Článek
Současná železniční doprava v Bolívii za moc nestojí, pokud vůbec existuje (což není snadné zjistit, jak už je v širokém okolí zvykem; více o andských drahách v článku). Jak (ne)jedna paní povídala, to bylo tak: prezident Morales prodal železnice chilským vlastníkům. To by ještě nemusel být špatný nápad – v Chile fungují železnice snad nejlépe z celé Jižní Ameriky. Problém však nejspíše byl v konkrétních podmínkách obchodu, neboť Chilané si odvezli na své tratě funkční lokomotivy a dál se o bolivijské dráhy nestarali… Ať už to bylo jakkoliv, jistě ani před touto transakcí nebyly bolivijské železnice na vrcholu slávy. Například jediné koleje na někdejším hlavním nádraží v La Pazu jsou ty, na nichž stojí odstavené historické vozy.
La Paz – největší město Bolívie – má centrum v nadmořské výšce zhruba od 3600 m. Přilehlé El Alto dělá čest svému jménu („vysoký“ či „horní“) – zdejší mezinárodní letiště se nachází ve výšce přes 4080 m. Snad i díky kopcovitému terénu prapor drážní dopravy v konurbaci převzala lanovka, zprovozněná v letech 2014-2019. Tvoří dodnes největší systém městské lanovky na světě a o toto prvenství asi hned tak nepřijde, plánují se další trasy. Zatímco silniční doprava má typické jihoamerické nástrahy (a nepříjemně mě překvapilo množství aut jezdících i po setmění bez sebemenšího osvětlení), lanovka je bez nadsázky chloubou La Pazu (a El Alta; spolu s další v Oruru snad trochu i celé Bolívie), která navíc dává trochu zapomenout na smutnou situaci na kolejích.
stará vozidla v každodenním provozu v ulicích La Pazu opravdu nechybí…
budova někdejšího hlavního nádraží a „muzejní“ vagóny pod novou lanovkou
Celá síť má 30 stanic (z toho 8 přestupních, proto se někdy uvádí 38 stanic) a délku 32 km. Někde se musí při delší jízdě přestupovat v každé stanici, ale většina linek má stanice „průjezdné“. Jízdenka stojí 3 bolivianos (což odpovídá asi 9 Kč) pro jednu trasu. Kabinka má 10 míst k sezení a interval se dá zkrátit až na 12 vteřin. Mimochodem na střechách kabinek jsou solární panely, ale velké závěry o cestě Bolívie k „uhlíkové neutralitě“ bych z toho nedělal – pravděpodobně pokryjí jen osvětlení a možná jiné drobnosti uvnitř kabinky. Obavy, že kabinky budou přeplněné (jak je zvykem např. v místních autobusech), vůbec nebyly na místě – a to byl pátek odpoledne. Lanovka posloužila jako skvělý prostředek k vyhlídkové jízdě (polookruh v severovýchodní části centra) a poté (už za tmy) z centra do El Alta.
Více na obrázcích. Mimochodem do La Pazu jsem přijel autobusem z Cuzka (Peru), který měl zpoždění „jen“ asi 4 hodiny (kvůli zúžení úseku silnice u hranic do jednoho pruhu). Další překvapení v La Pazu / El Altu: spousta moderních vysokých budov (v tomto směru vypadá malebné a turisty velmi vyhledávané Cuzko vedle L.P. spíš jako velká vesnice); námořní (nebo aspoň plavební) akademie, dokonce vojenská – přitom je Bolívie vnitrozemský stát! (ale zbývají ještě velké řeky a jezero Titicaca); ohně na chodníku/ulici před některými podniky večer, kdy už byla opravdu zima – snad aby se zahřáli zákazníci čekající ve frontě, nebo konzumující zakoupený produkt… každopádně všechno dobře dopadlo a nezbývá, než se příště podívat i trochu dál do bolivijského vnitrozemí.
kabinka oranžové linky („T“ je zkratkou španělského „teleférico“ – lanovka); je vidět i solární panel na střeše
zde vede bílá linka „uprostřed“ hlavní ulice – pod ní se však ještě vejde elektrické vedení i trochu zeleně…
kabinka modré trasy shora – jsou vidět oba solární panely
další pohled na město z lanovky; na obzoru je zasněžená hora Illimani (6439 m n.m.)
a ještě jeden pohled na město z výšky – tentokrát nad fotbalovým hřištěm
