Článek
V lidském civilizačním procesu se odehrávají stálé změny společenských pořádků a řádů. V lidském pořádku a řádu se též vyvíjí demokracie a její strukturální změny, a to včetně jejich demokratických mechanismů a vzájemných interakcí mezi demokratickými orgány.
Od vstupu a vzniku demokracie a demokratismu v civilizačním vývoji se stále vyvíjí její obsah a formy ve vývojovém procesu lidstva. Tento vývoj probíhá procesem v různorodé množině v prostorech a časových jednotkách v lidském společenství na planetě.
Vývoj a vznik české demokracie a její strukturální vývoj a vývoj jejích struktur a mechanismů můžeme sledovat od 19. století až do první čtvrtiny 20. století. Demokratický vývoj nemá symetrickou, ale asymetrickou podobu, a to v různých etapách dějinného vývoje české společnosti v českém dějinném vývoji.
Demokracie a demokratismus v časové a místní chronologii se různě vyvíjely v obsahu a formě za různých etap a procesů v české společnosti. V různorodosti dějinných procesů dospěly do spjatosti se vznikem české státnosti a její dějinné obnově na konci 20. století.
Novodobá česká demokracie vstoupila a zařadila se do současných demokratických systémů, a zvláště do Evropských systémů demokracie v daném období. Tato demokracie vsála do sebe současné klady a zápory a vytvořila si demokratické struktury a mechanismy ještě poznamenané strukturálním dějinným vývojem nedemokratických předcházejících forem komunismu a socialismu.
Je možno konstatovat, že za více než třiceti čtyř let se zakotvila demokracie a vytvořené demokratické struktury, orgány a jejich interakce a vstoupily do formy státní správy a samosprávy.
Česká demokracie založená na parlamentním systému, vstřebala v různém druhu demokratických mechanismů a struktur většinový a poměrný pluralitní společenský systém. V časovém odstupu se ukázaly klady a negace takto pojaté demokracie, a to zvláště výrazně ve vztazích zákonodárné, vládní a soudní moci. Také ve přímé volbě prezidenta a rozšíření až neúměrně pluralitního a stranického parlamentarismu.
Výsledným procesem se stalo narušení ve vztazích přímé a nepřímé demokracie a mezi demokratickými orgány státu a jejich vzájemnou interakcí. Jiným důsledkem se stalo velké rozmělnění stranického politického spektra ke vzniku koaličního stranictví, kde je nemožno dosáhnout absolutní přes padesáti procentní hranice pro realizaci jednostranického programu.
Koaliční průřezové průsečíky ukázaly na obtížnost až nemožnost realizace programového záměru. Naopak se ukázala nestabilita a každé jiné protikladné programové záměry po sněmovních volbách. Státní koncepce vnitřní a zahraniční charakterizuje proti koncepční proti směrnost. Proti směrnost, která neumožňuje vytvářet stabilní společenské a politické prostředí, a naopak vede k vyhraněnosti společenské, stranické a personální.
Česká demokracie a demokratismus postupně začal prožívat krizové situace, které jsou umocněné nestabilitou evropské demokracie orientační i strukturální, ale hlavně vnitrostátní, kde vystupují na společenský a politický povrch kompetenční rozpornost a vystupňovaná aktivizace mezi ústavními orgány navzájem ve sféře společenské a osobní.
Dostáváme se tak do stádia úvah o potřebnosti reformních a revitalizačních a strukturálních změn, pro které se nenachází potřebná parlamentní většina. V lidském civilizačním procesu, kdy pak jsou to různé krizové a mimořádné situace, které jsou hybnou silou a vývojovým prvkem.
Českou demokracii a demokratismus zřejmě čeká katarze a nové výzvy pro další vývoj demokratického a občanského systému, který bude schopen více sjednocovat než rozdělovat občanskou společnost. Renovovat demokracii a demokratismus v současnosti a perspektivě.
