Článek
Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho příběh měl plnit stránky novin nebo knih. Franz Reichelt se narodil v roce 1878 do německy hovořící rodiny pěstitele chmele ve Štětí. Jako dvacetiletý se rozhodl jít hledat štěstí do ciziny. Nakonec zakotvil v Paříži. Vyučený krejčí si hodlal ve městě módy nad Seinou otevřít butik a zaměřit se, krom místních elegánů a dam, rovněž na klientelu přijíždějící do Města světla z jeho domoviny. Docela se mu dařilo. Po necelých deseti letech, v roce 1907, získal francouzské občanství, změnil si jméno na francouzské Francoise, ale hlavně provozoval svou vysněnou živnost. Měl krejčovskou dílnu s obchodem na Rue Gaillon. Vypadalo to na poklidný život s jistým příjmem. Jediné, co tomu chybělo, byla rodinná idylka. Možná právě proto se to však zvrtlo.
V době přelomu století se na obloze začaly objevovat létající stroje. Létající horečka se z pláží v Kitty Hawk rychle roznesla po celém světě. Její malá část pak pronikla i do obchůdku na Rue Gaillon. Franz byl posedlý padáky. Této jeho mánii nakonec přisadilo i to, že francouzský aeroklub vyhlásil vyplacení prémie 10 tisíc franků tomu, kdo zkonstruuje padák pro piloty. Letadla totiž okolo roku 1910 již byla schopná i delších letů ve větších výškách. V případě problému ale byli piloti odsouzení k jisté smrti. Ačkoliv totiž první padáky již existovaly, byly velmi neskladné a použitelné jen pro seskoky z budov nebo jiných vyvýšených míst. Do svých strojů si je letci vzít nemohli. Výsledný padák splňující kritéria aeroklubu tak měl být skladný a neměl vážit více než 25 kilogramů. Franz Reichelt zahodil krajku a secesní květinové vzory a vrhnul se do šití prototypů.
Jeho cílem však nebylo sestrojit klasický padák, jak jej známe dnes. Podobné padáky totiž v té době již existovaly. Měly však většinou zabudovanou konstrukci, která umožňovala držela požadovaný konkávní tvar tak, aby fungovaly jako vzduchová brzda. Inspiraci hledal Reichelt jinde, u Andrého Jacquesa Garnerina, který dokázal už v devatenáctém století sestrojit bezrámový padák. Ten byl však obrovský a těžký. Úkolem Reichelta tak jednoznačně bylo vytvořit zcela nový koncept, který se vejde s pilotem do stísněného prostoru za kniplem. Rozhodl se proto pro jakýsi létající oblek, který má pilot na sobě a v případě potřeby jej roztáhne a doplachtí bezpečně na zem. I tento oblek nakonec obsahoval menší konstrukci, která měla za cíl zvýšit aerodynamický odpor při pádu. Vše ale bylo umístěno do většího batohu na zádech dotyčného pilota. Samotný oblek pak byl ušit z kombinace bavlny a nepromokavého materiálu, což, jak Reichelt věřil, mělo být ideální kombinací nepropustnosti a lehkosti zvolených materiálů.
Osudná Eiffelovka
Nejprve své kreace testoval na figurínách. Navlékl je do připraveného obleku, který tehdy ještě obsahoval jakési pomocné křídlo, a shodil z výšky. Tyto pokusy zprvu vypadaly nadějně. Problém nastal, když se měl celý vynález vejít do vcelku malého batohu pilota a splnit váhový limit. V tu chvíli totiž při prezentaci francouzskému aeroklubu bylo zjištěno, že oblek neváží požadovaných 25 kilogramů, ale celých 70. Reichelt zredukoval váhu a zvýšil vztlakovou plochu. Další pokusy pak již nedopadly příliš valně. Lépe řečeno, figuríny padaly k zemi jako švestky. Vynálezce to nakonec přisuzoval dvěma nedostatkům těchto pokusů. Figurína nebyla schopná jeho aparatus správně ovládat, neboť padák nemohla taháním za lana nasměrovat tak, aby ji při pádu zbrzdil. A pak nebyla dostatečná ani výška, ze které pokusy prováděl. Větší plocha padáku a méně pevných ploch znamenalo, že se padák podle něj za takový okamžik nedokázal správně rozvinout a naplnit vzduchem. Rozhodl se tak svůj výtvor otestovat sám. Skočil z desetimetrové výšky. Pro jistotu do připravené kupky sena. Zlomil si nohu. Ani to ho však neodradilo. Své konstrukci bezmezně věřil a všem škarohlídům se chystal zavřít ústa jedním skokem. Jedním velkým skokem.
Skokem z Eiffelovy věže. Tomu samozřejmě předcházely další přípravy. Z ocelové dominanty města nejprve opět shazoval figuríny. Ze začátku se jich několik roztříštilo o zem. Pak nastal průlom. Při jednom pokusu se figurína snesla zlehka na zem a měkce přistála. Franz několik měsíců tento pokus analyzoval a snažil se přijít na to, jak jej zopakovat. Mezitím v něm víc a víc uzrával nápad skočit z věže s padákem sám. Podal tedy novou žádost o možnost testování. Tentokrát ale s živou figurínou s tím, že poloha těla a ovládání ústrojí a lan je pro zdařilý pokus nezbytné. Pařížská policie dlouho odolávala a nechtěla nebezpečný pokus povolit. Až po neúnavném naléhání svolila. Říká se však, že úředníci měli po všem tom přetahování za to, že povolují opět jen více pokusů s figurínami.
Ať tak, či tak, celý příběh dospěl k rozuzlení 4. února 1912. Pod Eiffelovou věží se shromáždil menší dav zvědavců. Byl tvořen z velké části reportéry pařížských novin. Byli zde ale také úředníci a policisté. Jeden z nich si při spatření Reichelta s obřím batohem na zádech rychle uvědomil, co se chystá, a zatarasil vynálezci cestu ke schodišti s tím, že seskok člověka na padáku není povolen. Na to mu Reichelt ukázal povolení, v němž nebyla zmínka o tom, kdo bude skákat. Tedy tam ani nestál zákaz, že se z výšky nemůže vrhnout sám. Policista jej pustil nahoru. S kameramanem a dvěma kamarády. Druhý kameraman zůstal na zemi, aby mohl nasnímat seskok z jiné perspektivy.
Když skupinka vystoupala na první poschodí věže do výšky 57 metrů, snažili se oba přátele ještě Franze přemluvit, aby si skok rozmyslel. Naléhali na něj, že jediný podařený pokus s figurínou není dost. Že by měl dále testovat. Nedbal jejich rad. Jen otráveně mávl rukou a vystoupal na zábradlí. Chvíli na něm váhavě postával, a ještě něco říkal svým přátelům. Po chvilce se nahnul, zdánlivě se chystaje odrazit, ale rozmyslel si to. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec z ničeho nic udělal krok do prázdna. Bylo 8 hodin a 22 minut a Franz Reichelt skočil z Eiffelovy věže.
Roztáhl ruce, aby napnul látku svého padáku, ale výsledný efekt se nedostavil. Celá konstrukce se omotala kolem jeho těla, a to mířilo volným pádem hlavou dolů vstříc zemi. Někdo tvrdí, že to pár metrů nad zemí snad vypadalo, že se látka začíná plnit vzduchem a že padák bude fungovat. Podle mého názoru to tak nebylo a celému pokusu by nepomohl ani skok z mnohem větší výšky. Holým faktem je, že Reicheltova hlava zanechala v promrzlé zemi patnáct centimetrů hluboký kráter. Utrpěl natolik rozsáhlá zranění, že mu nebylo pomoci. Až po téměř sto letech od skoku vyplynulo na povrch, že Reichelt zřejmě zemřel už během pádu. Z šoku totiž utrpěl rozsáhlý infarkt.
Níže vidíte autentické záběry Reicheltova skoku a jeho následky (zdroj: Wikimedia Commons/volná licence).
Hrdina, nebo blázen?
Možná se někomu může zdát pošetilé glorifikovat člověka, který vlastně nic nedokázal a svým lichým snažením se navíc připravil o život. Věc je ale třeba vidět z druhé strany. Ačkoliv se marné pokusy Reichelta zdály jako slepá ulička, dnes víme, že tomu tak úplně nebylo. Zejména v devadesátých letech se začala prosazovat disciplína jménem wingsuit. Odvážlivec oblečený ve speciálním obleku seskočí ze skály nebo z vrtulníku a plachtí vzduchem jako vakoveverka. Nakonec záběry bláznů létajících těsně mezi skalami na wingsuitech se to dnes na sociálních sítích jen hemží. Vždy jsou samozřejmě vybaveni padákem, který v odpovídající výšce roztáhnou a přistanou bezpečně na zemi.
Reicheltův vynález tak byl jakýmsi pokusem o obojí. Technicky to byl spíše předchůdce wingsuitu, tedy obleku obsahujícího látková křídla, nebo, chcete-li blány, které obepínají lidské tělo. Zároveň ale vše mělo fungovat jako padák. Nefungovalo.
Tady je dobré připomenout ještě jednoho hrdinu. Je jim Brit Gary Connery, který v květnu 2012, tedy téměř přesně sto let po Reicheltově pádu, jako první muž na světě seskočil z helikoptéry s wingsuitem bez padáku. Z výšky osmi set metrů. Po čtyřiceti vteřinách letu přistál do obrovské hromady papírových krabic. Na rozdíl od Reichelta přežil svůj počin bez úhony. Při pohledu na oba skoky se člověk ptá, jakou odvahu asi člověk musí nasbírat, aby se vrhnul do prázdna bez jistoty, jak to dopadne a jestli to přežije. Tím skutečně prvním, kdo takovou odvahu našel, byl Franz Reichelt. V době bez počítačů, bez moderních materiálů, větrných tunelů a dalších vymožeností v sobě našel odvahu být průkopníkem. A skočil.
Zdroje:
https://fly.historicwings.com/2013/02/lexperience-tragique/
https://www.onverticality.com/blog/franz-reichelt-leap
https://casdinteret.com/2023/03/franz-reichelt-shocking-story-one-mans-tragic-obsession/
https://wnyskydiving.com/blog/wingsuit-landing-fact-vs-fiction/
