Článek
Víme, že psi se vyvinuli (nebo spíše byli vyšlechtěni) z vlků. Také se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. A naposledy - máme přísloví „Člověk člověku vlkem.“ To je tedy jen kousek od „člověk člověku psem,“ z čehož snadno skončíme u „člověk člověku nejlepším přítelem.“ Jojo, kdyby to tak platilo vždy..
Pražští pejskaři
Při studiích jsem žil v Praze. Tam je na každém koši pytlík, ale skoro mi přijde, že je potřeba jen sporadicky - jen když si pejskař zapomene vlastní. Většinou (když si toho majitel všimne) se po psech velmi rychle uklízí vše, co po nich být uklizeno má. Přesto je možnost najít na ulici (nebo na trávě) hnědou hromádku nemalá - pejskařů je koncentrováno na malém místě hodně a občas se mezi nimi najde někdo, kdo si svého psa tolik nehlídá nebo rovnou notorický „neuklízeč.“
Vesnice
I proto jsem měl rád venkov - tam jsem vyrostl a nikdy se nám před domem žádný bobek neválel - tátovi psi si vždy počkali až na louku, kde vykonávali potřebu - naučili jsme je to. Ostatně - louka byla naše a chodila na ni kadit celá tamní „psí enkláva,“ tak co by ne. Vždyť jsme na vesnici, na louce se to uklízet nemusí. A silnice, cesty, hřiště, vše bylo běžně bobkuprosté. Vesnice je bezbobková. Stopro.
Nyní bydlíme ale v jiné vesnici, máme oplocený dům, mezi plotem a silnicí ještě dva metry „obecního“ trávníku. Založili jsme si ho a sekáme pochopitelně sami - patří tak nějak k našemu domu a staráme se o to, aby vše vypadalo hezky. Jenže máme souseda neuklízeče. A najednou řešíme opět problém z Prahy. Ono když vám přistane na pěstěném, na krátko pravidelně sekaném trávníku jeden náhodný bobek, tak se to dá snést. Je-li to ale jeden denně, tak to už něco smrdí ve státě českém - konkrétně u nás na zápraží.
Proto jsem začal sledovat, kdo nám dělá na trávníku bobky - netrvalo to ani pár dní a už jsem přesně věděl, který pes (nebo spíše majitel?) může za to, že denně lítám s lopatou se psím bobkem, aniž bych měl vlastního psa. Rozhodl jsem se souseda oslovit a požádat ho, zda by mohl bobek odklízet, když už se jeho pes vydělá na náš trávník.
Kámen úrazu
Škoda je hodného člověka a zlého psa, říká se. Tady to bylo naopak
Najednou jsem se ocitl v rozhovoru s velmi zlým starým člověkem. Vyplísnil mě za to, co že si to dovoluji mu něco vyčítat - vždyť tam jeho pes chodí už roky! My že tu bydlíme chvilku a dovolíme si po něm, starém zasloužilém člověku, který celý život dřel, abychom se my, nevděčníci, mohli mít lépe, něco chtít… Poslouchám to a moc nechápu, co to s tím má společného. Polykám komentář o tom, že poctivý život ho přece neopravňuje k tomu, aby se na jeho sklonku začal chovat jako naprostý ignorant.
Nádech - výdech.
Namítl jsem, že než jsme pozemek koupili, vyskytovala se v těch místech husté ostružiní, lebeda a kopřivy - tam že mu pes potřebu vykonávat jistě nechodil. Zanadával na mě a vůbec - co prý si to zase dovoluji mu něco vyčítat. Že co on ví, tak za plotem už začíná pozemek obce. Takže jeho pes kadí ne na soukromém, ale na obecním! A tedy si nemám právo stěžovat.
Nádech - výdech.
Velmi mírně jsem mu přisvědčil, že sice ano, ale ani na obecním se nedá jen tak nechávat psí exkrement - kdyby mu pes kadil před obecním úřadem, tak ho starosta určitě brzo vypoklonkuje. Stařec mi velmi jedovatě ozřejmil, kam že může jít starosta. A vůbec - kdo to kdy viděl? Že jsme přece na vesnici! Tady se psí exkrementy nikdy neuklízí.
Nádech - výdech. Už to šlo dost ztěžka.
Staříkovi jsem vylíčil, že já ale před svým domem cizí ho… (inu, však víte co) nechci. A že dít se to obráceně, jistě by se mu to také nelíbilo a byl by zcela v právu. „To jste vy mladý, vám všechno vadí, mně už je přes 80, vám je sotva 40 a ještě chcete, abych vám tu uklízel před domem váš bordel? Ani ve snu!“
To už jsem dýchat nezvládl.
Namítl jsem, a už jsem se rozkřikl, že to není můj bordel, ale jeho, když to jeho pes se.e před mým domem, a že mu můžu exkrement vždycky hodit před jeho vrátka, jestli mu to přijde jako tak normální věc, která by mi neměla vadit. Ale nepochodil jsem. Kmet urychleně poodešel od našeho pozemku pryč a vrtěl hlavou, že se se mnou nebude bavit. Tak teď přemýšlím, zda se mám zítra snížit k tomu, abych nabil vzduchovku a počkal si na příští kadicí zastávku. A na koho vlastně mířit.
