Článek
Dr. Petra Rajlich, který zemřel 8. května ve věku 81 let, jsem poznal teprve před 20 lety, kdy se naše cesty potkaly na odborném poli. Proto se nebudu pokoušet o žádný životopis, ale zaměřím se na jeho vědeckou práci, která časem přešla až skoro do pozice „proti všem“. Přesto nejspíše měl i v některých „protestních“ názorech pravdu, ale hlavně přinesl hodně inspirace a ukázal, jak ošidný může být „konsensus vědců“.
Záhada vysokého tlaku: krušnohorské diamanty a další
Na horniny se můžeme dívat „technicky“ – jako na podloží staveb, zdroj (či izolátor) podzemní vody nebo nerostné suroviny, nebo „filozoficky“ se zaměřením na jejich vznik a historii (dříve byla např. na UK přírodověda součástí Filozofické fakulty, ale dnes se zdánlivě nepotřebnému bádání říká „základní výzkum“). Doménou Petra Rajlicha se stala strukturní geologie, především výzkum deformací při geologických pochodech, jako je například vrásnění. V 80. a 90. letech patřil k hojně citovaným českým geologům.
Čistě exaktně (matematicky) je snad možné uchopit působení různých faktorů na jednoduchý krystal, ale hornina (o větších jednotkách nemluvě) už je mnohem složitější systém. Geolog proto musí pro správné zasazení do kontextu použít určitá zjednodušení, ale i svou představivost – a ta Petru Rajlichovi opravdu nikdy nechyběla. Český masív přitahuje geology i z jiných částí světa nejen bohatstvím zkamenělin, ale také velmi složitou stavbou krystalinika, v němž se naopak zkameněliny obvykle nevyskytují, protože je tvořeno přeměněnými (metamorfovanými) a hlubinnými vyvřelými (magmatickými) horninami.
Je známo, že v hrubých rysech bylo krystalinikum (i staré nepřeměněné usazeniny) Českého masívu poskládáno při variském vrásnění asi před 380-300 milióny let, tedy v prvohorách. Přitom vznikla i většina žulových těles a ostatní horniny dnešního krystalinika byly přeměněny za vysoké teploty. Poněkud záhadnější je však původ vysokotlaké přeměny, jejíž stopy se vyskytují značně nerovnoměrně. Obvykle se uvažuje o zanoření hornin do velkých hloubek v důsledku pohybů kůry (včetně zbytků oceánských litosférických desek) při vrásnění. Také Petr Rajlich se podílel na publikacích, které přisoudily pohybům při variském vrásnění v Českém masívu v některých aspektech mnohem větší rozměr, než se soudilo dříve.
Současný konsensus považuje za jedinou příčinu projevů vysokého tlaku v horninách Českého masívu litostatický tlak, který závisí jen na sloupci nadložních hornin (analogie hydrostatického tlaku), přičemž tlak vyvolaný přímo „kolizemi“ bloků zemské kůry se připouští jako relevantní příspěvek pouze v nejmenších hloubkách (první kilometry). V Českém masívu však byly postupně dokumentovány i případy, kde by hloubka zanoření (k dosažení potřebného litostatického tlaku) musela být až kolem 150 kilometrů (známé jsou např. ruly s mikroskopickými diamanty v Krušných horách) – toto mělo nastat až při variském vrásnění spolu s následujícím rychlým výzdvihem („exhumací“). A to je přeci jen na poměrně malém hřišti několika stovek kilometrů, kde se navíc vyskytují jen lehce dotčené (byť zvrásněné) starší geologické jednotky (hlavně Barrandien se svými zkamenělinami), trochu problém…
„Český kráter“…
Je však znám ještě další způsob, jak může přirozeně vzniknout vysoký tlak v malé hloubce i na povrchu: dopad vesmírného tělesa kosmickou rychlostí (odborně hypervelocitní impakt). Takto vznikly nejen krátery na Měsíci, ale i několik zachovalých kráterů (a mnohem více již morfologicky nevýrazných impaktních struktur) na Zemi. Známý pohřbený kráter Chicxulub, vzniklý dopadem na konci druhohor, který výrazně přispěl k vyhynutí dinosaurů, je s průměrem 180 km třetí největší objevený – jediné dvě větší uznané impaktní struktury vznikly už v době, kdy existovaly jen mikroorganismy. „Český kráter“, pojem už navždy spojený s Petrem Rajlichem, s průměrem kolem 300 km, by byl rovněž velmi starý, ale také největší známý na světě…
Koncem 80. let přišli zahraniční astronomové, kteří o zdejší geologii nic nevěděli, s nápadem, že by česká kotlina mohla být poměrně mladým (morfologicky zachovalým), snad třetihorním kráterem. Sami však uznali, že to musí prověřit geologové. Profesor Vladimír Bouška (1933-2001), který se impakty zabýval hlavně díky výzkumu vltavínů (pocházejících z materiálu vyvrženého při vzniku kráteru Ries v Německu), napsal v roce 1990 článek, v němž geologicky mladý obří kráter pochopitelně zamítl, ale nevyloučil kráter mnohem starší (výrazně přes 700 miliónů let), jehož tvar mohl být díky starým zlomům kolem kruhové struktury poněkud obnoven při mladších pohybech kůry – jak později v malém měřítku ve francouzské laboratoři experimentálně napodobil Petr Rajlich. Profesor Bouška zemřel poměrně náhle (krátce po návratu z Afriky, kam se vydal rovněž za přírodními skly) a zůstává trochu záhadou, co si o „Českém kráteru“ vlastně myslel – jsou však indicie, že tuto teorii bral mnohem vážněji, než by se mohlo zdát ze skromného souboru jeho článků na toto téma z počátku 90. let…
Do hledání geologických indicií velkého impaktu v Českém masívu, jehož stáří později posunul až na 2 miliardy let, se Petr Rajlich pustil s neuvěřitelným zápalem. Výzkumné téma to bylo legitimní: jsou sice popsány už stovky případů šokové přeměny hornin při impaktech, ale dodnes je jen velmi chabě prozkoumáno, jak by vlastně takové horniny mohly vypadat, jestliže jsou pak ještě silně přeměněné při „pomalých“ geologických pochodech, jako bylo třeba právě variské vrásnění. Je jasné, že např. sklovité žilky v horninách se nezachovají, ale jak vlastně bude taková rekrystalovaná žilka vypadat?
Snažil jsem se tématem trochu zabývat i při své doktorské práci, což byl jeden z důvodů, proč jsem si, navzdory varováním, v jejím průběhu prosadil Petra Rajlicha jako oficiálního konzultanta (kromě toho jsem popularizoval – někdy snad, přiznávám bez mučení, až trochu provokativně – některé jeho přednášky a diskuse a několika se i zúčastnil, což mi někteří kolegové z oboru možná neodpustili dodnes – např. aktuálně více než desetiměsíční čekání na recenzní posudky k rukopisu článku v nejmenovaném časopise je přeci jen už trochu podezřelé…). Přitom jsem měl trochu příležitost nahlédnout do jeho kuchyně. Tehdy už se pracovně definitivně přesunul do Jihočeského muzea. Na své výzkumy samozřejmě neměl žádné granty, což je v přírodních vědách docela problém. Vyhovovala mu spíše práce v terénu (kam klidně jezdil i na kole – autem případně odvážel jen velké vzorky) než v laboratoři, kam se však na přelomu tisíciletí do jisté míry přesunulo (díky rozvoji mikroanalytických technik a jejich lepší dostupnosti) i těžiště strukturní geologie. Pokud se nějaká data (např. z mého oboru – geochemie) do jeho teorií moc nehodila, tak se nesnažil je úzkostlivě zatajovat, ale prostě sbíral další.
Ještě přibližně v letech 2007-2008 projevovala „druhá strana“, nebo chcete-li „konsensus vědců“ (toto spojení se v geologických oborech moc nepoužívá a díky aktivitám angažovaných klimatologů je považováno spíše za sprostá slova), jistou ochotu vést s Petrem Rajlichem nějaké diskuse (tedy aspoň na populární-společenské úrovni, ne že by jeho většinou nerecenzované práce o „Českém kráteru“ citovali ve svých publikacích). Jeden kamarád z oboru se dokonce o jeho knize „Geologie mezi rozpínáním zeměkoule a Čechami“ (opět se přiznávám – pár kusů jsem také distribuoval) vyjádřil, že by autor měl platit za to, že si to někdo přečte… Dialog však brzy po vydání knihy „Český kráter“ v podstatě skončil a někteří lidé dokonce řešili „zneužití“ Jihočeského muzea… Zároveň však Petr Rajlich začal posouvat své teorie směrem, který diskusi dost ztěžoval – čím dál méně se zabýval mladšími pochody a přešel v podstatě k modelu, podle nějž bylo skoro celé krystalinikum Českého masívu „hotové“ už před dvěma miliardami let a později zažilo už jen malé pohyby a rekrystalizace. To už je samozřejmě těžko obhájitelný extrém.
Rozdílné názory však většinou nepřerůstaly do osobních sporů a někdy ani nebránily spolupráci. Možná Petrovi Rajlichovi ten „soukromý výzkum“ (jak sám naznačil v názvu jedné své přednášky), připomínající partyzánský boj, vlastně docela vyhovoval. Většinou byl optimistický a také byl pro „každou špatnost“, například souhlasil s publikací článku v esperantu.
I v některých geofyzikálních polích se projevuje kruhová struktura pod Českým masívem, a přítomnost starého kráteru dosud nelze vyloučit. Osobně navíc (bez ohledu na to, co bylo před 2 miliardami let) považuji za platné i mnohé námitky proti zanoření dnes odkrytých částí Českého masívu do hloubek až 150 km při variském vrásnění – vysokotlaká přeměna při vrásnění třeba mohla proběhnout i v mnohem menší hloubce, než v jaké je potřebný litostatický tlak (neoficiálně pronikají informace, že o tom už je ochotných uvažovat více geologů – a to i díky ještě extrémnějším případům ve světě). Už proto byla Rajlichova kritika „konsensu“ a jeho nabídka alternativy velmi prospěšná.
… a rozpínání Země
Už na začátku 20. století Alfred Wegener prokázal, že Evropa, Afrika i Amerika byly dříve spojeny. Tehdy se však nic nevědělo o hlubokooceánských příkopech, natož o pohybech litosférických desek. Jedním ze způsobů, jak vysvětlit oddálení kontinentů, byla teorie rozpínání Země, kterou vypracoval O.C. Hilgenberg. Snad největší popularity dosáhla v 60. letech, kdy však již byly podány důkazy o „kolizích“ litosférických desek, které vytvořily oceánské příkopy, ale i pásemná pohoří, a které kompenzují rozpínání oceánského dna (není však zcela jisté, jestli tomu tak bylo vždy – u několika těles Sluneční soustavy s pevným povrchem už bylo prokázáno určité smrštění nebo naopak roztažení v minulosti). Tyto objevy vedly k formulaci dnes přijímané teorie deskové tektoniky, nicméně některé námitky proti této teorii, zejména proti konvekčním proudům v zemském plášti jako příčině pohybu desek, nebyly vyřešeny dodnes. Pravda ve vědě však není otázkou konsensu.
Petr Rajlich, snad pod vlivem výhrad k deskově tektonickému modelu vzniku Českého masívu, ve své první knize propagoval i teorii rozpínání. Moc nových argumentů nepřinesl (úvahy o silně stlačené expandující hmotě, složené převážně z lehkých prvků, v zemském jádře mají k důkazům daleko), ale dobře poukázal na problémy v teorii deskové tektoniky. To inspirovalo např. geofyzika Pavla Kalendu v teorii exogenního modelu globální tektoniky, která nepopírá zjištěné pohyby litosférických desek, avšak nepovažuje za hlavní zdroje energie v zemském nitru radioaktivní prvky (které by měly vytvářet teplo pohánějící hypotetické konvekční proudy, podle geochemie je však jejich množství ve velkých hloubkách naprosto nedostatečné), ale sluneční záření. Ve své knize Rajlich předpověděl, že geodézie brzy potvrdí dosud probíhající rozpínání. To se podle všeho nestalo, ale zastánci rozpínání dodnes existují – nejen ve starší generaci…
Za sebe nemůžu pochybovat o tom, že osobní zkušenost s Petrem Rajlichem a jeho názory, jakkoliv nakonec s většinou z nich nesouhlasím, velmi obohatila nejen mě, ale i mnohé kolegy z oboru. I když to občas vedlo k nepříjemnostem – ale nestěžuji si. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Děkuji, Petře!
Odkazy na literaturu
Matte P., Maluski H., Rajlich P., Franke W. (1990): Terrane boundaries in the Bohemian Massif: result of large-scale Variscan shearing. Tectonophysics 177, 151–170.
Bouška V. (1990): Mohou být Čechy starým obrovským meteoritovým kráterem? Vesmír 69, 487-492.
Rajlich P. (1993): Variská duktilní tektonika Českého masívu. ČGÚ, Praha, 171 s.
- (2004): Geologie mezi rozpínáním zeměkoule a Čechami. Vlastním nákladem, 234 s.
- (2007): Český kráter. Sborník Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Přírodní vědy, Supplementum, 114 pp.
- (2007): Bohemia kratero. Geologio Internacia 10, 22-43. ISAE, Eschwege.
- (2010): Naušův atlas hornin Prachaticka. Jihočeský kraj, Č. Budějovice, 328 s.
- (2014): Vesmírná příhoda v českém křemeni. Vlastním nákladem, 166 s.
Jiránek J. (2012): Země jako vesmírný terč. Knižní klub, 406 s.
