Článek
Často slýcháme, že „antropogenní globální oteplování“ (nebo obecně klimatická změna) „zhoršuje extrémy“ počasí. Emise skleníkových plynů podle této logiky zhoršily sucho v ČR v září 2023, stejně jako povodně v ČR v září 2024. Nevadí, že pro globální (a většinou ani regionální) zvyšování četnosti jakýchkoliv extrémů neexistují žádné silné důkazy, snad kromě obecně vyšších teplot, zejména v chladném období roku, což není zas tak nebezpečné. Když se katastrofické zprávy o „zhoršování extrémů“ budou stále opakovat, aspoň někdo tomu určitě uvěří!
Co je možná podstatnější, jsou změny v krajině a jejich důsledky, které nemají nic společného s emisemi. Ničení vegetace a betonování (či asfaltování) obřích ploch, ale i lány fotovoltaických panelů, vytváří tepelné ostrovy a urychlují odtok vody, což na jedné straně může zesílit bleskové povodně při prudkém dešti, na druhé straně to vede k vysušování. Takové vysušování se může přenést na regionální úroveň, a aktuálně v případě Jižní Ameriky (kvůli úbytku pralesů v Amazonii) snad až téměř na kontinentální. Voda odpařená přímo z moře se totiž hůře dostane tisíce kilometrů daleko do vnitrozemí, kde je k tvorbě oblačnosti potřebná i voda pomalu odpařovaná rostlinami (tzv. transpirací) blíže od moře (odkaz – článek v AJ). Odlesňování také může významně přispívat k oteplování (odkaz – článek v AJ), a to zejména v teplých klimatických oblastech či sezónách.
Drastický příklad poničených lesů však máme i v Čechách, a to především na Šumavě. Josef Seják a Jan Pokorný upozornili, že již od 90. let na stanici Churáňov klesají úhrny srážek, a připisují tento trend chronickým kůrovcovým kalamitám, s tím, že poškození lesů mohlo přispět i k oteplení a úbytku vody v řekách. To hned vyvolalo ostrou diskusi se zastánci bezzásahovosti v NP Šumava. Jestli se v regionálním klimatu více projevily změny atmosférického proudění, nebo poškození lesů, ukáže budoucnost; každopádně je téměř jisté, že vliv kůrovcové kalamity je větší než vliv démonizovaného oxidu uhličitého.
Bagatelizace škod způsobených kůrovcem, na níž se podílí i např. Ústav výzkumu globální změny AV ČR, je zákonitým projevem zelené ideologie. Představa, že bezzásahovost je nezbytná pro uchování a vědecký výzkum cenné přírody, je rozšířená, ale nemusí odpovídat skutečnosti. Především musíme uvést na pravou míru mýtus, že na Šumavě žije významné množství skutečně vzácných druhů. Například dosud není znám ani jeden endemický taxon rostliny, který by se vyskytoval pouze na Šumavě, a pokud jde o živočichy, je takovým endemitem jen jeden poddruh střevlíka. Pro severní mírný podnebný pás je naopak charakteristické, že stejné živočišné i rostlinné druhy jsou často rozšířené od západní Evropy po Sibiř, a někdy i v Severní Americe a dokonce i severní Africe. Na rozdíl od tropických pralesů, pro něž je typické rozšíření druhu v malém areálu. Ničení pralesů (mimo jiné kvůli biopalivům dováženým do EU jako „obnovitelný“ zdroj energie) je tedy na rozdíl od kácení v lesích napadených kůrovcem skutečnou hrozbou pro biodiverzitu.
Šumava byla až do roku 1945 ve srovnání se současností mnohem hustěji osídlena a do značné míry odlesněna. Těžilo se nejen dřevo (mj. pro sklářství – dříve se dokonce ve velkém pálily stromy jen pro získání potaše z popela), ale i rašelina. Velké šelmy byly vyhubeny již od 17. do 19. století, rys byl znovu uměle vysazen v 80. letech 20. století. Dokonce byli vyloveni i jeleni a jejich populace byla obnovena importem exotických příbuzných. Jezera byla ve 20. století postižena kyselými dešti, kvůli nimž zmizely původní (nebo dříve vysazené) ryby. A když už jsme u šumavských jezer – všechna, včetně těch na německé straně, mají uměle zvýšené nebo aspoň zpevněné hráze. Např. jezero Laka by bez toho snad už ani neexistovalo a Černé jezero (už mimo Národní park, ale v rezervaci) dodnes slouží jako horní zásobník vody pro první českou přečerpávací elektrárnu. Je tedy poněkud absurdní dělat ze šumavské přírody nějakou unikátní divočinu. Nic na tom nemění ani fakt, zmíněný i v knize nedávno vydané přímo Národním parkem, že bylo nalezeno i několik druhů, které se dříve považovaly v rámci Šumavy za vyhynulé – možná to spíše naopak ukazuje, že normální lesní hospodářství před vznikem Národního parku Šumava biodiverzitu zas tolik neohrožovalo.
Ano, ochrana Šumavy má velký význam pro Čechy, Bavorsko i část Rakouska – ale především vodohospodářský, klimatický a lesnický (nápady na obří lyžařské areály snad už v konkurenci Alp neobstojí ani z ekonomického pohledu). Ne jako území k obřím experimentům s poněkud přeceňovaným vědeckým významem, z nějž se před několika lety rozšířil kůrovec po celé republice.
