Článek
Letem českým polickým světem
Úvaha o české ústavnosti
Úvodem je možno vyslovit názor, že současná únavnost samotný Ustavní soud nejsou posvátná kráva nebo nějaká modla, ale něco, co se v dějinném a společenském a vývojovém sledu se mění a proměňuje. Z českého ústavního pořádku a řádu lze vyvodit, že je to v českém parlamentarismu ve volbách volená poslanecká sněmovna, kdy senát se stává demokratickým doplňkem výkonu zákonodárné moci. O ústavě a jejím pořádku a řádu rozhodují přímo zvolení zástupci lidu ve volební soutěži.
Ústavní pořádek a řád jen vymezuje kompetence a pravomoci mezi ústavními orgány. Stavuje a vymezuje úlohu a poslání zákonodárné, vládní a soudní moci. Neumožňuje nějaké vrchnostenské postavení ústavního soudnictví a jeho představitelů nad zákonodárnou, vlídní a v podstatě jinou soudní mocí ve státě. Ústava, vymezuje úzký okruh, kdy za mimořádných a jmenovitých situací lze uplatnit rozhodovací pravomoci.
Vlamování se jednotlivých mocí do mocí druhých lze nazvat občanským a demokratickým aktivismem.
V současnosti jsme svědky podání trestné žaloby prezidenta republiky na ministra zahraničí, prezidentského odmítnutí předsedovi vlády jmenovat ministry, prezidentem a kompetenční žaloby prezidenta na vládu ale i o pramice v oblasti diplomacie a zatupování státu.
Jeden mediální a marketinkový a novinářský mág a genius dokonce označil vládní většinu nad ústavní většinou za tyranii menšiny. Asi by se mu líbila tyranie menšiny nad ústavní většinou a občanských medií nad ústavní většinou. V občansky rozdělené demokratické společnosti nějak se zapomnělo, že nejsme prezidentskou republikou, ale parlamentní. Ústavní soud poněkud zapomíná, že není autistickým soudním orgánem, a že mu nepřísluší prolamovat se do vládní exekutivy, ale vyžadovat součinnost všech ústavních orgánu, tak jak mu to Ústava ukládá.
