Nejezděte, hned vás přepadnou! Jak jsme jeli s pomocí do hurikánem zničeného Acapulca

Jihomexický přístav Acapulco je od hlavního města Ciudad de México vzdálený pět hodin jízdy autem, asi hodinu letadlem. Přesto je v posledních dnech vzdálenost mezi těmito městy takřka nepřekonatelná. Po tom, co se přímo v tomhle resortu prohnal v noci na středu hurikán pátého stupně, o rychlosti až 350 kilometrů v hodině, a vyžádal si přinejmenším 43 mrtvých, se ocitl v izolaci.

Místní letiště je zčásti pod vodou a lety jsou zrušené, příjezd po zemi je komplikovaný, neboť se kvůli zničené infrastruktuře tvoří mnohahodinové kolony, čehož podle vyprávění místních využívají gangy a přepadávají stojící auta. Město je bez signálu a internetu, a tak se mnozí ani nemají jak spojit se svými blízkými a říct jim, že jsou v pořádku.

Byl to případ i kamaráda Josého v Ciudad de México, který pochází z Acapulca. Od chvíle, co hurikán udeřil, ztratil spojení se svou rodinou a až do pátku netušil, zda jsou v pořádku. V prvních okamžicích nebylo možné se do města jakkoli dostat. Naopak se k nám připojil ještě José Miguel, který se měl vracet za rodinou do Acapulca ve čtvrtek, ale jeho let zrušili. Ve čtvrtek ale také začaly přicházet zprávy, že je cesta s komplikacemi, ale průjezdná. Rozhodli jsme se tedy v pátek vyrazit.

Celou dlouhou a neveselou noc jsme ve třech nad lahví tequily promýšleli logistiku cesty. A hlavně si dodávali kuráž při čtení všech zpráv, které k nám přicházely z různých zdrojů a které vždy začínaly slovy: Za žádnou cenu nejezděte do Acapulca! Známí z Acapulca, kteří se dostali k místům s občasným signálem, aby se ozvali, popisovali, že každičká část města kolabuje a na příjezdových cestách řádí ozbrojené bandy, které nenechají bez újmy projet jediné auto. Některým ukradli nakonec i samotné auto.

Zdálo se, že nemáme šanci jako běžní lidi ve zdraví a s nákladem potravin do Acapulca dorazit. A tak… jsme si půjčili sanitku. Doufali jsme, že když se připojíme ke koloně mediků, budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se do města bez problémů. Jeden známý takovou kolonu pomoci zorganizoval a přizval i nás, nemediky, abychom měli možnost jít zkontrolovat a zaopatřit naše známé.

V pátek v noci jsme se sešli na smluveném místě a nafutrovali tři sanitky jídlem, vodou, hygienickými potřebami a kanistry s naftou a benzinem. Hodinu po půlnoci jsme konečně byli připraveni k odjezdu. Ve dvě ráno jsme minuli nedaleké město Cuernavaca, přibližně ve dvě a pět minut se ze sanitky před námi začalo kouřit a museli jsme na nejbližší benzíně zastavit. Ve čtyři ráno bylo rozhodnuto třetí vůz nechat napospas na benzínce v Cuernavace a rozdělit si jeho náklad. Kolem půl osmé jsme vjeli na hranici Acapulca.

Daleko před příjezdem do městské zástavby se začaly tvořit kolony, podél kterých procházeli lidé všech generací, kteří se vypravovali do vzdálenějších koutů sehnat jídlo a pití. Jídlo v tu chvíli mělo větší hodnotu než peníze, ty jsou teď v Acapulcu bez hodnoty. Naštěstí se neobjevil nikdo z těch, před kterými nás varovali všichni naši informátoři. S dalšími sanitkami jsme prosvištěli zpustošeným městem.

Stromy a sloupy s elektrickým vedením ležely zpřerážené kolem, některé cesty byly pod vodou nebo pokryté bahnem, domy přišly o okna i střechy, z některých budov zbyly jen holé konstrukce. Městem se trousili lidé a sháněli se po zásobách. Všechny obchody už byly tou dobou vyrabované, před jedním z center byly vyskládané desítky párů bot - snad milodar z obchodu, který by stejně přišli vykrást. Opodál si lidé skládali na vozíky kartony piva - alkohol tentokrát kupodivu zbyl v regálech jako poslední, protože nikdo nechtěl riskovat žízeň a hlad, který po něm vzniká. „Jedna věc je dojít si do zavřeného obchodu pro jídlo pro rodinu. Druhá věc je odnést si odtud televizi nebo zpustošit cizí majetek,“ rozčilovali se místní.

I zkušení medici v našem konvoji se obávali, že se kolem nás frustrovaní lidé shluknou a začnou se domáhat pomoci. I jsme tomu přizpůsobili rozložení kontrabandu, tak aby se „rozvášněný dav“ dostal k některým věcem první a k jiným jako poslední. Natož k našim osobním věcem. Nakonec ale nebylo třeba, nenarazili jsme za celý den křižování po městě na žádné nebezpečí. Naopak lidé byli milí a vděční. Několikrát za námi přišli a zeptali se na nějaké zásoby, dávali jsme jim, co jsme mohli, nebo jsme je alespoň svezli, pokud potřebovali. Veřejná doprava tu od středy nefunguje.

V ulicích bylo překvapivě hodně vojáků z Mariny i Národní gardy. Z výpovědí místních soudím, že se jejich počty znásobily až nyní. I proto možná nehrozilo v ulicích najednou takové nebezpečí. Bohužel se nedá říct, že by spolu s nimi dorazila na místo i humanitární pomoc. Přinejmenším v Ciudad de México se od prvního dne začala shromažďovat pomoc určená pro Acapulca. Od stejné doby se ale začala šířit podezření, že končí u autorit, které je měly distribuovat. „Acapulco je momentálně stát v bezvládí,“ popsal mi známý a bědoval, že vláda žádnou slibovanou pomoc nedoručuje.

Za celý den pendlování z jednoho konce milionového města na druhý jsem viděl pouze jedno miniaturní stanoviště armády, kde podle nápisů vydávali nějakou pomoc. Ale většina lidí, se kterými jsem mluvil, od osudného momentu v podstatě nejedla, jen málo pila, a mnozí měli zdravotní problémy a v neposlední řadě přišli o majetek. Mnozí dokonce i o svoje blízké.

Když jsme už za tmy rozvezli poslední balík pomoci, teprve jsem si uvědomil, co znamená, když je město jako Acapulco bez energie a signálu. Ulice plné trosek potemněly, stejně jako domy. Lidi v nich uléhali, bez možnosti se umýt, do horkých pokojů, v nichž se bez ventilátorů stávali snadnou kořistí pro komáry. Aby se další den probudili do dalšího marasmu bez základních potřeb a se slabou nadějí, že se brzy situace zlepší. Zlepší, ale brzy to určitě nebude.