Článek
Letem českým politickým světem: Potřebuje česká ústavnost změny?
Na potřebné změny české ústavnosti mohou existovat různé úvahy a názory. Z množiny úvah a názorů je možno se přiklonit k dvěma úhlům pohledu na demokratickou a občanskou ústavnost v současném vývoji české státní a evropské státnosti.
Z jednoho úhlu pohledu je možno konstatovat, že česká ústavnost si zaslouží revizi, zřejmě i restrukturalizaci a revitalizaci. Každá ústavnost se v dějinném procesu mění a má své vývojové procesy. Mění se stále životní potřeby, společenské a mocenské struktury a životní způsoby a postoje.
Z druhého úhlu pohledu lze jen konstatovat, že k zásadním změnám je třeba dvou třetinového souhlasu v našem demokratickém parlamentarismu. Něco skoro nemožného dosáhnout v českém politickém spektru. Tam prozatím zbývají drobné úpravy a pragmatické koncesy, na kterých je možná shoda v českém politickém spektru.
Civilizační koroze a rez ve společenských strukturách je běžnou vývojovou záležitostí. S vývojem demokracie v dějinných procesech je spojená ústavnost, parlamentarismus a politická a občanská pluralita. Ústavní soudnictví obvykle má vymezenou svou působnost v soudní moci a součinnosti s ostatní zákonodárnou a vládní mocí. Zákonodárná moc pak má v ústavním, právním a státním pořádku výsadní postavení v občanské demokratické společnosti, která v součinnosti s vládní a soudní mocí vytváří fundamentální základ demokratické státnosti.
V současnosti se však ukazuje, že kompetence, vztahy a souvislosti, tedy interakce dostávají rozporový charakter, který odráží společenské, stranické, osobní rozpornosti v celém občanském a demokratickém systému české republiky. České republiky, která se nachází v jiné, a to evropské rozpornosti mocenské, společenské a jiné vyhraněnosti v rámci Evropské unie.
Vzniká otázka, jak tyto dvě rozdílové rozdílnosti je možné řešit. Z množin možných řešení je možno poukázat na vznik byrokratické unijní nefunkčnosti a neprovázanosti mezi unijními orgány navzájem a korozní nesoučinnost mezi unijními orgány a jednotlivými unijními státy. Na rozpornost politické a ideologické i ideové uvnitř evropského parlamentu, ale i uvnitř nabobtnatělého unijního a úřednického aparátu.
Druhá otázka je čistě české provenience a občanské a demokratické státnosti. Pod otázkou se stává, jak a proč vznikla rozpornost, rivalita a malá soudržnost mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Proč vztahové osobní a politické záležitosti aktivizují ústavní soudnictví až jakoby další mocenský orgán v občanské společnosti.
Přece z vůle občanské společnosti v přímé nebo nepřímé demokracii existují všechny ústavní orgány včetně občanské volby prezidenta do ústavní struktury. Najednou postupně se demokratická a občanská soutěž proměnila v nekulturní a pragmatický mezistranický zápas o politickou moc.
Najednou se stává, že strany a státní orgány se dožadují, aby o politických záležitostech rozhodoval ústavní soud a dělal rozhodcovskou úlohu. Ústavní soud místo aby odmítl politickou aktivizaci pro nekompetenčnost si přisuzuje až politickou roli a překračuje svou soudní a ústavní i právní poslání. Dostává se až skoro do role třetí zákonodárné komory do českého parlamentního systému. Diskuzní otázkou se stává, zda chtěně nebo nechtěně.
Z hlediska občanské a demokratické státnosti nejedná se o dobrý počin.
Ústavní soudnictví a jeho představitelé přece nejsou novodobí političtí čarodějové nebo mágové, a jejich poslání a úloha v občanské a demokratické společnosti je zcela jiná.
Všem ústavním činitelům ve všech mocenských orgánech českého státu pak lze jen doporučit, aby umravnili svá osobní a společenská ega a emoce a neotravovali tak své spoluobčany.
