Článek
Je hluboká noc a všichni už spí zachumlaní pod těžkou přikrývkou. Až na mě. Zadávám data do počítače a nedočkavě vyhlížím ráno, abych se mohl do říše snů odebrat i já. Tak by mohla vypadat běžná směna nočního recepčního. Jenomže ne vždy tomu tak je.
Pracoval jsem jako noční recepční celkem tři roky v malebném hotelu v centru Prahy. Jednalo se o nádhernou barokní historickou budovu, která měla dokonce v některých pokojích ještě na zdech zachovalé nádherné fresky. Byl jsem pyšný na to, že jsem mohl na takovém místě pracovat. I když to někdy nebylo vůbec jednoduché.
Nejvíc mi dávali zabrat hosté, ale pak samozřejmě i můj speciální talent přitahovat trapné situace.
Dodneška si pamatuji jeden z prvních kuriózních případů. Jednalo se o mladý pár, který přijel na pár dní do Prahy, aby si udělali hezký výlet. Na první pohled normální sympatičtí lidé. Klasicky se „zacheck-inovali“, portýr jim pomohl na pokoj a po zbytek večera jsem neočekával, že o nich uslyším. Ale později, když se kolega pustil do pravidelné přípravy kuchyňky na další den, seběhl ten mladý muž v županu na recepci, jestli bych ho prý nemohl vyfotit. Říkal jsem si: „Jasně, proč ne?“
„S mojí holkou hrajeme takovou hru. Když jsme někde na novém místě, tak se vyfotíme a ten druhý musí hádat, kde přesně to je.“
„Zajímavé,“ odpovídám.
„Tady to bude dobré,“ ukazuje mladík do jednoho lehce skrytého rohu. Než jsem ho stačil zastavit, rozvázal si pásek od županu, pod kterým toho opravdu moc nebylo a zaujal lehce vyzývavou a lascivní pózu. Pokusil jsem se zachovat si profesionální tvář, jako bych něco takového dělal každý den. Pořídil jsem snímky, předal mu telefon a doufal, že už na něj nikdy nenarazím.
Těch příhod je samozřejmě mnohem víc – například jeden trapas, který byl natolik ikonický, že mě pronásledoval celou moji hotelovou kariéru.
Když jsem do hotelu nastupoval, neuměl jsem moc dobře anglicky. Trvalo mi, než jsem se rozmluvil a dokázal (zejména po telefonu) pochopit, co po mně vlastně hosté chtějí.
Jednou mi volal jistý pán se slovy: „I have insect in my room,“ tedy že má na pokoji hmyz. Já však pochytil jen slovíčko „insect“ (hmyz). Ptám se: „Do you want small or large?“ Tedy zda chce malý nebo velký (nejspíš už tušíte, že došlo k záměně významů).
„Well, none. Small. I don’t know!“ řekl zřejmě už lehce zoufalý pán.
„Ok, I will send my colleague up,“ odpověděl jsem vesele a hned zavolal portýrovi.
„Matěji, prosím tě, mohl bys donést sekt na pokoj 216?“
„Jasný, za minutu jsem tam,“ odpověděl kolega, který ještě chudák netušil, co ho čeká.
Za pár minut se vrátil, lehce rozhozený a trochu pobavený. „Ty vole, Vašku. Už se nauč anglicky! Ti lidi nechtěli sekt. Říkali insect, ne sekt! To je hmyz!“ Z tváře mi zmizela všechna krev a kdybych mohl, vypařím se trapností.
„Víš, jak jsem vypadal?“ pokračoval, i když mírně. „Oni doufají, že jim pomůžu s mravenci a místo toho tam stojím jak trouba s flaškou bohemky. Už jsem jim jí tam nechal jako dárek a rovnou jsem to vyřešil.“
„Díky,“ řekl jsem s úlevou a doufal, že se tahle příhoda nedostane dál. Jenomže jak všichni vědí, to chlapi jsou neskutečný drbny. Takže následující den to už o mně věděli naprosto všichni. A dokonce o pár let později, když už jsem nedělal noční a dostal manažerský status, jsem zaslechl jednoho z kolegů s nováčkem, jak mu říká:„Hele, to je ten trouba s tím sektem!“
