Článek
Autorka zmíněného článku odkazuje i na zaměstnankyni Nadace Partnerství (tedy častého sponzora pseudoekologických aktivistů). S návrhy na větší pestrost pěstovaných plodin polemizovat nebudu, ale uvedené výroky o klimatických změnách si o odpověď říkají hlasitě. Fakta totiž říkají něco úplně jiného.
Nejprve si dovolím odkázat na zeměpisný atlas pro střední školy (podobně jako v článku zabývajícím se klimatickými změnami v širších souvislostech – tam to bylo kvůli podprůměrným přírodním podmínkám pro OZE v ČR). Konkrétně mám k dispozici ten od Kartografie Praha z roku 1994, ale na takových detailech asi mnoho nezáleží. Každý si samozřejmě může uvedená fakta podle libosti ověřovat v novějších a třeba i odbornějších materiálech, ať už na papíře nebo na internetu.
Středoškolský atlas nám ukazuje, že pšenice se ve velkém pěstuje v zeměpisných šířkách zhruba od 20° (Pákistán) po 55° (Bělorusko, Rusko, Kanada). Našich 48 až 51 stupňů severní šířky je tedy už docela dost, a tak není divu, že zde pšenici najdeme spíše v nižších (teplejších) polohách. Archeologické a paleobotanické výzkumy ukázaly už před mnoha desetiletími, že pšenice se sem dostala z jihovýchodu, pravděpodobně z dnešního Turecka (a to až s prvními zemědělci v neolitu, tedy nijak zvlášť chladném období), a tyto závěry jsou platné dosud.
Jestliže by tedy měla být pšenice ohrožena oteplováním, v úvahu by to snad mohlo přicházet např. v severní či jižní Africe, nikoliv ve střední Evropě. Pokud jde o sucha, neustálým opakováním propagandy typu „globální oteplování způsobuje sucha“ se z ní pravda nestane, i když regionální lidský vliv v podobě nevhodného hospodaření v krajině už může být reálnější (viz např. přednášky a publikace Jana Pokorného a spolupracovníků). Nicméně stojí za povšimnutí, že pšenice často roste i v klimatu mnohem sušším, než je ve střední Evropě – ať už ve Středomoří nebo ve stepích Ameriky i Eurasie (zde neuškodí připomenout, že rozsáhlé stepi jako přirozený ekosystém mohou existovat jen tam, kde je nedostatek vláhy pro růst lesů).
Kukuřice pochází ze Střední Ameriky. Výskyty na našem území patří k těm nejsevernějším vůbec, naopak běžně se kukuřice pěstuje i v rovníkové Africe. Její vegetační optimum, tedy teplota, při níž je růst nejrychlejší, se pohybuje mezi 20 a 40 °C (čísla z Wikipedie). Je totiž jednou z mála u nás běžných rostlin (ne-li jedinou), co má metabolismus C4. S tím se pojí další fyziologická (či biochemická) zajímavost – na rozdíl od rostlin s metabolismem C3, které jsou v mírném pásu (nemluvě o chladnějších klimatických pásech) „doma“, rostliny „C4“ zrychlují růst v reakci na vyšší koncentrace CO2 ve vzduchu jen nevýrazně (ale přece!). To by teoreticky mohlo kukuřici trochu znevýhodnit vůči konkurentům (u nás hlavně těm „domácím“), kteří umějí zvýšenou nabídku uhlíku ve vzduchu využít lépe, ale na obdělávaném poli to jistě nebude vážný problém.
Na sucho by kukuřice mohla být citlivější než pšenice. Budou-li tedy někdy seriózní důkazy, že globální oteplování způsobuje sucha na Moravě, můžeme se o tom bavit. Zatím jsou to jen automatizované (a demagogické) výkřiky bez základní znalosti problematiky.
