Článek
V Česku ho vyhledáme pod názvem mexická marigold, aztécký měsíček či afrikán. Botanici prominou, drobné nuance mezi nimi ignoruji. Můžeme mu ale také přezdívat Květina mrtvých. Je totiž, alespoň v případě Mexika, o kterém bude řeč, neodmyslitelně spjatý s oslavami Dne zesnulých, který má tady na jih od Rio Grande tradici silnou jako nikde jinde ve světě.
Cempasúchil neboli marigold neboli afrikán je nezbytnou součástí dušičkových tradic v Mexiku.
Klidně už měsíc i déle dopředu se tržnice a vůbec všechny venkovní prostranství barví do oranžova. Cempasúchil slouží jako ozdoba stolků v restauracích, truhlíků na oknech, veřejných záhonů a v neposlední řadě jako nedílná součást tradičních převleků, tzv. Catrin. Lidé si kupují rostlinu domů, aby jí ozdobili své soukromé oltáře. Věří totiž, že tak přilákají své zesnulé blízké. Na Dušičky se podle legend vracejí na návštěvu do světa živých.
Dušičková výzdoba v ulicích Atlixca.
Žlutá barva je podle prehispánských tradic barvou smutku. Cempasúchil, což v překladu znamená „květ dvaceti okvětních lístků“, byl ale zároveň považován za zpodobnění slunce a lidé věřili, že osvětluje svět zesnulých a o Dušičkách jim ukazuje cestu do živého světa.
Pivo i cigarety z květu mrtvých
„Nikdo nemiluje život víc než my Mexičané,“ prohlásil jednou proslulý mexický režisér Guillermo del Toro, „protože si smrt uvědomujeme. Všichni na této planetě jsme nastoupili na vlak s cílovou stanicí smrt. Takže si to v tom vlaku užijeme,“ dodal na otázku, kde se v něm bere to, že je na jednu stranu veselým člověkem, ale přitom se ve svých dílech dovede zadívat i hluboko do stinných aspektů života.
Mexičané jsou tímhle proslulí. Život na hraně je součástí jejich mentality. Podobně jako to, že z žádného problému se místní nehroutí. A ani v těch největších běsech nepřicházejí o svou vášeň pro život a vděčnost z prostého bytí. I proto jsou tady Dušičky oslavou života, nikoli smrti. Proto jsou obdobím, kdy se lidé veselí, s láskou vzpomínají na svoje bližní a není ani výjimkou, že si přijdou udělat malou fiestu přímo na hrob svých zesnulých.
V jedné vesnici, již jsem měl příležitost navštívit a o které jsem tu nedávno psal, dokonce v rámci staré mayské tradice o dušičkách vyjímají a vystavují kosti svých zemřelých blízkých:
Ale zpátky k cempasúchilu. Ročně se ho v Mexiku vypěstuje na 14 tisíc tun a jeho produkce živí nejednoho zemědělce. Hlavní díl se soustředí mimo jiné ve státě Puebla sousedícím s Ciudad de México. Tam drží prim městečko Atlixco, kam jsem se v půlce října vypravil zdokumentovat, jak se květinám v údolí pod vulkánem Popocatépetl daří. Mimochodem, tohle je důležitý bod, neboť právě přítomnost vulkánu, respektive sopečné půdy tvoří výjimečné prostředí pro pěstování plodin, proto není náhoda, že se produkce koncentruje právě tady v okolí druhého nejvyššího vrcholu Mexika (5426 m.n.m.).
Pole cempasúchilu pod Popocatépetlem.
Políčka v blízkosti jeho úpatí každoročně v říjnu zežloutnou a zoranžoví - někde i zčervenají, neboť se tam pěstuje i speciální rudo-růžová odrůda cempasúchilu. Když pak sezóna vrcholí, vozí farmáři květiny po kilech na tržnice v blízkém i vzdáleném okolí, kde se svazek prodává v přepočtu za kolem třiceti korun.
Zmrzlina s příchutí cempasúchil (květ mrtvých) a pan de muerto (chléb mrtvých).
Ale pozor. Mexičané jsou také neuvěřitelně tvůrčí a nespokojí se s tím, že si květiny položí na stůl nebo jimi ozdobí čelenky Catrin. Mánie kolem cempasúchilu je tak silná, že se z květiny začala vyrábět třeba i zmrzlina, sezónní pivní speciál, a letos jsem na jedné tržnici dokonce sehnal ručně umotanou cigaretu naplněnou oranžovými okvětními lístky. Prý mi nic neudělá, jen zrelaxuje.
Natrhané květiny putují na tržnice, kde si je lidé kupují pro dekoraci domácností nebo na výrobu dušičkových oltářů.
Na hlavní třídě v Ciudad de México pak po celou druhou polovinu října probíhá festival zasvěcený těmto květinám, kde si je můžete zakoupit v jakékoli myslitelné podobě, případně coby ingredienci všelijakých produktů. A v neposlední řadě jako ozdobu dušičkových masek.
