Článek
Nezlomný volyňský Polák
Narodil se těsně před válkou, 1. dubna 1939, v malé volyňské osadě Staweczki, tehdy na území Polska. Dnes se vesnička o zhruba čtyřiceti domcích jmenuje Stavky a nachází se nedaleko Turijsku na Ukrajině. Většinu mládí prožil Dionyzy nedaleko československé hranice - ve Sklářské Porubě. Po absolvování střední školy odešel do vojenské akademie v Dęblině. Byla to škola pro letecké důstojníky. Mladého Poláka to táhlo do vzduchu.
Od počátku šedesátých let létal v aeroklubu v Jelenie Góře. Brzo se oženil a složil instruktorské zkoušky. Postupem času se manželům Bielańskim narodily dvě dcery. Dionyzy získal vcelku dobré místo instruktora létání. Jenomže s prací pilota a s minulostí ve vojenské akademii se pojily i jisté povinnosti. Povinnosti vůči režimu. A tam nastaly pro Dionyza problémy.
Nikdy nebyl zapáleným komunistou. O režimu si myslel své a na vytrvalé žádosti o spolupráci s bezpečnostní službou (Służba Bezpieczeństwa – obdoba naší StB) reagoval nesmlouvavým odmítáním. Příslušníci polské SB se na něj proto brzo zaměřili. Namísto, aby pro ně pracoval, stal se jejich lovnou zvěří.
Na vážkách odletu
Brzo nato následovalo udání, že má Bielański v práci ve skříňce signální pistoli. Čelil nařčení, že chce zapálit aeroklub. Mezi lidmi, kteří jej nahlásili SB byli hlavně jeho kamarádi piloti. Netrvalo dlouho a vedení si našlo důvod, aby se vzpurného pilota zbavilo. Stačila záminka, že odcestoval bez povolení na dovolenou. Bielański byl bez práce. Jelikož mu aeroklub nevystavil posudek, nemohl se o zaměstnání ani nikde ucházet.
Bezradný muž napsal zemskému výboru komunistické strany žádost, zda by mohl být přijat do pracovního poměru. Neodpustil si ale dovětek, že pokud tomu tak nebude, žádá o vzetí do vazby nebo o vyhoštění. V ten moment na něj padlo silné podezření, že by se mohl pokusit o emigraci. Nakonec u pilota učícího se anglicky to nebylo liché tušení.
Bielański práci přece jen získal. Roku 1975 byl zaměstnán ve vratislavském Agroletu jako letecký pracovník v zemědělství. Ani na novém místě ale nenašel klid. Brzy po nástupu byli dva jeho podřízení mechanici nařčeni z krádeže pohonných hmot. Podezření padlo i na Bieliańského. Smyčka státní bezpečnosti se začala utahovat. A v mysli šestatřicetiletého otce dvou dcer se začal rodit plán útěku.
Antonov An-2 při letecké show v Radomi. Na podobném se rozhodl z vlasti odletět i Dionyzy Bielański.
Při zemi skrz celé Slovensko
V létě roku 75 byl Bielański vyslán, aby práškoval pole v obci Niepołomice nedaleko Krakowa. V té době se definitivně rozhodl. Okolo poledne 16. července nasedl do svého dvouplošníku Antonov An-2 upraveného jako práškovací letadlo a nabral jižní kurz. Za necelou hodinu překročil československou hranici. Bielański byl zkušený a dobře věděl, že pokud chce proletět tak dlouhou trasu bez povšimnutí, musí se držet nízko - mimo dosah radaru. V brzkém odpoledni se polský stroj v letové hladině okolo 30 metrů nad zemí blížil k Žilině.
Jenže v hustě obydleném Pováží bylo jen otázkou času, než si ho někdo všimne. Jako první podezřelé letadlo zpozoroval pracovník svazarmu na žilinském letišti Vasiĺ Kolár. Operativně předal zprávu leteckému dispečinku Morava. Vzápětí přišel pokyn, aby z trenčínského letiště odstartoval vrtulník Mi-4. Ten měl přimět letadlo k přistání v Piešťanech. Shodným úkolem byl pověřen také pilot proudového L-29. Bielański ale na žádnou z jejich výzev nereagoval. Jen potlačil knipl a poslal letadlo ještě blíž k zemi.
To už z Mošnova vzlétaly dvě stíhačky MiG-21. Bielińského dvouplošník dostihly asi o půl čtvrté jižně od Trenčína. O chvíli později se k nim připojily další dva letouny L-29 z Brna. V tu dobu pilotoval Bieliński svůj Antonov místy jen deset metrů nad zemí.
Střelba na spřátelená letadla je přece zakázaná
Zároveň již probíhala čilá komunikace s polskou stranou, jak proti Bielińskému zakročit. Jeho záměr přeletět rakouské hranice byl podle směru jeho letu a neuposlechnutí mnoha výzev jasný. Československé velení se polské strany dotázalo na možnost sestřelení letounu. Polský důstojník pplk. Kitajewski zareagoval v první chvíli neutrálně a doporučil jednat podle československých předpisů. O dvě minuty později již souhlasil s výstražnou palbou.
Když Poláci dostali informaci o tom, že letoun může do 5 minut dosáhnout rakouských hranic, informovali ministra obrany Jaruzelského. V 15:52, tedy téměř obratem, přišel z Polska požadavek na sestřelení letadla. Velitel Protivzdušné obrany státu genmjr. Josef Marušák, který mohl podobný rozkaz vydat, byl zrovna mimo velitelství. Jeho zástupce pplk. Vladimír Seman ho proto musel nejprve dostat k telefonu. Okolo 15:55 hod. Marušák schválil sestřel.
Jenže pilot L-29, kpt. Vlastimil Navrátil, který měl rozkaz provést, si byl moc dobře vědom předpisů a věděl, že na letadlo spřáteleného státu nesmí vystřelit. Proto se do vysílačky ještě několikrát ujistil, že má letoun opravdu sestřelit. V 15:57 rozkaz splnil.
Fotografie vraku letadla, v němž zahynul Dionyzy Bielański.
Hlavně to ututlat
Práškovací letadlo šlo ihned k zemi. Antonov An-2 dopadl na louku mezi Kúty a Čáry nedaleko hraničního pásma s omezeným vstupem. Na rakouskou hranici to bylo sotva deset kilometrů. Letadlo ihned po dopadu začalo hořet. Pilot neměl šanci na přežití. Jeho ostatky byly později vyzvednuty z vraku, v Praze podrobeny pitvě a převezeny do Polska.
Přestože se událost odehrávala ve vcelku hustě obydlené oblasti, museli pronásledovatelé při sestřelu provádět opravdu riskantní manévry. Ve velké rychlosti prolétali loukami jen o pár metrů nad okolními stromy. Přes charakter celé operace se StB od počátku snažila celou věc pečlivě utajit. Ve vyšetřovacím spise se o události hovoří jako o nehodě. Rovněž závěry vyšetřovací komise Ministerstva národní obrany došly k závěru, že se jednalo o havárii. Letoun údajně prováděl nebezpečný manévr, při kterém zavadil křídlem o zem a havaroval. To však bylo v přímém rozporu se zjištěními uvedenými v protokolu o ohledání místa činu.
Tam je jasně uvedeno, že vrak jeví stopy po zasažení střelou v místě vstupních dveří na levé straně trupu. Dále střela zasáhla kabinu a motorový prostor letadla. V době zásahu letadla ale Bielański stále žil. Podle pitvy ho zabil až naráz do země. Těsně před smrtí pak prožíval nepředstavitelný stres.
V letadle se našlo pár masových konzerv, fotografie Bielańského rodiny a jeho osobní dokumenty. Včetně údajů o odlétané praxi. Tím se definitivně potvrdily Dionyzyho plány natrvalo opustit domovinu.
Ačkoliv sami Poláci se sestřelením souhlasili, spočívá Bielańského krev hlavně na rukou Čechoslováků. Byla to suverénní moc našeho státu, která rozhodla o jeho osudu.
O to smutnější je polistopadová dohra celé tragédie. Ta jen ilustruje vágnost a liknavost s jakou byli činitelé socialistického režimu hnáni k odpovědnosti za spáchané zločiny. Aktéři vyšetřování byli podezřelí ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Zejména proto, že jednoznačné sestřelení letounu vyšetřovali a uzavřeli jako nehodu. Než se ale Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) podařilo shromáždit všechny údaje pro trestní stíhání, uplynulo dlouhých třináct let.
V té době již nežil ani genmjr. Josef Marušák ani nikdo z vyšetřovatelů.
Smrt Dionyzyho Bielańského je jednou z celé řady tragických a nesmyslných úmrtí. Úmrtí, ke kterým došlo jen proto, že někdo toužil opustit svou vlast, protože nesouhlasil s poměry, které v ní panovaly. Úmrtí, za které byly zodpovědné orgány naší země. Orgány, které strážily naše hranice před vlastním obyvatelstvem. A přitom často porušovaly i své vlastní předpisy.
Zdroje:
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/bielanski-dionizy/
https://www.jsns.cz/projekty/pribehy-bezpravi/den-pb-2024/den-pb-2024-eng
https://wolynskie.pl/miejsca-s/staweczki-10.html
