z pralesa do Hollywoodu
Mecenáška Limského symfonického orchestru, ale také samotného Ingriše, a pozdější starostka hlavního města Anita Fernandini se jednoho dne dozvěděla, že kdesi v zapadlém klášteře v horách pobývá slavný pěvec José Mojica. Před dvaceti lety prý po smrti své matky částečně zešílel a rozhodl se opustit civilizovaný svět. Jediný, kdo by měl dokázat dostat jej ze samoty kláštera zpět mezi lidi a přimět vystupovat, byl prý Eduard Ingriš. Náš hrdina tak chtě nechtě podniká strastiplnou cestu do hor, kde v klášteře u města Cuzco skutečně nachází slavného tenora. Po dlouhém přemlouvání Mojica svolí k účasti na několika koncertech. Avšak pod podmínkou, že výtěžek z nich půjde na obnovu klášterů v zemětřesením poničeném Cuzcu. A tak se stalo, že koncerty světoznámého pěvce, který zpíval s Šaljapinem nebo dokonce s Enricem Carusem v newyorské Metropolitní opeře, organizuje Eduard Ingriš, tramp od Vltavy. Nakonec vybrali na vstupném přes sto tisíc dolarů.
Za dalším dobrodružstvím odešel Ingriš do Spojených států. Tady se nejprve těžce probíjel jako vcelku neznámý skladatel pokoušející se prosadit svou hudbu do filmů. Nakonec se mu ale povedlo pár děl přece jen uvést. Doslova osudovou se mu stala jeho opereta Tam na horách. Jednu z hlavních rolí tehdy zpívala v hollywoodském Music Boxu česká emigrantka Nina Karpuškinová. Dcera ruského kozáka, rozená Brňačka, která musela s rodiči prchnout před Rudou armádou, Eduardovi učaruje. Je o šestadvacet let mladší. Přesto, nebo možná právě proto je brzo svatba. Těsně před narozením syna je v Los Angeles navštívil Thor Hayerdahl. Chtěl Ingriše pozvat na svou další expedici - Ra. Na rákosové lodi byl odhodlán dokázat, že se africké kmeny mohly dostat přes Atlantik do Ameriky.
Ingriš ale musel s těžkým srdcem odmítnout. Čekaly na něj jiné povinnosti. Založení rodiny a řešení vztahů s tchánem, který nechápal jeho tvůrčí činnost, hru na piáno nebo touhu po dobrodružství. Začala tím poslední, a zároveň jediná smutná etapa Ingrišova života. Té dávaly živnou naději jen přednášky, které v rámci svého turné po USA s manželkou Ninou po dobu deseti let absolvovali. Koupili obytný vůz a začali objíždět jednotlivé státy. Vystupovali v divadlech ve velkých městech. Nina v inckém oblečení, Eduard ve smokingu za pianem. Promítali filmy a obrázky z jeho cest. Byl to jeho útěk od fádního života zpět k dobrodružství. Alespoň ve vzpomínkách. V obrazech. Mezi lidmi.
Eduard Ingriš se už do vlasti nikdy nevrátil. Po vleklých zdravotních problémech, kdy ho trápila nemoc jater a kdy přišel o oko, zemřel v roce 1991 v nevadském Renu. Když se jeho žena následně vracela do vlasti a rozhodla se přitom převést do Čech i jeho archív, všechny jeho písemnosti, fotky, filmy a další dokumenty vážily více než tunu. Dodnes jsou k vidění, kde jinde, než v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde je i stálá expozice pánů Hanzelky a Zikmunda.
Po přečtení řádků výše se nabízí jediné přirovnání - jakýsi český Forrest Gump. Ovšem - v tom nejlepším slova smyslu. Zatímco ale příhody Forresta byly vymyšlené, Eduard Ingriš je skutečně prožil. A zároveň nebyl jen náhodným pozorovatelem, nýbrž hybatelem děje. Stal se tak člověkem, který byl u mnoha důležitých událostí dvacátého století, aniž by si to možná v tu chvíli uvědomoval. Po celý život pak v sobě objevoval s každým dalším takovým příběhem nové a nové talenty. Není proto spravedlivé, že po vyslovení jeho jména v jeho domovině následuje zpravidla otázka „Kdo?“. Podobné je to i u mnoha dalších zapomenutých osobností našeho národa. Jejich osudy si již brzy připomeneme v dalších dílech tohoto cyklu.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/eduard-ingris-cestovatel-moreplavec-hemingway-peru-pribeh.A220111_161354_zlin-zpravy_hoo
Ingriš, Eduard Ingriš, dokument (2006), https://www.youtube.com/watch?v=qcYCDuteG0k
SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ, Filosoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, TEORETICKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE, EDUARD INGRIŠ - FOTOGRAFICKÉ DÍLO, Opava 2014, Radovan Kodera
