Článek
1.Úvod
Ekologie je přírodní věda, která se bytostním způsobem dotýká každého člověka. Přebýváme totiž dočasně na Zemi a jsme součástí tohoto světa. Nemůžeme se vyhnout nauce o vztazích mez námi a ostatními bytostmi jako jsou rostliny a živočichové. Ekologie je především filosofický pojem i když využívá exaktní přírodní vědy, jako je biologie, meteorologie nebo geologie. Je však velmi problematická ve sběru dat, dlouhého období pozorování, výskytu nepravděpodobných zvratů a obrovského počtu proměnných veličin. To jsou mimo jiné příčiny nezájmu veřejnosti, zneužívání výsledků této vědy některými politiky a byznysmeny, ale i nepoctivosti některých vědců.
Poznání světa pomocí výsledků vědy je přesto na vysoké úrovni, ale v případě ekologie se základní podstata oboru zahaluje balastem různých směrů, nesrozumitelných pojmů a navršených novotvarů včetně nelogických propojení. K tomu všemu celou věc komplikuje prohlubující klimatická změna, které ne všichni věří, nebo o ní nechtějí přemýšlet. Žijeme totiž v době myšlenkové rezignace. Podobně je problém se orientovat v environmentalistice, která ne vždy sleduje jen ušlechtilé cíle občanských aktivit dotovaných státem.
Cílem článku je pokusit se popsat, jak vznikl současný chaos, desinformace a nesrozumitelnost v oblasti ekologiea na ní navazující environmentalitou a jak je důležité udržet si kritické myšlení.
2. Historický kontext ekologie a environmentalismu
Říká se, že kdo se nezajímá o minulost je odsouzen jí znovu prožít. Zárodky ekologie nevědomky ležely už ve starověku řecké filosofie. Základním principem vědy západní civilizace je empirie, tedy nabytá zkušenost získaná racionálním pozorováním přírody, měřením jejích veličin nebo experimentem. Tato empirie slouží k ověřování pracovních hypotéz výzkumu pomocí dat a důkazů z reálného světa. S ekologií a environmentalitou souvisí přemítání člověka o svém osobním postavení ve světě, které někdy přesahuje realitu, a pomáhá pochopit to, co člověka převyšuje. Toto přemýšlení patří do metafyziky a skrývá nebezpečí úletu a zneužití.
2.1. Vše potřebné pro kritické myšlení začalo u Aristotela
Někdy ve 4. století před Kr. se řecký filosof Aristotelés zabýval otázkou, jak naplnit život, když je konečný, a tak krátký. Zjistil, že konáním dobra a ctnostným životem dosáhne smysluplnosti bytí a tím i blaženosti (Miller J., 2025). Kladl si otázku, proč věci existují v té podobě, v jaké je pozorujeme. Zjistil, že všechno funguje na základě děje, tedy příčiny a důsledku. Tato zákonitost je využívaná ve vědě do současnosti. Objevil tak základní filozofickou disciplínu, která zkoumá podstatu reality, jsoucna a bytí. Dal do souvislosti zkoumanou realitu věci včetně myšlenek, které jdou pojmenovat s probíhajícím dějem. Na rozdíl od fyziky nebo biologie se nezabýval jen tím, jak věci a děje fungují, ale kladl si otázky, které hledají smysl převyšující viditelný svět, jako je svobodná vůle člověka nebo existence Nejvyššího hybatele. Ale hebrejská Tóra (6.-5. st. před Kristem), ze které by mohl Aristotelés čerpat poznání světa a víru v jednoho Boha, ještě v helénském prostředí nebyla známa.
Aristotelés se tak stal zároveň zakladatelem metafyziky a dostal se za hranicemi smyslové zkušenosti běžných přírodních věd jako je například botanika. Tento vyšší, metafyzický rozměr doplnil ve středověku perský filosof a polyhistor Avicenna o důkaz první příčiny: „Všechno, co jest, musí mít nějakou příčinu, a protože řetězec příčin nemůže být nekonečný, musí existovat první příčina“. V průběhu osvícenství a humanity byla metafyzika často kritizována pro svoji neověřitelnost.
2.2. Dogmatický vztah k přírodě jako zdroji ve středověku
Ve středověku se na mudrování Aristotela zapomnělo a zákonem kauzality se lidé žijící v Evropě nezabývali. Teologie a vztah k přírodě byl zastřen starostmi o obživu narůstající populace lidí a vztah k přírodě byl nepochopením výkladu Knihy knih redukován na spotřebu neomezeného zdroje. Ale Kniha Genesis jednoznačně sděluje, že o přírodu má člověk pečovat, tak jako to musel původně člověk činit v Rajské zahradě. S rozvojem civilizace však byla již ve starověku přírodní krajina přetvořena lidskou prací na kulturní a místy, jako například vykácením všech lesů ve Středomoří, na degradovanou polopoušť.
Až v 18. a 19. století vzniklo moderní lesnictví, které zavedlo plánovanou výsadbu a princip udržitelného hospodaření, kdy se mohlo kácet jen tolik, kolik dorostlo lesa a byla zakázaná pastva v lesích. Nárůst uhlíku v této době v atmosfeře byl skokový a je pravděpodobně patrný do současnosti. Klučení lesa, rozvoj sklářství a hutnictví způsobovaly, že lesy byly v 18. století na pokraji zániku. Panovníci si však uvědomovali toto nebezpečí a již Karel IV tvrdě zasáhl proti drancování lesa pod pohrůžkou useknutí pravé ruky. A za Marie Terezie byl zformulován první zákon o ochraně hospodářských lesů. To byly první pokusy o enviromentální přístupy k udržitelnosti. (Mazín, V.A.,2023)
2.3. Zakladatel moderní ekologie Ernst Haeckel (1834–1919)
Jakmile tlak na těžbu palivového dřeva polevil, společenství soustátí mohla přejít k systematické obnově krajiny. Samotný pojem ekologie pak jako vědu definoval až v 19. století německý biolog, filosof, malíř a evangelík Ernst Heinrich Philipp August Haeckel. Odmítal redukovat přírodu na pouhý mechanický zdroj. Jako základ nové teorie využil Aristotelův koncept příčiny a následku. Přírodu (jako vnější svět) a Ducha (vědomí) nechápal izolovaně. Zdůrazňoval, že přírodu je nutné studovat jako provázaný celek, nikoli jen jako izolované části. Možná se inspiroval Tórou, kde se v knize Genesis píše od počátku zabydlení Země jako o konceptu společného domu (Žalm 92:14).
Příroda tak podle Haeckela tvoří „dům“ nebo lépe „domácnost“ (oikos) pro lidské bytí, které by mnělo vycházet z logos tedy vědeckého poznání (Egerton F. 2012). Je třeba jen doplnit, že ve společném domě je nejen celá zeměkoule, ale i její obal atmosféry, který tvoří uzavřenou klenbu, kde neustále probíhají cyklické pochody nejen vody, ale všech látek včetně pověstného CO 2. Dnes je tento pojem „společné domácnosti“ vnímán jako vizionářský základ moderní vědy, ale nikoli všemi vědci a celou společností lidí.
Haeckelovo chápání potravních řetězců a organismů rezonuje s biblickým pohledem, kde stvoření tvoří propojený celek (Žalm 104). Zničení jednoho prvku naruší stabilitu celého systému. Hebrejská etika k obhospodařované půdě dodává, že člověk nese za tento „společný dům“ morální odpovědnost vůči Stvořiteli (Gen 2 :15). Pánem domu není člověk, ale Nejvyšší, kterému člověk zodpovídá za správu domu.
Toto společné bohatství a poznání pohání následně moderní enviromentalismus,tedy sociální a politické hnutí usilující o ochranu životního prostředí a udržitelnostfunkčních přírodních procesů. Člověka Haeckel vnímá jako integrální součást přírodních procesů, nikoliv jako izolovaného pozorovatele nebo konzumenta a parazita. Prorocky tak změnil středověkou představu člověka jako pána a vládce nad přírodou na řadového člena tohoto společenství, což s sebou nese úctu k ostatním spolubydlícím, zodpovědnost a vzájemnou sounáležitost. To se ale může některým lidem nelíbit, protože jsou přesvědčeni, že se tím omezuje jejich osobní svoboda.
2.4. Zrod enviromentality a občanských hnutí
Vznik environmentalismu úzce souvisí se stinnou stránkou pokroku lidské společnosti v období 18. a 19. století průmyslové revoluce, kdy se začaly vážným způsobem projevovat škody na životním prostředí způsobené člověkem, a i zhoršením zdravotním stavu lidské populace. První objektivní zhoršení životního prostředí se týkalo zprůmyslnění zemědělství v 60.-70. létech 20. století v USA a to proto, že v této svobodné společnosti byl technický pokrok nejdále. Jako světovou osobnost lze v této souvislosti považovat americkou bioložku Rachel Carsonovou, která bojovala za omezení pesticidů v zemědělství a v roce 1962 zveřejnila knihu Silent Spring (Tiché jaro). Byla byznysmeny napadená za podvracení paradigma vědeckého pokroku, který definoval poválečnou americkou kulturu (Carsonová R. 2021).
Slovo environnement pochází z francouzštiny a znamená něco, co se týká životního prostředí člověka. Životní prostředí, krajina a celá Zem je veřejný statek a univerzální majetek. Představa, že si s veřejným majetkem můžu dělat co chci je mylná. Osobní odpovědné chování k životnímu prostředí vyžaduje respekt před někým, kdo nás převyšuje, přičemž barierou pochopení tohoto stavu bezvědomí je pýcha. Odpovědné chování je sice v současnosti vynucené ústavou a dané zákonem, ale fungující jen přes citlivé svědomí jedince. A tak environmentalita je nauka o chování člověka a občanské společnosti snažící se o reálnou změnu myšlení a chování v oblasti ochrany životního prostředí. Na rozdíl od environmentality ekologie zkoumá přírodu a zabývají se jí vědci, bez osobních, politických nebo aktivistických postojů. Ti získávají objektivní poznatky o tom, jak příroda funguje a jak je možné udržet její hodnoty.
Environmentalismus se od doby Rachel Carsonové ustálil ve dvou polohách. Jednak jako teoretický základ metodické ideologie,tedy souboru názorů a hodnot, který určuje, jak vnímáme vztah mezi člověkem a přírodou a vedle toho občanské hnutí a aktivita, což je konkrétní sociální a politická síla, kterou tvoří občanské organizace a aktivisté. Ti se snaží ideologické myšlenky proměnit ve skutečnost. Je třeba vědět, že ne vždy vycházejí tyto občanské aktivity z ověřených vědeckých poznatků, ale sledují naopak nějaký vedlejší, skrytý zájem třetí osoby, což mohou být i nepoučení politici nebo developeři a byznysmeni.
2.5. Příklad ideologie environmentalismu nerespektující ekologii
Protože ekologie není technickou vědou a zahrnuje obrovskou řadu neznámých, může se stát, že i vědci se nadchnou při filosofování a utváření nových pohledů na svět a sejdou z cesty, kterou již prošlapali naši předchůdci a dostanou se do slepé uličky. Tak je možné charakterizovat ideologii hlubinné ekologie.
Zakladatelem tohoto směru a pohledu uvažování o vztahu člověka k přírodě je norský filosof a horolezec Arne Naesse. V roce 1985 formuloval společně s Georgem Sessionsem téze tzv. hlubinné ekologie, kterou postavil do protikladu k mělké ekologii, která řeší jen následky násilného a bezohledného zacházení s přírodou a věří v technická řešení vzniklých problémů. S tím lze souhlasit i z pohledu vědecké ekologie. Hlavní změnou v náhledu na nauku Naesseho je však v tom, že polarizoval vztah člověka a přírody do radikální polohy. Dualita tradičního vnímání světa a etického chování k přírodě „já – svět“nahradil jedním velkým Já. Prakticky řečeno A. Nasse vystoupil nevědomky ze společného domu oiko,na kterém byla založena E. Hackelem moderní ekologie a stal se ekocentrickýmpozorovatelem biocentrické přírody a mravokárcem lidské společnosti.
Naesseh ve svých osmi tézích m.j. uvádí opatření, která omezují základní lidská práva. Navrhuje podstatně snížit lidskou populaci, protože ničí přírodu a krajinu.Rozkvět mimolidského života to podle něj přímo vyžaduje. Ten, kdo souhlasí s jeho učením má povinnost se přímo či nepřímo pokusit o realizaci nezbytných změn. (Tekelyová, N. 2012).
Hlubinná ekologie proto nemůže být vědou, ale environmentálně-filozofickým směrem, který ale přerostl do nebezpečné ideologie. Tato radikální hnutí čelí ve světě silné kritice, a to i z řad ekologů a ochránců přírody. Působí protilidsky, omezuje porodnost, má v sobě zakódovanou sociální slepotu a v důsledku vede k destrukci vlastního já. Třetí svět se na tuto ideologii dívá jako na luxus západního světa, který si může dovolit ponechat přírodu nedotčenou divočinou. Kde se ukrylo kritické myšlení následovníkům Naesseho hlubinné ekologie?
3. Česká stopa ekologů a environmentalistů
Environmentální hnutí se od svého vzniku v USA stalo významným sociálním aktérem, a to nejen v Severní Americe, ale postupně ve všech ostatních světadílech (Guha R, 1999). V českých zemích v 20. století byla témata ekologie a environmentality dlouhodobě potlačována nebo deformována. Kritika znečištění ovzduší, eroze půdy, používání pesticidů, ztráty struktury krajiny byla vnímána jako útok na hospodářskou politiku státu. Režim data záměrně tajil, aby lidé neměli argumenty k odporu. To byly příčiny revolučního průběhu nástupu této vědy a občanských aktivit po roce 1989 až do podoby nebezpečné radikalizace.
3.1. Zakladatel ekologie v českých zemích Alois Zlatník (1901-1979)
Přes nepřízeň režimu se v některých výzkumných úkolech ojediněle objevily principy ekologie, především její aplikované formy krajinné ekologii. Nejvýznamnější vědec, který byl nechtěně respektován režimem, byl Alois Zlatník. Zabýval se botanikou a jejím propojením s lesním hospodářstvím, geologií a pedologií a všechny tyto obory zastřešil schopnostmi filosofa. Vycházel z Aristotelovy zákona kauzality a moderní ekologie E. Haeckela. Zároveň se věnoval ochraně přírody v jejím zachováním biodiverzity. Byl tvůrcem vegetačních stupňů v krajině Československa a nové typologie lesů. Jeho nově pojatá geobiocenologie jako prvá zahrnula do stanovištních jednotek genetiku půdu.
V roce 1948 byl vystaven kritice, protože jeho práce nebyla v souladu s dogmatickým marxismem a jeho bohaté zahraniční kontakty byla přerušeny. Přesto jako odkaz budoucím generacím přenechal první systematickou učebnici v Československu: Základy ekologie z roku 1973, která byla uznávaná i v zahraničí. Jeho nástupci a pokračovatelé v Mendelově univerzitě v Brně navázali na jeho geobiocenologickou školu a stali se tak hlavními tvůrci metody Územních systémů ekologické stability. Tato metoda je světový unikát vzhledem k tomu, že prostorově a funkčně propojuje přírodě blízké lokality v kulturní krajině a vytváří tak dynamickou síť pro jejich existenci, komunikaci a migraci, zatím co v ostatních státech se chrání převážně jen samostatné enklávy přírodě blízkých stanovišť. (Löw J., 1995).
3.2. Environmentalista a disident, pozdější ministr Ivan Dejmal (1946-2008)
V Československu před rokem 1989 moderní politické environmentální hnutípodobné tomu v západním světě neexistovalo. Ve výzkumných ústavech musela být ekologie používaná jen opatrně, protože její filozofické základy byly v rozporu s oficiální ideologií reálného socialismu. V té době působily ochranářské aktivity v podobě Hnutí Brontosaurus nebo Československého svazu ochránců přírody se svými konzervátorskými přístupy k ochraně přírody.
Neobvyklá přízeň od stranických orgánů panovala v Ekologická sekci Biologické společnosti při Československé akademii věd. Šlo o uzavřenou expertní společnost vědců. Mezi nejvýznamnější členy patřili Bedřich Moldan, Josef Vavroušek a Ivan Dejmal, který byl chartista. Všichni tři se po roce 1989 vystřídali v pozici ministra životního prostředí.
Dejmal byl typ člověka, který se nechat poučit, což je předpoklad pro pochopení smyslu života, vnímal ekologii v souvislosti s environmentalitou jako základní vztah k celku bytí i k sobě samému. To připomíná Aristotelovo pojetí bytí a jsoucna. Byl přesvědčen, že tento vztah se odvozuje z obecnějších vzorců myšlení a nastavením politické struktury institucí a v něm fungujících vztahů celé společnosti. Dejmal se také vymezoval proti pouhému „ekologickému aktivizmu“ jako nedostačující metodě, která nemůže změnit společnost ani jedince. Samotné masové rozhořčení společnost nezměnění. Změna musí vycházel z hluboké vnitřní přeměny a uvažování spojená s odpovědným chováním jedince. V tomto směru se opíral o křesťanské učení. Ivan Dejmal byl výjimečný tím, že dokázal propojit radikální disidentské vizionářství s praktickou a vysoce funkční politikou, ze které česká krajina těží dodnes.
Proto se mohl stát hlavním architektem nových klíčových zákonů a ustanovení jako jsou zákon o ochraně přírody a krajiny, hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), nebo ochrana krajinného rázujako nehmotné veličiny. Zajímal se o územní plánování, a především komplexní pozemkové úpravy, které se po roce 1992 staly praktickým nástrojem a realizační koncovkou obnovy a degradované krajiny po čtyřiceti letech všelidového vlastnictví půdy. V tomto směru vyhledal průkopníky novodobých pozemkových úprav na Plzeňsku, kde realizovali biokoridory, biocentra, interakční prvky, protierozní pásy, tůně nebo stromořadí.
Příběh komplexní pozemkové úpravy v Olešné u Nezvěstic z roku 1994 ukazuje, jak tehdejší průkopníci v extrémně složité společenské atmosféře vyjednávali reformní proměnou socialismem postižené krajiny. V tomto modelovém případě se potkala vize politická s vizí inženýrskou a Ivan Dejmal, včetně odborné a občanské společnosti, získal důkaz, že vytvoření ekologické sítě v krajině není jen utopie (Mazín, 1996).
3.3. Co způsobil import hlubinné ekologie do Čech po roce 1989
Bylo přirozené, že když v roce 1989 došlo ke zhroucení komunistického hegemona poválečného rozdělení světa, začala pronikat do Československa různá radikální aktivistická hnutí a ideologie, které spojovaly ochranu životního prostředí s bojem proti hierarchickým systémům moci, kapitalismu a státu. Byl to například ekoanarchismus hnutí Eko-anarchistická společnost nebo později Animal S.O.S.V Brně bylo založeno občanské sdružení Hnutí Duha o.s., jako obdoba mezinárodního hnutí Greenpeace založeného v roce 1971 v kanadském Vancouveru.
Hnutí Duha o.s. vyznávalo především ideologii hlubinné ekologie (viz kap. 2.5.), a vytýčilo si v roce 1989 úkol prosadit tuto ideologii do praxe národních parků, a to předně na Šumavě. V této době časopis Poslední duhavydávaný Hnutím Duha o.s. sloužil jako platforma hlubinné ekologie, prosazoval ekofeminismus, podporoval radikální chování a nepovolené protestní akce proti kácení stromů na Šumavě a dostavbě Temelína, které byly řešené Policií ČR a soudy. (B. Binka 2008). V tomto období se Straně zelených podařilo dostat některé z členů tohoto hnutí do zaměstnaneckého poměru ministerstva životního prostředí nebo do pozice poradců ministra.
Šumava parametry pro národní park Kategorii II IUCN) v mnoha ohledech nesplňovala a Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) kvůli tomu Českou republiku opakovaně a velmi ostře kritizoval, ale nic pro vyřazení z této kategorie neudělal. Ani Česká republika se k této mezinárodní blamáži nijak nepostavila. Národní park měl mít podle mezinárodních kritérií na 75 % svého území primární cíl zaměřený na ochranu existujících přirozených procesů v přírodní krajině. Ale při vyhlášení národního parku Šumava v roce 1991 bylo na jeho území krátkodobě ležících lad lesů a luk pouhých 13 % rozlohy, které tvořily desítky izolovaných enkláv, navíc roztříštěných hustou infrastrukturou silnic, cest a obcí. Přesto jedem z hlavních cílů správy parku bylo znepřístupnění co největšího počtu lesních cest dříve turistických stezek v parku a celých území pro veřejnost a odklon cestovního ruchu a turismu mimo park a chráněnou krajinnou oblast, které bylo kritizováno samosprávou a občanskými spolky (Mazín V.A. 2022).
A tak při schvalování zákona o národních parcích v roce 2017 se předkládaly jen hypotetické výměry pseudodivočiny, které by možná mohly vzniknout bezzásahovostí po roce 2060. To vše způsobilo, že na území parku po vichřici Kyrill v roce 2007 uhynulo, nebo bylo pokáceno 22 000 ha vzrostlého lesa kvůli tomu, že nebylo možné zasáhnout proti kůrovci. A podle zasvěcených domorodců každým rokem přibývá dalších 1000 ha, nemluvě o rostoucích desítkách miliard škod na státním majetku. Aktivisté, úředníci a někteří vědci z ČAV Praha a JČU v Českých Budějovicích jsou přesto přesvědčeni, že tento kolosální experiment ve středu Evropy matka Příroda zvládne bez pomoci člověka (Mazín, V.A. 2023).
Toto je názorný třicetiletý příběh radikálního environmentalismu občanské aktivity vyznávající pasivní pozorování přírodních dějů hlubinné ekologie v Čechách, která bohužel pronikla do legislativy a státní správy. Tato metoda ochrany přírody společného domu byla přes protesty obcí, zaštítěna většinou senátu, který hlasoval pro přijetí zákona o národních parcích v roce 2017, a celý spor sledovaný národem ústavní soud odmítl v roce 2018 rozhodnout. Radikální hnutí tak dosáhlo skokového prosazení změny do psaného práva, ale výsledky tohoto počinu novodobého vzkříšení divočiny v Čechách, se dožijí až vnuci těchto aktérů a zákonodárců.
Původní občanské hnutí po roce 1989, které začalo připoutáváním se ke stromům v roce 2011, se v rámci let přetransformovalo na politicko-ekologický lobbing v Parlamentu při použití elektronických petic. Největším současným lobbingem Hnutí Duha z.s. jsou kauzy jako kritika ministra životního prostředí Petra Macinky v rámci jeho neekologických postojů, nebo ochrana lesů související s přemnoženou lesní spárkatou zvěří (Kronika O, 2026).
3.4. Radikálního environmentalismu v Čechách v období 1991-2017
Pro environmentální hnutí 90. let byla stěžejní témata, v podobě odmítání jaderné energetiky, bourání vesnic za účelem rozšiřování těžby uhlí, kritiky podpory automobilismu a životního stylu orientovaného na konzum, a zejména příležitostné demonstrace, nebo blokády vedly k tomu, že ekologické organizace a skupiny jako Hnutí Duha, Děti Země, Greenpeace či Animal S.O.S. začaly být ve veřejném diskurzu označovány jako radikálně ekologické a ekologičtí aktivisté za extremisty či dokonce ekoteroristy. V roce 1995 se tyto organizace dostaly i na Seznam extremistických organizací Ministerstva vnitra (Mazel, 1998).
To, co je vždy varující u ekologických aktivistů, je extremismus v prosazování takových opatření, která ve střetnutí s dnešní svobodomyslnou civilizací uvažují v dimenzích zákazů a nařízení. Základem úvah vedoucích k omezování lidské aktivity a „bránících“ krajinu je násilné vyjmutí člověka ze základního konceptu ekologie, tedy společného domu nebo hospodářství, člověka a přírody. Člověk podle hlubinné ekologie v tomto pojetí je cizorodým prvkem, který krajinu pouze ničí. Tato mentalita importovaná ze západu bohužel přetrvává v resortu životního prostředí do současnosti a projevuje se v legislativě a výkonu státní správy především v národních parcích a přinesla rozdělení společnosti. Ale nejen to. Protože je radikální, nepochopila, že změny v hospodaření a zacházení s kulturní krajinou nejdou provádět skokově ale pozvolna (Novák A. 2015).
Být označen ve veřejném diskurzu za extremistu sebou nese nejen veřejné vyloučení a izolaci jednotlivce ze společnosti a jeho stigmatizaci. Takto označený subjekt se stává i objektem policejního dohledu a potenciálně i případného soudního stíhání. (Strmiska M., 1998) A tak záměrné budování hranic mezi ekologickým a anarchisticko-alternativním prostředím tak přispělo významnou měrou k této deradikaliazci a především k tomu, že se zde nenaplnil potenciál pro vznik a rozvinutí třetí vlny radikálního environmentalismu. V některých směrech tohoto radikálního hnutí však již bylo pozdě, jako v případě Šumavy v roce 2017, kdy byla hlubinná ekologie uznaná jako legální metoda ochrany přírody a stala se tak součástí zákona.
4. Současný úpadek kritického myšlení
Zakladatel moderní ekologie E. Haeckel znal Evangelium a etiku Hebrejů. Nebyl utopista nebo idealista a jeho koncept společného domu je geniálně jednoduchý a funkční. Lze předpokládat, že se inspiroval teologickou a etickou vizi Tóry, kdy člověk není Pán a vlastník Země, ale pouhý správce a pečovatel. Jen nepočítal, s tou zlou stránkou lidské povahy a nedostatkem sebereflexe. Ta se projevila v tom, že jeho etickou teorii udržitelnosti, která byla bohatstvím celé lidské společnosti, zneužili během dějin různí pseudovědci, dobyvatelé a kořistníci k popírání jeho teorie. Pokud však člověk ze společného domu z jakýchkoli důvodů vystupuje, je v ohrožení života.
Kdo dnes přemýšlí je podezřelý. Kdo se snaží chovat eticky je podivín. Naštěstí tito vzácní jedinci nejsou jako dříve upalováni na hranici, ale jen přehlíženi jako hrstka společnosti.
4.1. Chaos uvnitř společného domu
Pro současnou situaci můžeme hledat příčiny, ale příliš to nepomůže. Začneme u vědců. Ekologické prognózy pracují s pravděpodobnostními modely. Ty mají vysokou míru měnících se faktorů, které mnohdy působí protichůdně. Odpůrci ekologických opatření tuto přirozenou vědeckou nejistotu často vydávají za důkaz toho, že „vědci vlastně nic neví“. To jen dokazuje, že o věci nepřemýšlí a společný dům je nezajímá. Nikdo se nemůže vymlouvat na to, že neví, jak to je, protože důsledky současné klimatické změny, drastické úbytky lesů, rozpadání oběhu vody, tání ledovců, extrémní povodně, kůrovcové kalamity a nevídané požáry jsou viditelné pouhým okem na celém světě a snadno se rozlišují.
V oboru ekologie a environmentalistiky do jisté míry existuje terminologický chaos. U veřejnosti pak často dochází k zjednodušování a ztrátě kritického myšlení, což pramení z prolínání vědy, emocí aktivistů a politických témat, kterým jde jen o to, získat co nejvíce hlasů nepřemýšlivých. Dochází tak k míšení pojmů. Veřejnost často zaměňuje vědeckou disciplínu ekologii s ekologickým aktivismem občanů nebo radikální zelenou ideologií. Nezajímají se o obecnou ochranou životního prostředí člověka a státu. I odborník se těžko orientuje v záplavě definic prolínajících se v jednotlivých oborech, hnutí a občanských propagandách. Při používání odborných termínů dochází k jejich ohýbání v politických a developerských diskusích a zkratkovitých žurnalistických podcastech, čímž ztrácí svůj původní vědecký význam. Výroky vysokých politiků jako: „Ekologie není věda“ celý chaos ještě prohlubují a polarizují tak společnost.
Dochází k laickým interpretacím, které zkreslují seriózní informace a na sociálních sítích a v médiích se šíří povrchní interpretace složitých ekologických studií, které jsou vytržené z kontextu. A to vše vytváří další prostor pro polarizaci společnosti. Na místo faktů se věci zlehčují, nebo se zneužívají ke strašení a vyvolávají emoce a někdy i enviromentální žal u mladé generace.
4.2. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?
Jedině tím, že se na zhoršující se podmínky v našem společném domě adaptujeme, zachováme si správný osobní postoj a budeme tříbit své kritické myšlení. Třeba tím, že budeme méně spotřebovávat, starat se o zbytek lesů na této Zemi, a že se budeme učit rozlišovat co je dobré a co zlé a co je pravda, propaganda, desinformace nebo lež a co je slepá cesta, která nikam nevede.
Závěr
Toto pojednání je svěřené těm, co dočetli článek až na toto místo, kteří jsou ochotni o věcech přemýšlet a připomenout si minulost, kdy se lidstvo aspoň v obrysech dokázalo hodnotově orientovat. Lidský život na rozdíl od přírody projevující se cyklicky, probíhá v lineárním režimu, a proto cesta zpět pro člověka neexistuje. Od samého počátku světa byly archetypy lidí stejné jako v současnosti. Jen se nějak nevejdeme do společného domu…
Jak se bohužel ukazuje na neobnovitelné ztrátě biodiverzity (pestrosti přírodních druhů) a prohlubující se klimatické změně, i samotná příroda se začíná v některých směrech chovat lineárně. Memento mory – filosofický podnět řeckých stoiků: Jednej bez zbytečného otálení. Smrt nepočká. Rozhodni se pro to podstatné a trvalé, aby si se naučil žít, než se za tebou slehne zem. A Země? Nikde není napsáno, že to s ní dopadne dobře…
Soupis zdrojů a odkazů
Binka B., 2008. Analýza hlubinné ekologie. Nakladatelství Masarykovy university Brno 2008.
Carsonová R., 2021. Tiché jaro, Vydavatelství: Host, ISBN 978-80-275-0687-3.
Egerton, F.,2012. Kořeny ekologie: Od starověku po Haeckela. ISBN 978–0520271456.
Gruha R., 1999. Envirinmutalism: A Global Histori, New York: Longman
Strmiska M. (1998) Demokracie, extremismus, antisystémová opozice, in: Fiala, P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v ČR, Brno: Masarykova Univerzita.
Löw J., 1995. Rukověť projektanta Místního územního systému ekologické stability, ČÚOP a MŽP ČR,
Kronika O. 2026. Ekologismus a ekologický aktivismus. Diplomová práce. Policejní akademie ČR v Praze., Fakulta bezpečnostně právní
Mazel M.1998. Oponenti systému, in: Fiala, P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita.
Mazín V.A., 2022. A stopy pokračují. Typografik centr, Plzeň. ISBN 978-80-270-8728
Mazín V.A.,1996.Výsledky komplexní pozemkové úpravy v Olešné. Číslo 5. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha Těšnov.
Mazín V.A. 2023. Mohou obnovit Šumavu přírodní procesy? Vodní hospodářství, společností Vodní hospodářství, spol. s r.o. MK ČR E 6319, ISSN 1211-0760
Miller J., 2025. Etika Nikomachova
Novák A., 2015. Tmavozelený svět Radikálně ekologické aktivity v ČR 1989-2010 disertační práce, Fakulta sociálních věd UK Praha)
Tekelyová N., 2012Koncept hlubinné ekologie podle Naesse a jeho filozofický a ideologický dopad na současný český environmentalismus.
