Článek
Ne, tohle nemá být kritika Mexika. Je to můj druhý domov, zbožňuju ho a každým dnem se přesvědčuji o tom, jak úžasní, obdivuhodní a milí lidé v zde žijí. Ale má svoje problémy, tak jako všude. A i o nich je třeba mluvit, protože Mexiko nejsou jen úchvatné pláže, majestátní pyramidy a nejvyhlášenější kuchyně na světě. Bohužel je to taky místo s extrémní kriminalitou a korupcí.
Únosy jako pilíř šedé ekonomiky
Říkají, že už nemají co ztratit. Proto taky dělají všechno pro to, aby našli své pohřešované rodiče, děti, bratry a sestry. Živé, nebo mrtvé. To je jedno. Nechtějí se mstít. Chtějí jen důstojný konec pro své bližní a taky klid pro svou duši. Říkají si „hledači“ či „hledačky“ a svůj život zasvětili pátrání po zmizelých lidech.
Unáší se buď přímo pro peníze - zvlášť příbuzní bohatých lidí, které pak nutí zaplatit tučné výkupné - nebo taky pro peníze, ale coby expresní únos, kdy oběť přitáhnou k bankomatu a donutí ji jej vysát. Anebo ještě jednou pro peníze, ale formou pracovní síly. Muži putují na marihuanové plantáže nebo do tajných laboratoří, ženy do bordelů. Dalo by se říct, že únosy jsou jedním z pilířů mexické šedé ekonomiky.
Blíže jsem se jim věnoval v rozhovoru se známou mexickou kriminoložkou a vyjednavačkou v tomhle článku:
Jestliže se v Mexiku nemůžete spolehnout na řadového policistu v ulicích, že vás neokrade, jak můžete chtít něco víc od jeho nadřízených, od prokuratury nebo vlády. Příbuzní unesených to poznávají na vlastní kůži. Jak se dočtete ve svědectvích níže, stát z nich dělá hlupáky, nekomunikuje a jejich obvinění i s důkazy zametá za bílého dne pod koberec. Zoufalým lidem tak nezbývá než pomoci si sami. Formují hledačské skupiny, učí se ve forenzních vědách, vytipovávají oblasti, kde by se pohřešovaní mohli nacházet. A pak vyšetřují, prohledávají nevěstince, nemocnice i márnice a hledají v zemi tajné hroby. Nezřídka v nich své blízké najdou.
„Prokuratura je napojená na únosce.“
„Našli jsme důkazy, objevili bezpečný dům (termín pro úkryty kartelů - pozn. autora) , víme, kdo je unesl a všechno. Ale státní zastupitelství nic nedělá,“ vyprávěla mi minulý týden Jessica Nalleli, která pátrá po svém bratrovi Ricardovi. Spolu se zhruba dvěma desítkami lidí s podobným osudem se sešli onoho horkého březnového dopoledne u Památníku zmizelých (Glorieta de las y los Desaparecidos). Cílem bylo informovat o plánech na 10. května, kdy se v Mexiku slaví svátek matek a tzv. skupiny matek hledaček (madres buscadoras) při té příležitosti apelují na stát, aby pomohl zamezit nárůstu kriminality.
Jessica Nalleli, sestra zmizelého Ricarda.
Ricardo Gomez Santos zmizel před sedmi lety v Acapulcu. Se svým kolegou byli na cestě do práce. Pak se po nich slehla zem. Respektive to tvrdí státní aparát, jak mi vyprávěla Jessica. „Státní zastupitelství je napojené na ty, kteří páchají únosy. Ovšemže ano, my víme, kdo je unesl, byli to lidi ze státní správy, to oni je unesli, máme důkazy. O ulici dál od prokuratury jsme nalezli bratrovo auto. Celý den jsme ho hledali, a když jsme zalarmovali veřejnost, tak se najednou zničehonic po dvou hodinách objeví u státního zastupitelství. Přijde vám to normální?“
Prokuratura se prý hájí, že o ničem neví a že se bratrův vůz prostě zničehonic objevil. Jessica jim však nevěří. „Říkají, že nic nemají. Jak nic nemají? My jsme při svých pátráních našli fotky, lístek z tunelu, bezpečné domy, viděli jsme záběry z kamer. Ale to je nezajímá, prostě nás odmítají,“ stěžuje si mladá žena.
Všechna trestní oznámení, která podali, prý zmizela. „Říkají nám, že je posílají z místa na místo, ale to není pravda. Prostě byla stažena z archivů,“ má jasno Jessica, která podle svých slov i tuší, co se s jejím bratrem stalo: podle ní ho odvezli na práci na opiových polích, kterých je v horách kolem Acapulca plno.
„Stát má mnoho očí, které nechtějí vidět.“
„Nejsme jediný takový případ, takových je nás v Acapulcu mnohem víc,“ říká Jessica a její kolegyně Ethel Lozada Gonzales přitakává.
„Můj syn taky zmizel v Acapulcu, 10. srpna 2021, když šel hledat práci,“ vypráví mi Ethel Lozada Gonzales, „došlo k přestřelce, při které byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Bohužel existují důkazy, že ho zadržela policie. Od té doby jsem o něm neslyšela. Podala jsem trestní oznámení, ale asi také zmizelo, protože mi nikdo neodpovídá,“ sdělila mi.
Sdílí názor o zapojení státního aparátu do únosů. „Jak říkala má kolegyně, státní správa se bohužel podílí na zmizení tolika lidí,“ konstatovala.
Ethel Lozada Gonzales, matka zmizelého Juana.
Za čtvrt roku se v Mexiku konají největší volby v historii země. Bude se volit přes dvacet tisíc reprezentantů včetně nové hlavy státu, dvoukomorového parlamentu a některých menších samospráv. „Doufáme, že nová politická garnitura nám pomůže. Zmizelých je tolik, tisíce a miliony, a každý den jich přibývá,“ lamentuje Ethel Lozada Gonzales. Stát pracuje s cifrou 114 tisíc zmizelých, podle členů hledačských skupin je však prý toto číslo lživé a ve skutečnosti je zmizelých mnohem více.
Letos to bude poprvé v historii, kdy se do čela Mexika postaví žena. Soupeří mezi sebou nástupkyně stávajícího prezidenta z levicové strany Morena a kandidátka trojkoalice pravicových stran. Jorge Verasteguí má však jasno, že ani jedna z nich nepřinese změnu. „Kterákoli ze dvou kandidátek bude pokračovat ve stejných stopách,“ uvedl bratr zmizelého Antonia.
„Stát má mnoho očí, které nechtějí vidět,“ shrnul podstatu problému, „nemusí to nutně znamenat, že prezident usedá k jednomu stolu s někým z kápů, ale že administrativa pod jeho vedením toleruje mnoho skutků, které umožňují zločinným organizacím další fungování,“ řekl.
Jorge Verasteguí, vepředu v modrém tričku.
Mexiko se s vysokou kriminalitou potýká dlouhodobě. Strmý nárůst začal v roce 2006 vyhlášením tzv. válkou proti narcos. Tehdy armáda tvrdě vyrazila proti největším trafikantským esům a některá velká jména skutečně s velkou slávou dopadla. Jenže to spustilo místo uklidnění ještě větší vlnu krveprolití. Aktuálně ročně v Mexiku zavraždí přes třicet tisíc lidí.
„Vždy existuje černé číslo (termín označující neohlášené trestné činy - pozn. autora). Musíme si uvědomit, že černé číslo u trestných činů spojených se zbavením osobní svobody se pohybuje kolem 97 procent. To znamená, že máme pouze tři procenta oficiálně nahlášených pohřešovaných,“ uvedl Jorge s tím, že skutečné číslo počtu zmizelých lidí v Mexiku neexistuje.
„Pořád doufáme, že je najdeme,“ věří Ethel Lozada Gonzales, „je to můj syn a moc mě to bolí. Jediné, co doopravdy chci, je ho najít. Ať nám řeknou, kde jsou naši zmizelí. Nehledáme viníky, jen ať nám řeknou, kde nechali naše blízké.“
