Cestovat v USA i bez auta? Jde to, ale není to jednoduché

Březen 2023. V Houstonu, tedy přesněji ve Woodlands (což je vlastně tak trochu předměstí), se koná jako každý rok mezinárodní konference LPSC o planetách, meteoritech a podobných tělesech ve Sluneční soustavě (a také, bohužel pro mě už velmi okrajově, o pozemských meteoritických kráterech). Woodlands je stejně jako letiště na sever od centra. Do hotelu je to však od letiště ještě něco přes 30 kilometrů. Už doma jsem si zjistil, že autobusové spojení až do Woodlands, existujiící jen v některých dnech, použitelné není. Ale chci se autobusem a pak pěšky přiblížit, jak jen to půjde. Sice jsem na služební cestě a taxíka škola po řádném zdůvodnění proplatí, ale čas zatím je, tak jej využívám k částečnému ušetření a zároveň k poznávací cestě.

Od autobusu se pokračovalo podle předem načtené mapy vilovou až parkovou oblastí až na místo, odkud už vede jenom dálnice. Tam jsem nakoupil zásoby a začal shánět taxíka, což ovšem nebylo jednoduché. I když se v supermarketu povedlo připojit k wifi, roaming i přes ujištění mobilního operátora nefungoval. Zachránila mě ochotná paní v recepci blízkého hotelu, která taxi zavolala. Místo 70-80 dolarů až z letiště jsem platil „jen“ 40 (k tomu autobus 12 USD, ale nejsem si jist poctivostí řidiče, resp. jestli mi nevnutil nějakou celodenní jízdenku apod.).

Z místa ubytování do místa konání konference to bylo asi 5-6 km. Většinou pěšky, i když zpátky mě někdy aspoň část cesty svezl autobus rozvážející účastníky. Šlo se po silnicích málo frekventovaných, ne všude byl chodník, ale je nutno dodat, že řidiči byli velmi ohleduplní. Houston je prý „nejroztaženější“ velkoměsto na světě (s největším poměrem rozlohy k počtu obyvatel).

Zpátky už jsem jel taxíkem celou cestu na letiště. Návštěva vesmírného střediska NASA (nachází se spíše na opačné straně Houstonu) už kombinací finančních a časových důvodů nepřicházela v úvahu. Ale uvidím jiné zajímavosti, protože následuje přerušení služební cesty a dovolená –cesta na západ. Nejdříve se letí do Las Vegas! (malé varování: vnitrostátní letenky v USA byly velmi levné, ale později vyplavala na povrch jedna nepříjemnost: při nákupu – samozřejmě dlouho předem na internetu – došlo k nějaké registraci v programu „eDreams Prime“, kterou je téměř nemožné zrušit a snad jediný způsob, jak zastavit každoroční inkasování vyšších desítek eur z účtu, je změna platební karty).

V Las Vegas má celkem slušnou úroveň páteřní autobusová linka (existuje i několik dalších a v části centra dokonce „S-Bahn“), kterou jsem se dostal do přijatelné blízkosti místa ubytování (samozřejmě na kraji města, protože levného). Samotné město je dost kýčovité a za skutečnými zajímavostmi je třeba se vydat do okolí. Hned druhý den jsem proto jel k Hooverově přehradě. Vlastně jsem ani neplánoval dojet až tam, protože při nákupu lístku na internetu jsem nezjistil, že taková možnost existuje. Místo odjezdu autobusu nebylo nijak označeno, ale adresa byla udána přesně a o správnosti mě ujistili i dotázaní lidé. Za příplatek jsem tedy absolvoval i výlet k přehradě. V březnu ještě bylo v této vyprahlé krajině celkem příjemně. Následoval ještě krátký pěší výlet do hor (kde se objevil i cyklista statečně překonávající náročný terén) a přespání v hotelu poblíž města (který má, stejně jako prý všechny hotely v Las Vegas, v přízemí kasino).

Po návratu MHD do Las Vegas (zastávka v areálu u dálnice opět neoznačená, ale to už mě nerozhodí) následovala výprava těmi pravými meziměstskými autobusy společnosti Greyhound. Jízdenky se bez problémů dají koupit na internetu. Jestli to jde na místě i tam, kde není pokladna, nevím. K cíli do Flagstaffu vedla nejrychlejší (i když několikrát delší) cesta přes Los Angeles a Phoenix. Dobrodružství čekalo už na prvním úseku při zastávce na občerstvení: řidič výslovně varoval, ať všichni dodrží minutu odjezdu. Přesto se mi podařilo po nějakém zdržení při nákupu vody apod. přijít asi o půl minuty později. Autobus už ujížděl! Uvnitř jsem měl i telefon a laptop… nezbylo, než se ho snažit chytit. Nerozjel se moc rychle (možná mě řidič chtěl jen vystrašit?), ale až asi po 300-400 m zastavil na nájezdu na dálnici. Řidič jen konstatoval, že mám štěstí a pochválil mě za rychlý běh…

V Los Angeles nebyl čas na nějaké výlety dál od terminálu. Tedy vlastně byl, jen jsme o tom nevěděli. Autobus do Phoenixu, který měl odjet krátce před půlnocí, měl totiž skoro 4 hodiny zpoždění… a terminál se zavíral o půlnoci, takže se čekalo venku. Asi 8 lidí, z toho jeden jednonohý (se psem). Někteří s telefony zjišťovali situaci, jedna dvojice turistů to nevydržela a přeobjednali si lístek na spoj někam úplně jinam. Komunikace ze strany personálu byla minimální, ale přeci jen nabídli „azyl“ uvnitř budovy aspoň ženě s dítětem (což v dešti, před nímž malá střecha zastávky moc nechránila, přišlo vhod). Pochopili jsme, že autobus přeci jen pojede. Jinak terminál je celkem pěkně vyzdobený už z doby své největší slávy, kdy se tu přestupovalo z MHD na autobusy i vlaky. Dnes zbylo jen metro a pár autobusů. Bezdomovců bylo uvnitř opravdu hodně, ale po půlnoci se vytratili do okolí a na zastávce jsme si jich skoro nevšimli.

Druhý den se projíždělo romantickou krajinou nejdříve se skalními věžemi a kaktusy, dále na severu (a ve větší výšce) se však přidaly i lesy – a sníh. Ve Flagstaffu jsem musel řešit, jak dojít k hotelu ve sněhové břečce. Drobná nepříjemnost byla, že od aut cákala i 5-6 metrů daleko. Zimní ani terénní boty jsem neměl, ale prestižky impregnované extrémní dávkou krému to zvládly.

Ke Grand Canyonu (přesněji do Grand Canyon Village) se z Flagstaffu jelo minibusem – vlastně něco mezi linkou a soukromou dopravou, jede přímo od nádraží (mimochodem se dá jet i turistickým vlakem – který vyjíždí z městečka Willimas, ležícího sice na hlavní trati, ale osobní vlaky tam nezastavují…), cestou tam jsem byl jediný cestující. Při přesunech na horní hraně Grand Canyonu přijdou vhod turistické autobusy (jízda je v ceně vstupenky do národního parku).

Ve Flagstaffu každý může obdivovat nákladní vlaky na hlavní transkontinentální trati. Obvyklý počet vagónů v soupravě je mírně přes 100, lokomotiv (na začátku, na konci i uvnitř soupravy) bývá celkem 5 až 7. Možná i tento velmi silný proud nákladů je důvodem, proč osobní doprava za moc nestojí: vlaky jezdí v každém směru třikrát týdně. Přesto jsem se rozhodl zkusit vlak do Winslow a tam se podívat na blízké pueblo (se štěstím se podařilo dostat i ke známému meteoritickému kráteru). Z Flagstaffu odjížděl asi ve 3 h ráno a zpoždění bylo jen malé. Soupravy asi nejsou právě nové, ale jsou dost pohodlné. Horší byla cesta zpátky: vlak, který měl odjíždět večer, měl zpoždění přes 3 hodiny. Naštěstí se dalo čekat v původní nádražní budově, fungující z větší části jako hotel, kde byl i člověk informovaný o aktuálním zpoždění.

V Arizoně si nelze nevšimnout, že běžné osobní auto je spíše velký (aspoň 5místný) pickup s korbou – naše kombíky by už byly rozměrově silně podprůměrné. Zmínku si zaslouží jízdní soupravy určené ke kempování nebo prostě cestám do „terénu“: obytný (velký) minibus nebo dokonce menší autobus, který táhne na tyči ještě osobní auto (k menším vyjížďkám v místě „ubytování“). Takovou soupravou však cestuje spíše jen menší rodina, obvykle jen 2 osoby… je to nepochybně extrém, související i s malou hustotou osídlení, ale přeci jen to, jak se „šetří“ palivy na americkém středozápadě, jasně ukazuje, že o nějaké „uhlíkové neutralitě“ se tady nikdy vážně neuvažovalo.

Poslední „pobytový“ cíl byl Holbrook. Mnohem blíže z Winslow než z Flagstaffu, jenže v Holbrooku nezastavuje vlak a ve Winslow zase nezastavuje autobus… zastávka (opět neoznačená u benzínky) je dost daleko od centra, ale to nevadí, protože ubytovat se dá poblíž – a je to na té „správné“ straně ke zkamenělému lesu (Petrified Forest). Ten jsem projel (s dostatečnými zastávkami) najatým taxíkem (který objednali z recepce), což přišlo i s dopravou z města a spropitným na 100 dolarů.

Zbývala jen cesta autobusem do Albuquerque (tady jsem se cestou k hostelu pozdě večer trochu bál a režim vstupu do zamřížované budovy to celkem potvrzoval…), celkem banální pěší túra na letiště a pak už zpátky zase letadly…

Co říci na závěr? Jestli autobusy v USA (nemluvím o velkoměstech na východním pobřeží, kde je veřejná doprava často na slušné úrovni) fungovaly podobně jako teď i v době bez internetu, je logické, že tento způsob dopravy byl jen pro místní, a to zpravidla jen ty nejchudší nebo ty, kdo z nějakého důvodu nemohou řídit. Dnes už to není nereálné cestování ani pro turisty, ale má svá specifika…