Článek
Po českých sněmovních veleb v roce 2025 nelze konstatovat, že česká demokracie a demokratické mechanismy se dostaly do stádia ohrožení. Ústava státu je norma a základ právního řádu a ústavní soud je stálé garancí ústavního pořádku a řádu.
Na současnou demokracii a demokratické mechanismy je možno nahlížet z různých úhlů a hodnotit jejich současnou účelovost ve vývoji občanské společnosti, vstupující do druhého čtvrtletí 21. století.
Pomalu končí období postkomunismu a generační výměny českého obyvatelstva za stálých změn životního prostředí a narůstání lidské a občanské kreativity současných generací českého obyvatelstva.
Je asi již na místě více prozkoumat, a analyzovat i posuzovat klady a zápory soudobé české demokracie a demokratických mechanismů.
Bezesporu nastoupená demokratická cesta od socialismu a komunismu probíhala ve smyslu více pozitiv než negačních jevů. Tato cesta znamenala ukotvení demokratický, pluralitního veřejné právních principů ve vývojovém trendu české občanské společnosti.
Je však možno podotknout, že přímá volba prezidenta znamenal zásah do přijatého ústavního pořádku a řádu a poněkud vychýlit rovnováhu českého právního řádu. Přímá volba prezidenta se dotkla legitimity a různé aktivizace mezi ústavními českými orgány. Ještě více znejasnila ústavní výklad kompetenčních vztahů, interakcí vazeb a souvislostí mezi ústavními orgány.
Již v celém průběhu postkomunismu lze pozorovat vypjatost vztahů mezi zákonodárstvím a ústavním soudnictvím, mezi výkonnou a vládní moci i navýšení vypjatých vztahů mezi prezidentem a zákonodárným sborem, prezidentem a vládní moci. Také stálé nestability v politickém a pluralitním politickém spektru.
Jinou záležitostí je možná úvaha a názor, zda se změnou sociálního rozvrstvení českého obyvatelstva a určitou stabilizaci sociálního tržního systému, vlastnických vztahů a nárůstu občanské kreativity nenastal čas zamyslet se nad novou revitalizaci české demokracie a demokratických mechanismů.
Stále více se ukazuje, že v české demokracii převládá společenská a politická nestabilita a stálé změny programové orientace, které neprospívají k stabilizaci životních a sociálních jistot obyvatelstva. Programové vyhlídky předkládané parlamentními většinami jsou v českém politickém pragmatismu vždy devastované návrhem jiných perspektiv a orientací v komplexu vnitrostátního vývoje.
Nelze si též nepovšimnout postupujícího rozkladu politického stranictví a postupného vstupu různých občanských organizací a skupin do pluralitního a stranického spektra spíše protestního než programového zaměření.
Ústavnost také souvisí s vizí a programem jaký demokratický stát si přeje česká občanská společnost. Zda stát služební a přívětivý k občanské veřejnosti, štíhlý a odbyrokratizovaný s kontrolními a protikorupčními funkcemi a demokratickou kontrolou.
Občanská veřejnost si ve své většině nepřeje stát byrokratický a prorezlý korupcí a ve své podstatě nefunkční. Je v kompetici českého obyvatelstva jak v dalším vývojovém procesu státu a jeho ústavnosti si přeje novou představu demokracie a demokratických institucí.
Je výsadou občanské společnosti, z jaké názorové plurality chce další rozvoj státnosti a ústavnosti. Rozvoj svých životních a sociálních jistot. Nových demokratických reforem a nové revitalizace je však možno dosáhnou jen dvou třetinovou parlamentní většinou.
Za 34 let českého parlamentarismu se nenašla taková parlamentní většina, aby rozhodla o dalším vývoji českého parlamentarismu a jeho revitalizaci.
Prozatím ještě nenastala v parlamentním spektru potřebná většina. Většina potřebná ke shodě zabezpečení české národní státnosti ve stálé nejistých životních a existenčních podmínkách.
Zároveň stanovit rozsah přímé demokracie naproti proti nepřímé a rozsah kontrolních demokratických mechanismů v českém ústavním pořádku a řádu. Takové nebo jiné programové vize si vyžadují celospolečenskou shodu vymezující společenskou rozrůzněnost, a ne neshodu v zájmu státní, národní a občanské perspektivy.
