Článek
Schovat něčí pomník do muzea (případně ho úplně zničit) nebo přejmenovat ulici jistě není vynálezem hnutí Black Lives Matter. Vsadil bych se, že ke světovým rekordmanům v počtu přejmenování budou patřit spíše některé pražské ulice – za to vděčíme nejen komplikované historii, ale i vysoké důležitosti, kterou má přejmenovávání ulic pro mnohé zdejší politiky.
Pokud se ovšem zruší například funkční elektrárna nebo přehrada, tak to má obvykle mnohem větší dopad, než úsilí zaměřené na hodnocení minulosti.
Nepřítel číslo 1: jaderné elektrárny
Asi nejznámější příklad je rakouský Zwentendorf. Vše podstatné (včetně poučného příběhu s radioaktivním uhlím z Polska…) je např. v článku Petra Duška, takže jen krátce. Aktivisté pod vedením jistého pana Soyky prosadili celostátní referendum o jaderné elektrárně, když už byla dokončena. Voliči těsnou většinou odmítli spuštění elektrárny (nejspíše rozhodlo, že rakouský kancléř slíbil, že v takovém případě odstoupí z funkce – což stejně nedodržel…). Zatímco reaktor posloužil jako muzeum či cíl exkurzí a část zařízení elektrárny se uplatnila jinde, budovy byly nakonec využity pro fotovoltaickou elektrárnu. Ta dodá do sítě za rok tolik elektrické energie, co by původní jaderná elektrárna vyrobila za čtvrt hodiny…
Proč mělo rakouské protijaderné tmářství od začátku takovou sílu? Dnes málokdo pochybuje o tom, že za tím stála lobby dovozců zemního plynu – v té době především z východu. Podle některých názorů se sovětské tajné služby zároveň snažily takto prostě škodit „západní“ Evropě, podobně jako později v Německu. U nás je dnes zase velký tlak na „přechodné“ nahrazování uhlí plynem – podobnost jen náhodná?
----------------------------------------------------------------------
Zwentendorf není jediný. Když pomineme některé bloky východoněmecké elektrárny Greifswald, zrušené (po sjednocení Německa) těsně před dokončením, nebo dokonce před spuštěním či několik týdnů po něm, dokonale absurdní příklad máme ze španělského Baskicka. Tamní jaderná elektrárna Lemóniz byla sice dokončena navzdory úsilí teroristů z ETA, kteří zavraždili mj. hlavního inženýra. Po změně vlády ve Španělsku však byla elektrárna poslána k ledu s odůvodněním, že šlo o projekt ještě z dob Frankovy diktatury… Přiznejme tedy, že Zelení nemají na nápady typu „Nespustit dokončenou elektrárnu“ monopol.
----------------------------------------------------------------------
Čeští protijaderní aktivisté s jejich četnými zahraničními sponzory (jen hornorakouská zemská vláda byla štědrým mecenášem až zhruba do roku 2010) rozjeli kampaň proti JE Temelín v době, kdy k dokončení elektrárny chybělo ještě mnoho, zatímco již úspěšně běžící JE Dukovany nechávali víceméně na pokoji (kromě obstrukcí v nakládání s vyhořelým palivem apod.) – naštěstí možná netušili, jak dlouho budou Dukovany fungovat. Hodně radosti vyvolalo u pseudoekologů letošní odstavování několika evropských jaderných elektráren, jejichž jednodušší systém chlazení má v případě nedostatku vody v řece (nebo její mimořádně vysoké teploty) problémy. Dukovany i Temelín se svými chladicími věžemi je však zklamou – tam se odstavení kvůli problémům s chlazením sotva někdy dočkají. Odstávky v létě jsou plánované, hlavně pro výměnu paliva.
Přehrady: „nutné zlo“ nebo další nepřítel?
V červenci zveřejnil Deník Referendum, hlásná trouba Jakuba Patočky – který vedl mj. Hnutí Duha v době jeho největší „slávy“ (k níž patřily i blokády Temelína či lesních porostů, kde aktivisté nesouhlasili s kácením) – článek, podle nějž by se měla zrušit dolní novomlýnská nádrž. Tomuto nápadu ochotně udělala reklamu i média, která chtějí být považována za seriózní. Voda v nádrži i na výtoku z ní je v teplém a suchém období špinavá a nemá dost kyslíku, dno se poměrně rychle zanáší – sláva, problém se našel, tak proč bychom se zdržovali s nějakým konstruktivním řešením! Bourání přehrady, které by jistě bylo spojeno s nemalými emisemi, „ekologové“ nepožadují – stačí jim „jen“ přehradu vypustit, s tím, že při povodni by se mohla využít jako suchý poldr (přičemž opomíjejí, že hráz je konstruována tak, že pro její dlouhodobou stabilitu je potřebný tlak vody…).
Přehrada také poněkud zvyšuje výpar vody, což může způsobit úbytek vody níže po proudu – závažný ovšem jen v případě, že byl projekt nekvalitní a s výparem v dostatečné míře nepočítal. Na druhé straně si představme, jak obtížně se zvládala suchá a horká léta v době, kdy přehrady nebyly, resp. bylo jich mnohem méně, hlavně těch velkých. Jen z minulého století můžeme (v českých zemích, ale zpravidla i v okolí) do tohoto období zařadit suché roky 1911, 1921, 1947 a 1953. Ještě horší to samozřejmě bylo v dávnější minulosti, kdy nebyly nejen přehrady, ale ani výkonná doprava a další civilizační vymoženosti, takže hranice mezi pouhou neúrodou a hladomorem, stejně jako mezi regionálním suchem a těžkou epidemií ze špinavé vody, byla velmi tenká.
A nezapomínejme na vodní (obnovitelnou!) energii a ochranu proti povodním. Slapská přehrada už krátce po dokončení hráze v létě 1954 zadržela povodňovou vlnu (což vlastně neplánovaně urychlilo její první napuštění), která v jižních Čechách odpovídala stoleté vodě. Přitom teprve na jaře 1954 končilo suché období, které začalo už ve 40. letech. Uvědomělý „ochránce klimatu“ by možná prohlásil, že to přece už byl projev klimatických změn způsobených člověkem (a to hlavně emisemi skleníkových plynů), které údajně (nikoliv ve skutečnosti) způsobují více extrémů všeho druhu. Drobná vada takovéto myšlenky je, že od počátku průmyslové revoluce (který je z hlediska emisí obvykle kladen do roku 1750) do roku 1950 činily emise oxidu uhličitého (podle dat, z nichž vychází i IPCC – Mezivládní panel pro změny klimatu) asi jen čtvrtinu množství, jaké bylo vypuštěno od té doby dodnes (tedy za posledních 75 let). Podstata problému, ať už jde o sucha nebo povodně, tedy asi přeci jen byla trochu jinde.
Je libo vlastní medicínu?
Otázka, jestli rušit kteroukoliv přehradu ze soustavy Nové Mlýny, není legitimní téma k diskusi. Je to asi na úrovni požadavku, aby se zboural dům, kde bydlí Jakub Patočka nebo jiný prominentní aktivista. Důvody by se při troše „dobré“ vůle jistě našly: určitě existuje někdo, komu se ten dům nelíbí nebo mu omezuje výhled. Možná by se dalo spekulovat i o tom, jestli tam není třeba nějaká patogenní zóna, která má za následek nadměrný výskyt nezdravé záliby v Cancel Culture a sociálním inženýrství u obyvatel domu… nemělo by se o té problematické budově aspoň vypsat celostátní… Referendum?
Reálnější možnost je, že se občané nespokojení se zelenou politikou obrátí třeba proti novým větrným elektrárnám, a to třeba i tam, kde by VE objektivně mohly mít smysl (i když je otázka, kolik takových oblastí u nás ještě zbývá a nebyly už obsazeny dříve). I kdyby tak někdo činil třeba jen proto, aby se vymezil proti zelené ideologií (z níž vychází i politika „Obnovitelné zdroje za každou cenu“) a jejím hlavním představitelům, nebylo by se vůbec čemu divit. Lobbisté za OZE by pak vlastně sklidili, co zaseli.
