Článek
Pro funkční elektrickou síť jsou nezbytné nejen stabilní zdroje nezávislé na počasí (z nichž bezkonkurenčně nejúčinnější jsou jaderné elektrárny), ale i zdroje snadno regulovatelné. Možnosti regulace výkonu jaderných bloků jsou velmi omezené, což vyplývá z fyzikálního principu řetězové štěpné reakce, a neplánované odstavování (a opětovné spouštění) reaktorů je nežádoucí. Velmi dobře se (kromě extrémních meteorologických situací) regulují vodní elektrárny, jejichž potenciál v ČR je však už téměř vyčerpán. Jediným dostatečně kapacitním regulovatelným zdrojem jsou tedy tepelné elektrárny, které obecně mohou spalovat uhlí, zemní plyn (bioplyn přichází v úvahu jen v malých zdrojích), ropu nebo dokonce mazut či biomasu. Uhelné elektrárny mohou regulovat výkon zhruba v rozsahu 50-100 % instalovaného výkonu poměrně snadno (změny v řádu desítek minut). Ano – ještě jednodušší je regulace plynových elektráren, které však mají jednu vadu: zemní plyn téměř nemáme.
Již zhruba 10 let pozorujeme tendence nahrazovat uhlí zemním plynem i v elektrárnách a velkých teplárnách. Už mnohem dříve začala podobná transformace v malých zdrojích tepla (kde to má význam, protože v těchto zařízeních se nevyplatí instalovat technologie pro ekologicky čisté spalování uhlí). Všechny velké zdroje spalující uhlí byly nejpozději na přelomu století odsířeny, ještě dříve vybaveny odlučováním popílku a průběžně i dalšími zařízeními, jako Denox filtry (odstraňující oxidy dusíku). To si samozřejmě vyžádalo značné investice, stejně jako výstavba nových uhelných zdrojů, které jsou těmito technologiemi od začátku vybaveny a mívají i vyšší energetickou účinnost. Příkladem je 6. blok elektrárny Ledvice s výkonem 660 MW, který byl plně zprovozněn až v roce 2017 a investiční náklady přesáhly 30 miliard Kč.
Skutečně škodlivé emise z elektráren a tepláren jsou tedy už jen minulostí. Někteří pseudoekologové se sice snaží vyzdvihovat emise rtuti, ale i ty jsou nepatrné – v celé ČR ze všech „umělých“ (antropogenních) zdrojů zhruba jen dvě tuny za rok, což je velmi málo jak ve srovnání s minulostí, tak i s přirozenými zdroji (sopky, mořský aerosol…), které jsou sice převážně v zahraničí, ale rtuť se samozřejmě přes hranice snadno dostane (dalším pravděpodobně významným, ovšem nikde nevykazovaným zdrojem emisí rtuti jsou válečné konflikty). Zbývají tedy (kromě vodní páry) jen emise oxidu uhličitého (CO2), jejichž „škodlivost“ spočívá jen v malém příspěvku ke skleníkovému efektu, a tedy potenciálně k oteplování klimatu.
Při spalování zemního plynu vzniká na jednotku získané energie mnohem méně CO2 než při spalování uhlí, nicméně emise pořád nejsou zanedbatelné. I na plyn se tedy vztahují emisní povolenky a podle dnešních oficiálních plánů EU by měl být používán jen v přechodném období (po roce 2040, dokdy mají být emise CO2 téměř eliminovány, už zbyde i pro plyn jen velmi málo povolenek). Pokud by skutečně měly být plynové elektrárny budovány na tak krátkou dobu, je to samozřejmě neekonomické (a nepříliš ekologické). Je tedy reálné riziko, že nikdo nebude chtít investovat do nových plynových elektráren (snad jen do přestaveb uhelných tam, kde to není příliš náročné) a dostatek řiditelných zdrojů prostě nebude.
Při těžbě a dopravě zemního plynu navíc dochází ke značným únikům methanu, který je jeho hlavní složkou – a také silným skleníkovým plynem. Z hlediska „uhlíkové neutrality“ má molekula methanu (CH4) stejnou „hodnotu“ jako molekula CO2 (protože obě obsahují jeden atom uhlíku; zatímco gram methanu obsahuje 2,75krát více uhlíku než gram CO2). Časem (v průměru zhruba za 10–12 let) se sice methan v ovzduší zoxiduje na CO2 (a vodní páru), ale do té doby působí jako skleníkový plyn zhruba dvacetkrát silnější než CO2. Příspěvek plynových elektráren ke skleníkovému efektu je tedy přinejmenším stejný jako uhelných, ne-li větší (záleží na vzdálenosti, odkud je plyn dopravován, a dalších faktorech).
A odkud plyn vlastně dovážet? Z Ruska? Někomu by se to možná líbilo, ale objektivně závislost na Rusku jistě není bezpečná (zvlášť když plynovody musí vést přes další státy, jako je např. Ukrajina, kde právě zuří válka). Přinejmenším logistický (i bezpečnostní) problém je i dovoz z Ázerbajdžánu (mj. přes Turecko, které si počíná čím dál agresivněji). Nebo snad je tím správným dodavatelem Katar, poskytující azyl vůdcům teroristů z Hamásu? A co USA? Prezident Trump právě zveřejnil návrh, podle nějž by měl rekonstrukci Ukrajiny zaplatit zbytek Evropy, zatímco USA budou inkasovat zisk. Navíc není vyloučeno, že vyvolá další válku (ve Venezuele). Opravdu se takto chová stát, který bychom měli považovat za spojence nebo aspoň spolehlivého obchodního partnera?
Jediným argumentem pro náhradu uhelných zdrojů tak může být, že ani domácí zásoby uhlí nejsou neomezené. V každém případě by však vystačily mnohem déle než do roku 2033, na který Fialova vláda stanovila konec spalování uhlí v ČR (přestože do té doby ani nebudou hotové nové jaderné bloky). Dokonce ani zásoby černého uhlí zdaleka nejsou vytěžené (v rozporu s častými laickými představami) – jen by jejich těžba vyžadovala investice (které by se však bezpečně vrátily). V Moravskoslezském kraji se nachází i velmi cenné koksovatelné uhlí, nezbytné pro hutnictví (které se už začalo dovážet mimo jiné i z Austrálie!) – to by byla škoda spalovat v elektrárnách, ale jeho těžba může zlepšit i ekonomiku těžby uhlí energetického. Jako alternativa k zemnímu plynu přichází v úvahu i technologie velmi šetrné přeměny uhlí na plyn přímo pod zemí pomocí baktérií, patentovaná VŠB. To se však v průmyslovém měřítku musí ještě vyzkoušet.
Snahy o co nejrychlejší odstavení uhelných elektráren v ČR lze tedy chápat jedině jako neuvěřitelnou nekompetentnost, nebo úmyslný zločin.
