Článek
Před několika dny jsem tady prezentoval první díl svých úvah vyprovokovaných mou někdejší diskusí s jedním mladým vědcem, poněkud militantním ateistou. Ten se velice pídil po tom, jaká že jsou vlastně ona základní, definiční dogmata, kterým musí křesťan (případně specifičtěji římský katolík) věřit, aby mohl být považován za křesťana, resp. katolíka. Takový požadavek je docela logický, zvláště od vědce navyklého přesným definicím. V tomto ohledu je na jedné lodi s církevními dogmatiky.
V první řadě musím říci, že jakožto přírodovědec neakceptuji dogmata, která předpokládají reálnou existenci zázraků evidentně porušujících přírodní zákony. S tím souvisí i mé přesvědčení o tom, že biblické texty je nutno chápat do značné míry v symbolické resp. metaforické rovině.
Nicméně je pravda, že se musím hlásit k nějakému „minimu“. Tím je pro mě, jako pro většinu křesťanů, Vyznání víry (Credo), ať již ve stručnější verzi „apoštolské“, nebo v delší „nicejské“ (uváděné též jako „nikajské“).
Dalším závazným vyjádřením těch nejzákladnějších principů křesťanství jsou dvě známá „superpřikázání“, vyjádřené jako požadavky „milovat z celého srdce Boha“ a „milovat bližní“.
Níže uvádím, jak tato „základní dogmata“ chápu.
Nejprve pokud jde o ta dvě superpřikázání:
To první chápu prostě jako požadavek „plně a s radostí respektovat smysluplný řád světa“ (který je „Božím dílem“); to druhé je všeobecně známým (i když nedostatečně respektovaným) základem křesťanské etiky.
A pokud jde Vyznání víry, proberu to stručnější (apoštolské) řádek po řádku:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
K tomu v jakého Boha věřím, a co míním tím stvořením, jsem se široce rozepsal v úvodní části tohoto krátkého seriálu, takže to nebudu znova opakovat.
Dodám jen, že „všemohoucí“ podle mě neznamená, že např. způsobuje zázraky, že si tak říkaje „může udělat, co se mu zlíbí“ jako nějaký čaroděj, ale že „může za všechno“ (je podstatně přítomen ve veškerém dění, udržuje zákony přírody v chodu).
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho
Označení „Syn Boží“ beru jako titul vyzdvihující tohoto člověka jako zcela mimořádného náboženského génia - naprostou singularitu.
jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
Samozřejmě nepochybuji, ze Ježíš Nazaretský měl biologického otce - nezajímám se o to, kdo to byl.
Slova „se počal z Ducha svatého“ chápu jako metaforu toho, že se v tom Bohem prostoupeném světě zrodil takový génius, který na věky (jak křesťané věří) ovlivňuje běh světa.
Pokud jde o tu pannu, v některých kritických rozborech biblických textů se upozorňuje na to, že aramejske slovo pro „panna“ je stejné, jako „mladá žena“. To panenství v našem slova smyslu tam podle mě bylo přidáno jako součást „christologického mýtu“ zřejmě inspirovaného některými předkřesťanskými náboženstvími. V nejstarším (Markově) evangeliu ani v Pavlových textech o tom nic není.
trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest;
To je jasné – křížová cesta a poprava ukřižováním.
sestoupil do pekel,
Tady nevím, co to má znamenat – myslím, že se to asi vztahuje na zřejmé zoufalství na kříži („Otče, proč jsi mě opustil?“). Pozoruhodné je, že toto v nicejském (delším) vyznání není.
třetího dne vstal z mrtvých
Já to zmrtvýchvstání chápu nikoli jako nějakou „resuscitaci“ mrtvého, ale jako „znovuzrození“ jeho učení v době po jeho smrti (důkladně a působivě o pravděpodobném průběhu tohoto procesu během 10-40 let po Ježíšově ukřižování píše O.A.Funda). Nechci se zabývat spekulacemi o tom, zda a jak Ježíšovi učedníci vnímali svojí rozjitřenou myslí jeho posmrtnou fyzickou existenci. Jako velmi věrohodný mi připadá příběh o jejich setkání při putování do Emauz. Je pro mě pozoruhodné, že v nicejském vyznání víry se opatrně dodává „…vstal z mrtvých, podle Písma“ (přitom detaily toho, co učedníci spatřili u hrobu třetího dne ráno, se v jednotlivých evangeliích významně liší; to považuji za jasné „znamení“, že i zde je na místě symbolický výklad).
vstoupil na nebesa,
„Nebesa“ chápu jako „duchovní svět“ lidské společnosti, přetrvávající a rozšiřující se povědomí o jeho učení.
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího
To je metaforické vyjádření světodějného významu onoho naprosto mimořádného člověka s oním zaslouženým titulem Syn Boží. Myslím, že ani ti největší konzervativci si nemyslí, že „někde v nebi“ jsou nějaké židle, na kterých v tomto zasedacím pořádku ty dvě bytosti sedí (tj. hýžděmi spočívají). Vůbec - představy o „předmětné“ (= objektivní) existenci něčeho, čemu se říká „nebe“ jsou scestné.
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Toto je zřejmě legenda, která má nějaký metaforický význam, který ale nejsem schopen dobře postihnout. Tato pasáž je pro mě záhadná, nechci o ní primitivně spekulovat a doufám, že její význam se ozřejmí v budoucnosti…
Věřím v Ducha svatého,
Tento (spekulativní) teologický pojem označuje jistý aspekt trojjediného Boha (taktéž spekulativní teologický pojem), kterého chápu jak obšírně řečeno výše. Podle mě je celá ta nauka o Trojici jaksi zbytečná, pocházející z doby vyrovnávání se raného křesťanství se sofistikovanou s řeckou filosofií (Ježíš a apoštolové o ní neměli ani ponětí). Přesto to je to pro mě docela dobře přijatelné jako umné vyjádření různých aspektů toho, čemu říkáme Bůh (ostatně i spousta jiných entit má různé „jevové stránky“ - viz ono známé orientální podobenství o pěti slepcích ohmatávajících z různých stran slona).
svatou církev obecnou,
Společenství věřících „ježíšovců“ - živých i těch, kteří zemřeli, ale jsou nadále v paměti onoho společenství.
společenství svatých,
V mém pojetí sdílené vědomí (= "duchovní existence") o lidech považovaných za „svaté“.
odpuštění hříchů,
Existenciální metafora vztahující se k možnosti zbavit se pocitů viny.
vzkříšení těla a život věčný.
Ač to zní fantasticky až nepřijatelně, není myslím z vědeckého hlediska principiálně vyloučena ani jakási forma vzkříšení zemřelých – lze si představit, že někdy v budoucnosti bude možno získat dostatečné informace potřebné ke zpětné rekonstrukci jakýchkoli objektů, které existovaly v minulosti (podobně, jako bylo možno takřka dokonale zrekonstruovat např. některá města zničená ve 2. světové válce).
Jsem přesvědčen, že dnešní znalosti o světě jsou jen nepatrným zlomkem toho, co budeme vědět za tisíc či milion let. Tudíž i řada věcí, které dnes vypadají jako šílené fantazie nebo „zázraky“, se mohou stát skutečností.
Nepopírám ovšem, že ti, kteří ona věroučná dogmata formulovali, jejich význam pravděpodobně chápali daleko méně symbolicky a metaforicky – téměř jistě byli přesvědčeni např. o „předmětné“ existenci „nebe“, zřejmě i topologicky lokalizovaného „nahoře“, což bylo v souladu s tehdejším kosmologickým modelem. Do takového nebe mohly být podle oněch dobových představ tělesně přeneseny např. i některé výjimečné osoby. Obdobně konkrétně si zřejmě představovali „peklo“ jako reálné místo, nikoli jako „stav duše“ v okamžiku smrti.
Interpretace podobné těm „mým“ (které samozřejmě zdaleka nejsou nikterak originální – jsou přece v podstatě „spinozovské“) by jimi byly nepochybně hodnoceny jako bludné a heretické.
A pravděpodobně se tak jeví i některým čtenářům tohoto mého textu…
