Článek
Lidé v Evropě, Asii i Americe byli koncem pleistocénu donuceni se přeorientovat z lovu velkých zvířat na menší. Člověk však zůstal všežravcem a stejně jako předtím se živil nejen lovem, ale i sběrem. V poslední době je často upozorňováno, že vznik zemědělství nemusel být tak rychlý, jak naznačuje zavedený pojem „zemědělská (neolitická) revoluce“. Přechod k zemědělství byl často pozvolný, a už sběrači mohli provozovat nějaké jednoduché „zahrádkaření“.
S tím, jak se zemědělství stalo hlavním zdrojem obživy, se změnil i způsob života k usedlejšímu. Zemědělství uživilo více lidí, kteří sice nelovili tolik zvířat, ale zase mýtili lesy pro pole i pastviny, nebo přeměňovali původní stepi na monokultury. Skupiny lovců se v oblastech příhodných pro zemědělství nemohly udržet dlouho, pokud se nepřizpůsobily nové realitě.
Zemědělská revoluce byla nepochybně velkým zásahem do přírody. Podívejme se nejdříve na to, co je sice ve skutečnosti méně významné, ale dnes se naopak prezentuje jako největší problém lidské civilizace – skleníkové plyny. Začneme-li „nepřítelem číslo 1“ oxidem uhličitým (CO2), tak „emise“ ve smyslu spalování fosilních paliv či pálení vápna samozřejmě nestály za řeč. Člověk sice spálil hodně biomasy, ale ta většinou dříve nebo později víceméně dorostla. I dnes je biomasa považována za „uhlíkově neutrální“ zdroj, i když to platí jen částečně (a to nejen v absurdních případech, jako jsou povinná biopaliva v EU, z plodin pěstovaných v nevhodných podmínkách, nebo dovážená ze zámoří…).
Zemědělství však mělo ještě jeden, a to opačný důsledek pro koloběh uhlíku: zrychlila se eroze půdy. Již v 80. letech se geologové víceméně shodli, že po vzniku zemědělství se množství usazenin přinášené z pevnin do oceánu nejméně zdvojnásobilo. A část materiálu, který se usazuje na dně moří, jezer i rozsáhlých bažin, je „nenávratně“ pohřbena a stává se součástí velkého geologického cyklu – takový uhlík se může vrátit do atmosféry za několik miliónů let, ale nemusí se vrátit ani za miliardu let. Mimochodem pohřbený uhlík zdaleka netvoří jen různá paliva, ale mnohem větší zásoba je ho ve vápencích a běžných tmavých břidlicích, kde se může přeměnit na grafit, a dokonce až na mikroskopické diamanty. Proto představa, že by lidská činnost mohla vrátit do ovzduší takové množství uhlíku, jaké se ukládalo desítky nebo stovky miliónů let, neodpovídá skutečnosti.
V neolitu se tedy zrychlilo i pohřbívání uhlíku, a snad i proto není jednoznačné, zda tehdy člověk aspoň dočasně znatelně pohnul s obsahem CO2 v ovzduší. Ale co metan, který mezi skleníkovými plyny zaujímá třetí místo (po vodní páře a CO2)? Jeho významným zdrojem jsou velcí živočichové, hlavně přežvýkavci (tedy přesněji mikroorganismy v jejich zažívacím ústrojí). To už v poslední době vedlo k mnoha nesmyslným omezením a nařízením v chovu dobytka (už se objevily i pokusy krávy „léčit“, aby produkovaly metanu méně).
Dalším zdrojem metanu jsou mokřady. Těch lidskou činnosti někde přibývalo (zavlažování, rýžová pole), jinde zase byly vysušovány. Mokřady jsou také nadprůměrným zdrojem oxidu dusného, který běžně vzniká v půdě. Na oxid dusný se mění i část dusíku z hnojiv. V neolitu umělá hnojiva samozřejmě neexistovala, ale…
Dusík potřebuje každá buňka, už kvůli aminokyselinám a nukleovým kyselinám. Ve vzduchu je sice dusíku (N2) dost, ale ten je špatně biologicky dostupný. Zužitkovat jej umějí jen některé mikroorganismy a sinice, schopné tzv. fixace dusíku. Ta vyžaduje prostředí bez volného kyslíku, probíhá proto ve vhodných mikroprostředích ve vodě, v půdě nebo dokonce uvnitř vyšších rostlin; rostliny, které jsou s baktériemi fixujícími dusík v symbióze, tím samozřejmě získávají výhodu. Z důležitých zemědělských plodin jsou to hlavně bobovité (luštěniny…) a rýže (ale i cukrovka).
Jestliže tedy člověk pěstuje plodinu fixující (byť prostřednictvím baktérií) dusík, důsledky pro koloběh dusíku – včetně emisí oxidu dusného z půdy – jsou podobné, jako při racionálním používání umělých dusíkatých hnojiv (která jsou jedním z nejdůležitějších vynálezů v dějinách – ať si popírači zákona zachování hmoty říkají cokoliv). Člověk tedy už od neolitu zintenzivnil cyklus dusíku a můžeme najít jisté podobnosti s tím, jak od průmyslové revoluce ovlivňuje cyklus uhlíku*.
Stačily tedy metan a oxid dusný z chovu dobytka a rýžových polí na významné klimatické změny? Sotva. V době rychlého oteplení na počátku holocénu, které bylo dáno astronomickými Milankovičovými cykly, bylo zemědělství teprve v počátcích. Po mírném poklesu dosáhly teploty holocenního maxima v 6. tisíciletí př.n.l. (kdy vrcholilo teplé a vlhké období zvané atlantik) a od té doby převážně klesaly až do Malé doby ledové, která vyvrcholila většinou v 17. století. I uvnitř holocénu (a dávno před průmyslovou revolucí) docházelo k výrazným klimatickým změnám, které však měly spíše regionální význam (např. Bondovy cykly výrazně ovlivňující Grónsko), zatímco třeba hladina světového oceánu (která odráží teplotní změny na severu i na jihu) se již 7 tisíc let mění velmi málo. Mimochodem v teplém období atlantiku byl také znatelně menší rozsah saharské pouště.
Jestliže se množství usazenin přinášených řekami do oceánu zvedlo dvojnásobně v celosvětovém průměru, je jasné, že v hlavních zemědělských oblastech musel být rozdíl ještě větší. Co třeba území nejstarší historicky dokumentované civilizace – Mezopotámie? V poslední ledové době dnešní Perský záliv vlastně neexistoval, bylo zde jen údolí vytvořené předchůdcem dnešní řeky Šatt-al-Arab (vznikající soutokem Eufratu a Tigridu). Ve třetím tisíciletí př.n.l. naopak zasahovalo pobřeží Perského zálivu v Mezopotámii až o 200 kilometrů dále na severozápad, než dnes. Pod vodou by tedy byla i dnešní Basra, jedno z největších měst v Iráku. Starověká města tedy vznikala až v uctivé vzdálenosti od dnešního pobřeží. Navíc byly doloženy mnohé záplavy nejen z rozvodněných řek, ale i z moře.
Mohla být některá taková regionální záplava základem mýtů o potopě světa? Rozhodně ano. Pro zájemce o více informací odkazuji na knihu Jiřího Jiránka, zde jen to nejpodstatnější: nejstarší písemně zaznamenaný mýtus o potopě světa je z Eposu o Gilgamešovi a vzhledem ke shodě v některých detailech zřejmě vychází ze stejného zdroje jako (mladší) biblické zpracování. Nicméně dosud se u Perského zálivu nenašly geologické ani archeologické důkazy takové velké záplavy, která by postihla celou oblast najednou. Naopak došlo k ústupu moře z Mezopotámské nížiny. Příčinou byly téměř jistě nánosy řek, jejichž objem výrazně vzrostl díky zemědělství.
Odlesňování a vysušování pobřežních mokřadů už ve starověku výrazně postihlo i celé Středomoří (kdo by dnes řekl, že např. od Pyrenejí po Gibraltar byly souvislé lesy – převážně dubové – a bažiny?). I když tam (za posledních nejméně 7000 let) nedošlo k tak dalekým přesunům pobřežní čáry jako v Mezopotámii, časté bylo například zanášení přístavů. Některá, svého času velmi významná města o své přístavy úplně přišla, což často vedlo k jejich úpadku nebo i zániku (například Efez v Malé Asii). Někde intenzivní odlesňování pravděpodobně vedlo i k vysušování klimatu a někdy až k dezertifikaci (šíření pouští), což je problém dodnes aktuální, i když globálně se rozloha zelených ploch (zřejmě díky vyššímu obsahu oxidu uhličitého ve vzduchu) zvyšuje.
Člověk však může množství sedimentů unášených řekami také snížit – hlavně budováním přehrad, kde se pevné částice usazují na dně. Tento (nezáměrný) účinek měla například Asuánská přehrada na Nilu. Záplavy na dolním toku Nilu byly pro zemědělce už ve starověku vítaným zdrojem nejen vody, ale i bahna, které pole zúrodňuje. Po stavbě přehrady přísun tohoto materiálu zeslábl. Novější přehrady, například Tři soutěsky, proto mívají zařízení, které občas propustí vodu se zvířeným kalem a tím se tento zásah do přirozeného vodního transportu zmírňuje.
Nevíme, jestli byl v Mezopotámii (či jinde) nějaký „konsensus“ kněží, šamanů a dalších učenců, kteří varovali, že krávy způsobí globální oteplení a tím i růst mořské hladiny a katastrofální záplavy. Ale pokud ano, tak z toho nejspíše byla pěkná blamáž a všechny záznamy o ní byly raději zničeny. Přesto však byl už vliv prvních zemědělských civilizací na prostředí významný – což však, podobně jako v současnosti, spočívalo v něčem úplně jiném než v emisích skleníkových plynů.
Další odkazy:
Jiránek J. (2021): Byla-nebyla potopa světa? Geolog na stopách tisíciletých mýtů. – ČGS, Praha, 246 s.
Mearns E. (2024): Bond Cycles and the influence of the Sun on Earth’s climate. – Science of Climate Change 4.3, 111–114.
Taylor S.R., McLennan S.M. (1985): The continental crust: its composition and evolution. – Blackwell, Oxford, 312 pp.
------------------------------
* cyklus dusíku je velmi složitý, po průmyslové revoluci jej významně ovlivnily mj. emise vyšších oxidů dusíku (NOx) z primitivního vysokoteplotního spalování (včetně motorů bez katalyzátorů), které ve velké části světa již výrazně klesly.
