Článek
V posledních dnech jsme svědky dvou na první pohled podobných příběhů, které ale zároveň nemohly mít odlišnější rozuzlení.
Je to týden, co ve Středozemním moři ztroskotala přeplněná loď s údajně až 750 migranty směřujícími do Evropy za lepším životem. Týden po neštěstí víme, že z lidí, kteří přetížili loď s ani ne poloviční kapacitou, přežila sotva stovka a že se našlo necelých 80 mrtvých těl. U zbylých stovek se suše dovídáme, že jsou stále nezvěstní a pravděpodobně utonuli. Dovídáme se také, že řecká pobřežní stráž nejednala a nepřispěchala na pomoc, dokud loď neskončila pod hladinou moře. Přestože o ní podle vícero přítomných institucí byla informována. Před nedávnem přitom čelila kritice, že záměrně opustila bez pomoci člun s migranty.
Jen o pár dní později zaplavily média zprávy o skupině miliardářů a dobrodruhů, kteří si vyrazili na adrenalinový výlet ponorkou k Titaniku. Zpráva se okamžitě dostala do hlavních zpráv médií po celém světě, lidé od Los Angeles po Tokio se zatajeným dechem bezmála v přímém přenosu sledují, kdy pětici podvodních turistů dojde kyslík, experti analyzují situaci, veřejnost se modlí. Do nákladné pátrací akce se zapojila specializovaná plavidla s nejmodernější vybavením z různých zemí světa, mezinárodní koalice záchranných týmů krouží po Atlantiku a dá se předpokládat, že do pár měsíců nějaká streamovací platforma celé drama zfilmuje. Všichni si v duchu představujeme, jak příšerná smrt nejspíš posádku čeká, a doufáme, že se mýlíme.
Zpráva o jednom z nejtragičtějších námořních neštěstí za poslední dobu taky proletěla médii. Ovšem bez kdovíjakého zájmu, bez všeobecného zděšení společnosti a bez nákladných záchranných operací. Nikdo nestopoval, kolik času nebožákům zamčeným v podpalubí zbývá, ani se nezajímal, jaké byly jejich životy před potopením, jaké byly jejich zájmy a kdo jejich příbuzní. Pro mnohé to totiž byli jen „druhořadí“ lidé, neboť prchali z konflikty a chudobou postižených zemí. Významná část společnosti nad jejich osudem jenom mávne rukou a řekne si: Vždyť to byli nějací utečenci, mají zůstat doma!
Utonulí migranti nemají jméno, neznáme jméno lodi, na které se tísnili, zato nepochybně ještě dlouho budeme slýchat o tragédii ponorky Titan.
Je pozoruhodné sledovat, že v případě party movitých dobrodruhů je soucit světa rázem nesrovnatelně vyšší než u stovek na smrt odsouzených lidí, nejspíš veskrze z chudých poměrů. U nich jako by šlo o pouhou statistiku a snad i životní úděl, za který si mohou sami tím, z jakých poměrů pocházejí. Vždyť od roku 2014 jich takto na moři utonulo přes 20 tisíc. A jistě se neozve nespočet kritiků, kteří řeknou: Když si mohli dovolit plavbu do Evropy, tak na tom asi doma nebyli tak špatně!
Přeji posádce ponorky Titan, aby se ji podařilo zachránit a jejich příběh měl šťastný konec. Stejně jako to přeji jakémukoli jinému nešťastníkovi, jehož potká podobný osud. Nehledě na to, kolik peněz má na kontě.
