Vlakem přes jižní Francii: bída, která dává zapomenout na TGV

Na začátku léta 2022 se chystám na několik dnů do Barcelony. Letadlem se mi moc nechce, i proto, že ze Španělska se bude pokračovat do Jižní Ameriky, takže létání si užiju dost. Volba pro cestu tam tedy padá na autobus. Z Prahy do Lyonu, kde je čas několik hodin, a pak už do Barcelony. Znalci si určitě vzpomenou, že právě do Lyonu jezdily z Paříže první TGV. Město na soutoku dvou řek je jistě zajímavé, ale snad na žádném autobusovém nádraží jsem neviděl tolik špíny a nepořádku, jako tady. Snad i to byl jeden důvod, proč cestou zpátky zkusit změnu.

Po návratu ze zámoří jsem se v Barceloně dostavil na nádraží nejprve pozdě večer, kdy se však už nic pořídit nedalo. Podruhé pak brzy ráno (nesehnal jsem totiž ubytování, a to ani v hotýlku, kde jsem bydlel předtím a ujistili mě, že místo určitě bude. Aspoň se vyzkoušelo noční koupání na velkoměstské pláži, které má tu výhodu, že kdyby voda byla špinavá, tak to člověk stejně nevidí). Z „hlavních“ pokladen mě hned přesměrovali k regionálním, neboť dálkové spoje byly vyprodané (což je ve Španělsku normální). „Lokálkou“ se dá dojet na první francouzskou stanici – Cerbére. Až tam vlak ovšem nejede, protože je tam… stávka. Zatímco v Česku se v posledních 30 letech stávkuje velice výjimečně (a navíc tak činí hlavně privilegované skupiny), ve Francii platí opačný extrém – na železnici zvláště. Mezi požadavky stávkujících železničářů je i např. zachování odchodu strojvůdců do důchodu v 52 letech…

Nemusí jít o stávku celostátní, která se většinou dostane do médií i v zahraničí. Takových nebývá zas tolik. Ale často jsou různé stávky regionální a částečné. Právě na takovou jsem tedy narazil, aniž by k tomu byla potřeba nějak velká smůla. Nedbám na doporučení pokladního jet raději autobusem, kupuji za 13,50 eur lístek jen na španělskou stranu hranice (Portbou) a v celkem prázdném osobáku se částečně dohání spánkový deficit.

Ze španělské na francouzskou pohraniční stanici to jsou po kolejích snad jen 2 nebo 3 kilometry - pěkně rovně, převážně tunelem. Ovšem po silnici, která stoupá a pak zase klesá více než 150 výškových metrů, podstatně více (v mapě je i nějaká turistická cesta - k vyzkoušení příště). Po osvěžení v moři následoval pochod - silnice s hustým provozem je docela úzká, takže i z bezpečnostních důvodů jsem se snažil něco stopnout. Což se povedlo až sotva 2 km před cílem. Řidič mi doporučil pokračovat vlakem; jezdí i autobus, ale ten před chvílí právě odjel. První vlak jel kvůli stávce až po 15 h odpoledne. Na nádraží však aspoň nebylo tak horko…

Po chvíli se objevil i pokladník za přepážkou (i jeho práce byla stávkou omezena). Zajímal jsem se o cestu na „dálný východ“ a řekl, že se dá ještě dnes dojet se dvěma přestupy do Štrasburku (tedy skoro až do Německa). Sice mi může prodat lístek jen do Narbonne, ale tam prý určitě budu moci koupit lístek na zbytek cesty a bude na to dost času… tak jo, beru. Lístek se musí cvaknout v automatu těsně před příchodem k vlaku. Do odjezdu jsem si ještě zašel do městečka na oběd a poté ještě pro další studenou vodu (která se dala, aspoň v době siesty, koupit jen v restauraci). Automaty s občerstvením na nádraží rovněž stávkují, pravděpodobně už déle. Přitom jsou v nich i bagety nebo sendviče, které dlouho nevydrží. Asi by bylo zbytečné ptát se, jestli stávkující personál na úhradu takto vzniklých škod nějak přispěje…

Vlak se brzy dost zaplňuje (evidentně si počkalo víc lidí, co chtěli jet zrušenými spoji). Do Narbonne ovšem přijíždí se zpožděním asi půl hodiny. Pokladny se právě zavírají a vlak do Lyonu má mít zpoždění 50 minut, což vypadá na nestihnutí přípoje do Štrasburku. Nezbývá než naskočit do stejného vlaku, kterým jsem přijel - tentokrát bez lístku… průvodčí se objevuje poměrně brzy, proto se nenápadně přesunuji úplně dopředu. Doba do zastavení vlaku ubíhala pomalu, ale zvládlo se to.

Konečně v Béziers! Tady je spojů více. Kupuji v automatu lístek do Marseille. Vzápětí se ukazuje, že budu čekat přes hodinu a půl, neboť na tabuli jsem si nejdříve spletl příjezdy s odjezdy, a první vlak, co měl jet do Marseille (zjištěno v Idos.cz díky wifi na stanici), byl zrušen – asi opět díky stávce. Když se náhodou dozvídám, že můj vlak je povinně místenkový, zkouším si přikoupit místenku v automatu (pokladny jsou zavřené) – což ovšem nejde, jedině znova celý lístek i s místenkou (automaty teoreticky umožňují i výměnu nebo storno lístků, ale jen těch s čárovým kódem - můj má ovšem jen QR kód). Jiné jazyky než francouzština (z níž mám znalosti opravdu bídné) v automatu teoreticky jsou, ale moc nefungují.

--------------------------------

Město Béziers se zapsalo do historie hlavně masakrem v roce 1209, kdy se Okcitánie stala cílem vůbec první křížové výpravy, kterou papež vyhlásil proti jiným křesťanům – v tomto případě katarům neboli albigenským. I když není jisté, jestli velitel křižáků, papežský legát Amalric onen často citovaný výrok „Zabijte je všechny, bůh si je přebere“ skutečně pronesl, jeho dopis papeži rozhodně nepůsobí dojmem, že by takovéto metody zavrhoval…

---------------------------------

Ve vlaku se usazuji na nepříliš pohodlném sedátku v naději, že mě odtud nebude vyhazovat nikdo s místenkou. Což vyšlo, nepřišel ani průvodčí (za 2 hodiny).

Marseille: půl jedenácté večer. Až po půlnoci se štěstím nacházím nocleh v jednom hotelu za 80 eur (se snídaní). Díky konečně normálně fungujícímu internetu zjišťuji spoje a kupuji na příští večer lístek na autobus z Milána do Prahy. Zbývá jen maličkost - dopravit se do Milána bez velkého zpoždění.

Vzhledem k mírnému zaspání, které samozřejmě nemohlo být důvodem k vynechání snídaně, jsem neměl na boj s automatem na nádraží více než 5 minut. Což nestačilo: dlouho jsem nemohl přijít na to, jak vybrat variantu, že nemám žádnou slevu. Pak to chtělo ještě naťukat jméno a kontakty (i když vlak nebyl povinně místenkový) – nebyla šance! Nezbývá než… vydat se do vlaku opět bez lístku! Šlo se skrz turnikety, ale naštěstí otevřené. Asi jsem nebyl jediný…

Cesta do Nice trvá přes 2 hodiny, občas s pěknou vyhlídkou na pobřeží. Průvodčí se neobjevil(a) ani na obzoru… každopádně by jej/ji čekala nepříjemná překážková dráha mezi velkými kufry. Byl jsem připraven reklamovat těch 80 eur, co jsem platil za nocleh de facto kvůli stávce na železnici, takže po odečtení jízdného by mi vlastně měli ještě 40 eur vrátit. Jelo se i přes luxusní letoviska včetně Cannes. V Nice jsem si už lístek na italské hranice koupil (u pokladny!). Pobřeží ještě zkrásnělo, a v jednom tunelu se objevila i stanice Monako.

V Itálii se dozvídám, že lístky na spoj, jejž jsem vyhledal, jsou vyprodané, a zbývá proto jen pomalejší cesta regionálními vlaky (rezerva jen půl hodiny). Co se dá dělat. Cena 24 eur není špatná. Nicméně v Savoně je přestup a když vidím na tabuli vlak do Milána, hurá na něj. Skoro půl hodiny stojí v Janově, ale moc toho vidět není (kousek přístavu, přes špinavá okna nejde fotit). Po dlouhé době přichází průvodčí a upozorňuje, že můj lístek není na IC. Příplatek skoro 20 eur (ještě se zeptal, jestli chci pokračovat tímto vlakem – mohl bych tedy vystoupit a dojet bez přirážky, ale později). Navíc je vlak povinně místenkový, takže možná mě někdo přesune – což se také stalo. Každopádně po příjezdu do Milána mám luxusní čas: zbývá 1,5 h do odjezdu autobusu.

Trasy metra jsou v Miláně čtyři, ale některé mají rozvětvené konce - na to je třeba dát pozor. Každopádně se ještě stihla malá zastávka v historickém centru… pak už jen noční autobus, ráno v Praze a jde se do práce!