Článek
K využívání zdrojů energie silně závislých na počasí je třeba vyrobit nejen větrné turbíny či fotovoltaické panely, ale i kapacity pro akumulaci včetně potřebné elektroniky k jejich efektivnímu řízení (o zvýšených nárocích na záložní zdroje a regulaci sítě srozumitelně informuje například Petr Dušek). Pro akumulaci (včetně elektromobilů) je klíčové hlavně lithium a další kovy používané v akumulátorech – hlavně kobalt a nikl.
Lithium
Většina lithia na trhu se získává z ložisek solí nebo velmi slaných přírodních vod (solanek). Jejich hlavními těžaři jsou Austrálie, Chile a Čína. Propagační(!) video ukazuje těžbu v jihoamerické poušti, kde se vyskytují vrstvy solí přímo na povrchu nebo (častěji) mělko pod ním. Tyto soli se oddělují od písku, prachu a kamení tak, že se rozpustí ve sladké vodě. Získaný roztok se pak čerpá a suší v obřích mělkých bazénech (což má za následek, že když náhodou zaprší, tak se obvykle zpozdí dodávky o několik měsíců). Nejsušší pouště světa se tak vlastně zavlažují obrovským množstvím sladké vody ne proto, aby tam něco vyrostlo, ale pro lithium. Ze solí v pouštích se sice nezískává jen lithium, ale i další prvky, například bor, ale lithium je ekonomicky rozhodující.
Máme k dispozici i ložiska lithia v Čechách, hlavně Cínovec, podle nějž se nazývá i lithná slída zinnwaldit. Těžba může být provedena velmi šetrně, stejně jako doprava suroviny (s využitím železnice a případně i nákladní lanovky) a rovněž zpracování může být v podstatě bezodpadové. Má to ale dvě velké komplikace: tou první jsou protesty obyvatel blízkých obcí, v nichž jde zčásti o NIMBY („ne na mém dvorku“) efekt, zčásti o odpor proti jakékoliv těžbě vlivem zelené propagandy, která už proniká i do škol a stává se vlastně oficiální ideologií. Pominu zatím poněkud odbornější otázku, jestli je opravdu nejvhodnější právě ta technologie zpracování suroviny, která se dosud prosazuje.
Druhý velký problém jsou podmínky vyplývající z Green Dealu a ideologie „uhlíkové neutrality“. Nejde jen o nutnost vybudovat těžební a zpracovatelské zařízení, k čemuž je samozřejmě potřeba energie (i emise CO2 z rozkladu vápence při výrobě betonu, stejně jako při redukci železných rud uhlíkem při výrobě oceli – tyto emise jsou nevyhnutelné bez ohledu na zdroj energie) – to všechno se vlivem emisních povolenek výrazně prodražuje.
Je třeba si také uvědomit, že samotné lithium představuje asi jen 1 % hmotnosti zinnwalditu. Pro ekonomiku celého procesu tedy mohou být významné i další složky – hlavně draslík, který tvoří asi desetinu hmotnosti slídy a může z ní být oddělen při stejném pochodu, jako lithium. Draselné soli se využívají především v hnojivech a až donedávna se jich nejvíce dováželo z Běloruska. I když snad nikdo, kdo uznává aspoň zákon zachování hmoty, nezpochybňuje, že umělá hnojiva jsou nezbytná, tak Green Deal (jak už víme) racionální není. Nikdo tedy neví, kdy přijde z Bruselu tlak na drastické omezování hnojiv – a v takové atmosféře se samozřejmě těžko plánuje využívání draslíku ze slídy. Další zajímavé doprovodné složky v zinnwalditu (např. rubidium, cesium), event. vyloužený zbytek slídy, by se využily hlavně ve sklářském či keramickém průmyslu nebo těžbě ropy – tedy opět v oborech kvůli Green Dealu naprosto neperspektivních, a podobné je to i s dalšími vytěženými (doprovodnými) nerosty (topaz, zbytky cínových a wolframových rud…).
Příklad Cínovce tedy ukazuje, jak zelená ideologie „uhlíkové neutrality“ paralyzuje ekonomiku nejen předraženými povolenkami, ale i těžkopádnou byrokracií, která snad už překonala i centrální plánování, a kromě základního průmyslu je velmi postižena i výroba moderních technologií (včetně těch „zelených“), o těžbě potřebných surovin nemluvě.
Zejména elektronické součástky – tedy i fotovoltaické panely nebo moderní akumulátory – potřebují pro svou výrobu suroviny velmi čisté, tedy upravované za značné spotřeby energie. Jako příklad můžeme uvést křemík, což je sice druhý nejhojnější prvek v zemské kůře, ale už jen oddělit jej od kyslíku je velmi energeticky náročné. Velká je i spotřeba čisté vody. Ještě nedávno uvažovaná „Gigafactory“ na výrobu lithiových baterií u Plzně (Líně) by spotřebovávala 300 litrů vody za vteřinu (pro srovnání: odběr vodárny pro Plzeň, tedy v podstatě spotřeba celého města kromě provozů využívajících neupravenou vodu, je 450-500 l/s).
Kobalt, nikl i „obyčejná“ měď
Pro elektrizaci silniční dopravy by bylo potřeba značné množství nejen lithia (pro osobní automobil zhruba 10 kg), ale i mědi (té potřebuje průměrný elektromobil přes 80 kg, zatímco klasický automobil zhruba 25 kg) a kobaltu. V těžbě kobaltu výrazně dominuje subsaharská Afrika, která má významný podíl i na těžbě mědi: jde především o „Měděný pás“ (Copperbelt), zejména v DR Kongo, kde je známým problémem mj. práce malých dětí. Nedávno byly zveřejněny záběry ze sesuvu v dolu na měď a kobalt v Kongu s nejméně 80 oběťmi. Nedělejme si však iluze, že by se těžba těchto kovů přesunula do Evropy, kdyby dodavatelé z Afriky byli nějakým zázrakem donuceni dodržovat přísné bezpečnostní a ekologické standardy. V Evropě je měď, která se zde dosud těží (Polsko, Bulharsko), prostě téměř vytěžená (na povrchu a mělko pod ním toho moc nezbylo už koncem doby bronzové) a s kobaltem to nebude o moc lepší (v jeho případě vlastně ani moc nebylo co vytěžit). Zbývající zásoby v Evropě nemohou obřím ložiskům v Africe (nebo Jižní Americe) konkurovat v žádném případě. Že většinu organizované těžby v Africe má pod kontrolou Čína, je už jen třešnička na dortu.
Malá útěcha je, že kobalt a nikl se dají částečně nahradit manganem, který je k dispozici mj. na ložisku Chvaletice (kde se při dávné těžbě pyritu tehdy vytěžené, ale nevyužívané nerosty manganu prozíravě uskladnily zvlášť). Opět je otázka, co s ekonomikou zpracování této suroviny udělají emisní povolenky.
Selen, tellur, indium…a co s kadmiem?
Vzácnější až velmi vzácné prvky jsou potřeba i jinde, ať už jde o magnety s neodymem ve větrných turbínách nebo selenidy mědi, india a galia v tenkovrstvých fotovoltaických panelech. Prozatím nechávám stranou, jak je to s recyklací takovýchto panelů. A co teprve ty, které používají tellurid kademnatý: zatímco tellur patří k nejvzácnějším prvkům, kadmium patří k těm nejjedovatějším. Přesto je rozšířený názor, že tellurid kademnatý je pro tenkovrstvé články vlastně nejekologičtější, protože se na jeho výrobu spotřebuje méně energie než na alternativy (zmíněný selenid, nebo velmi čistý křemík)…
Svět není černobílý
Netvrdím samozřejmě, že využívání fosilních paliv a jaderné energie nemá žádné podobné problémy, jen poukazuji na fakt, že svět není černobílý a ani „obnovitelné“ zdroje nejsou tak čisté, jak se zastánci politiky „OZE za každou cenu“ tváří. Nebo jinak – bez nějakého vlivu na životní prostředí to prostě nejde, takže ani ty tradiční zdroje, jako odsířené uhelné, natož jaderné elektrárny, vlastně nejsou až tak „špinavé“. Problematika nerostných surovin je složitá a napravovat škody vzniklé nekompetentními politickými rozhodnutími bývá velice náročné a zdlouhavé. Zakazování nebo přikazování určitých technologií často brání všestrannějšímu využití zdrojů vzácných prvků a může tedy způsobit nejen extrémní zdražení určitých surovin a jejich těžbu v nevyhovujících podmínkách, ale i hromadění těžko využitelných odpadů.
Odkazy na další zdroje:
Jiří Kovalovský: Atom a Energiewende v širších souvislostech
