Článek
Čas od času někdo o sobě v profilu na Tinderu nebo jinde prohlásí, že se rád/a „prochází v dešti“. Asi to má evokovat nějakou míru speciálnosti. Snad taky romantickou duši, pozitivní vztah k nonkonformitě, možná i vůli k dobrodružství nebo nebezpečí. Určitě to má ale ostatním ukázat, že dotyčná/ý, je jiná/ý než většina, protože všichni přece víme, že chodit v dešti není žádné potěšení, někdy to může být dokonce o zdraví, a tudíž kdo chodí rád v dešti, musí být jedinečný.
Ale něco vám řeknu – rád chodím v dešti. Teda raději bych, abych v něm vůbec chodit nemusel, ale když už ta situace nastane, tak samozřejmě jdu. A dávám všem najevo, jak jsem odolnější a žádný ořezávátko. Že mě nic nezastaví, že jsem jiný než ostatní. A sám sobě, že moje duše i tělo jsou tak vyrovnané, že nějaká voda pro ně není žádnou překážkou.
Když v tropech prší, je krása sedět na baru
A ještě něco vám řeknu. Pokud jde o déšť, tak jednou z největších slastí je být, když zrovna prší, na pláži v tropech. Sedíte pod nějakou vetchou stříškou z prorezavělého vlnitého plechu, kdesi u ošuntělého baru, kape na vás, ale vám to nevadí, protože dešťová voda se leda tak mísí s vaším potem, jelikož takové je tam horko a vlhko. A vám teď nezbývá než pít jedno ledové pivo za druhým a pozorovat tu katastrofu a bouřící moře a zamyšlené opálené krásky, protože nic jiného se v tu chvíli dělat nedá.
Když se do Karibiku přižene vichřice a pršky, je to skoro stejná romantika, jako když vás to zastihne u kamen na Šumavě.
Takhle nějak jsem seděl vprostřed prosince u piva v Karibiku, těsně u hranic Mexika s Belize. Schoval jsem se tam před bleskovou průtrží, která se na nás přihnala, a vlastně se těšil, jak tam to odpoledne prosedím a propiju. Nebýt toho, že se tam ve vteřině přikvapilo schovat taky několik desítek amerických turistů v kloboučcích, kteří nejenže zabrali veškerý prostor pod střechou, ale taky upoutali svými šrajtoflemi všechnu zbývající pozornost personálu.
Já jsem to nevydržel, vyšel do deště a odplahočil se v tom nečasu do putyky vzdálené asi půl kilometru. „Putyka“ by vlastně bylo až příliš velkorysé označení pro tuhle trafiku na promenádě, kde jsem si koupil lahváče a pil ho na stojáka pod zbytkem střechy vedle holek, co jinak pracovaly jako masérky v plážovém klubu přes ulici, který teď zel prázdnotou a písek v něm byl nasáklý do sytě žluta, jako kdyby někdo dehydrovaný pomočil čerstvě napadaný sníh.
Turisti, kteří nestačili před tou sprškou odcválat, nebo lépe řečeno nechat se golfovými vozíky odtáhnout zpátky do kajut svých přepychových výletních lodí, teď ve skupinkách prchali pod velkými plážovými slunečníky jako nějaké formace římských vojsk. Ty slunečníky nad nimi drželi samozřejmě pikolíci z plážových klubů v naději, že za svou námahu dostanou od nájezdníků nějaké pěkné spropitné. Tyhle útvary se poklusem v klus přesouvaly ke svým taxíkům, zatímco nosiči slunečníků i další personál, který turisty v suchých XXXL trikotech a sandálech obsluhoval, byl samozřejmě na kost promoklý.
Římská formace, tzv. „želva“, amerických turistů prchajících před vodou.
Já už jsem byl taky promoklý a smál se té podívané a vedle místních holek se cítil jako hrdina, a vůbec jsem si připadal jako lepší člověk a velký světoběžník, protože já bych si nikdy pod takový slunečník nestoupnul a nenechal se trapně eskortovat spolu s americkými důchodci do svého apartmánu na luxusní lodi. Ne, díky. Já jsem rád, když se můžu brodit mezi svými.
Kdo je tady lepší?
Pak jsem si chtě nechtě uvědomil, jak jsem vlastně trapnej úplně stejně. Že místním je jedno, jestli někde běhám pod slunečníkem, nebo sedím v jejich lokálu. Pro ně budu bílej balík peněz úplně stejně jako ti ostatní, kdo zůstali v suchu. A kdo ví, vlastně, možná bych taky nechtěl zmoknout. Měl bych si přestat myslet, že život v nepohodlí ze mě dělá opravdovějšího člověka – tančícího navzdory osudu v kapkách deště, och jak romantické. Nikdy nevíme nic o osudech těch kolem nás.
Zastyděl jsem se, jak dobře mi to na chvíli dělalo holedbat se, že já jsem jinej. Asi jako když si někdo hodí na záda krosnu, nazuje pohorky a začne se chovat, že to místo, kam zrovna přiletěl, mu patří o něco víc než těm, co přijeli s kufrem a zamířili do all-inclusive hotelu. Nebo když se někdo ušklíbá, že jiní po přistání tleskají. Nebo když někdo hrdě hlásá, že nejezdí na „válecí“ dovolenou, protože přece tráví čas zásadně „s místňákama“. Nic z toho nikoho nedělá lepším člověkem. Když o tom teď tak přemýšlím, lepším člověkem je asi ten, kdo v tomhle vůbec nedělá rozdíly, protože nic jako „lepší“ člověk vůbec ani neexistuje.
Každopádně jsem si v tom rozmarném vakuu v trafice u piva v Karibiku položil otázku: Dělá z nás chození v dešti lepší lidi? A pokusil se na ni odpovědět.
Malebná, a tentokrát i zastřešená, nálevna v jednom karibském přístavu.
Dospěl jsem k tomu, že na chození v dešti (úmyslném a dobrovolném) opravdu něco bude. Vyžaduje totiž nějaké vědomé vykročení vstříc ztíženým podmínkám, někdy dokonce riziku, a tudíž i silnou vůli, disciplínu, nějaké hlubší přemýšlení nad tím samotným aktem, taky oddanost a v důsledku i smysl pro vyšší cíle. Pokud se tedy nebavíme jen o nějakém planém romantickém pominutí, ale spíš o něčem, co bych přirovnal třeba k otužování. Ale i ta romantická stránka v tom může hrát zajímavou roli – postavit se překážkám a navzdory nečasu hledat to hezké, užívat si to, co jiným zkroutí úsměvy a zažene je do bezpečí… Takže ano, radostné procházení se v dešti asi není pro všechny, ale spíš pro ty odhodlanější, bytelnější z nás, a tudíž dělá z takových individuí cosi jako jedinečný druh.
Jenže taky by se to nemělo přehánět, aby se z toho nestala jen prázdná póza. Jako cítit se lepším člověkem, protože čtu knížky. Jistě, je to vznešená činnost, která kultivuje mysl, navíc v dnešním světě prošpikovaném distrakcemi o vás čtení knih prozrazuje nějakou vyšší rezistenci, umění soustředit se a nenechat se odlákat, tudíž oddanost, možná i tu vzdělanost. Ale otevírá se mi kudla v kapse, kdykoli slyším, jak se někdo ptá druhého, co má právě doma rozečtené, a nemyslí to tak, že by chtěl třeba tip na knížku, ale chce tím světu sdělit, že on sám je čtenářem, gramotným člověkem, se smyslem pro tuhle vznešenou činnost, a tudíž o něco lepší než ti, kdo se, nedejbože, takové bohulibé kratochvíli neoddávají.
Po každé bouři nakonec vždycky zase vyjde slunce. V tomhle případě teda spíš „zajde“.
No… Tolik moje zamyšlení u piva v trafice, když do Karibiku přišel déšť. Docela by mě zajímalo, jak to vnímáte vy. Chodíte rádi v dešti? A co vám to dává? A proč si myslíte, že je tleskání v letadle slušnost a měli bychom ho pěstovat a šířit?
