Článek
Ukrajina nemůže zvítězit vojensky nad světovou supervelmocí, která disponuje arsenálem jaderných zbraní. V globalizovaném prostředí, kdy se odehrávají hybridní střety mezi třemi supervelmocemi, je minimum možností vojensky a ekonomicky porazit takového nepřítele a agresora. Zvláště agresora s autoritativní státností spojeného a opírajícího se o autoritativní a totalitní státnost na globální světové úrovni.
Ukrajina se sice opírá a demokratické státy též v globálním měřítku, které jsou názorově roztříštěny v podpoře a výší podpory Ukrajině a evropským demokraciím. Evropské demokracie reprezentované Evropskou unií nejsou v mocenském postavení na úrovni současných supervelmocí. Zvláště za okolností, kdy demokratická supervelmoc Spojené státy americké se dostala do strategického ohrožení autoritativních státností ruské a čínské supervelmoci a cítí přímou ohroženost. Z hlediska geopolitického Evropa se svou Evropskou unií již není středem pro mocenskou světovou rovnováhu, která se posunula z jiných strategických a mimoevropských oblastí.
V globálním světovém prostředí existuje trojice super velmocenských jaderných deštníků, kdy mezi nimi existuje prozatím mocenská a globální rovnováha. Rovnováha, která v současnosti zamezuje malým jaderným mocnostem používat jaderné zbraně v místních nebo v lokálních konfliktech. Zároveň udržovat při životě Organizaci spojených národů sice mocensky bez mocných, ale stále nějak funkčních, kde existuje již pofiderní právo Rady bezpečnosti na principu veta.
V 21. století se setkáváme stále více s realitou, že v lidském civilizačním procesu přestává existovat priorita evropské a americké civilizace. Civilizace, která je postupně překonávaná a nahrazovaná řádem a pořádkem ve smyslu demokratické, autoritativní a totalitní státnosti, rovněž globální soutěží o nové mocenské uspořádání a další směr a trend lidské civilizace na planetě. Evropská civilizace postupně z a k r n ě l a , hodnotově a morálně se rozdrobila proti jiným sjednocujícím trendům na jiných kontinentech. Na kontinentech, kde byl překonaný národnostní princip a vznikly nad národní federace s různými politickými systémy.
Ve vývoji lidské civilizace to byla Evropa, která první kolonizovala okolní svět a stála u prvopočátku lidské globalizace a multikulturnosti. Je tu však současná Evropa a Evropská unie, která ve svému entuziasmu a společenským ilusím zanedbala péči o svoji bezpečnost a mocenskou sílu, až ztratila své mocenské postavení v současném ve světovém řádu a pořádku. Je to i dnešní Evropa a Evropská unie, která se dostává pod mocenský tlak ruské supervelmoci. Supervelmoci, která cítí mocenské svaly na obnovení carského a sovětského impéria. Obětí těchto snah se stala Ukrajina a ukrajinský národ.
V globálním měřítku ruské supervelmoci přitakávají autoritativní a totalitní režimy v čele s čínskou supervelmocí. Supervelmoc Spojené státy americké sice podporuje zápas proti agresivnímu chování Ruské federace v roli supervelmoci proti Ukrajině. Podpora je však zeslabována a křížena s přednostními zájmy v jiných oblastech v planetárním měřítku. Podpora Evropské unie a zápas o evropskou Ukrajinu je z amerického pojetí spojená se stanoviskem, že Evropané zanedbali svou vojenskou bezpečnost a příliš spoléhali na demokratickou supervelmoc Spojené státy americké.
Jaké jsou za současného civilizačního a globálního stavu možnosti Evropy a Evropské unie v zápase o ukrajinské evropské teritorium?
Evropa a Evropská unie je odsunuta na druhou kolej, kdy jenom za určité součinnosti lze zachovat mocenskou rovnováho mezi EU a Ruskou federací. Rovnováhu dočasnou nebo stabilnější a zajistit existenci Ukrajiny a ukrajinského národa za nějakých územních ústupků světové supervelmoci. Bolestných ústupků pro Evropskou unii a samotnou Ukrajinu, spíše dočasného než trvalého charakteru. Je nutno si přiznat, že jsme se ocitli v období, kdy mezinárodní dohody se na mocenské globální, místní a lokální úrovni zpochybňují a stále se mění globální, lokální a místní poměry a politické se mění v planetárním měřítku. Před Evropou a Evropskou unií stojí možnost v nastávajícím období vymanit se z mocenské stagnace, zahájit proces reformace a nové vitalizace a obnovit ztracené mocenské pozice v globálním měřítku. Postupně přistoupit k nové celoevropské demokracii na základě federalizace.
Stále více však vystupuje do popředí i vnitřní nestabilita, která je jiného druhu v demokratickém prostředí a jiného v autoritativním a totálním. V demokratickém je to stagnace hodnotového a morálního charakteru, kdy blahobyt sociálních vrstev obyvatelstva se stal vnitřním i vnějším rozkladným civilizačním prvkem. Na druhé straně autoritativní někde totalistické prvky, omezující lidská a občanská práva probublávají v sociálních vrstvách v obou druzích supervelmocí. Nelze přímo odhadnout zlomové okamžiky, které mají přinést a vyvrcholení změny a proměny jejich politických systémů.
Je možno jen prognózovat, že lidská a občanská práva spojená s dalším civilizačním vývojem postupně se prosadí v lidské globalizované společnosti. Překonají super mocenské vize a programy militantních supervelmocí o nastolení svých řádů a pořádků v globalizovaném lidství. Optimisticky lze vyhlížet, že jednou lidství na planetě nebudou mít tři velmocenské a množinu malých jaderných deštníků nad lidskou společností, ale jen jeden.
Tak trochu prognosticky
Jaké je možno hledat východiska pro Evropu a Evropskou unii v nastalé globální a politické situaci. A uchránit co nejvíce evropského prostoru před supícím ruským medvědem na evropském dvorku.
Po všech historických patáliích s ruskou nenažranou tlamou je třeba zachovat chladnou hlavu, získat čas a probrat se ze spánku. Neztratit demokratické spojence na jiných kontinentech a hledat, jak obnovit svoje postavení v globalizovaném a jaderném lidském světě. Existuje vždy množina různých možností. Dlouhodobou záležitostí je vytvoření odrazujícího vlastního jaderného klacku. Realistické řešení je za každých okolností zůstat pod jaderným deštníkem Spojených států amerických i za nutnosti bolestivých ústupků. V nouzi nejvyšší vyčkat možných změn a proměn, které mohou nastat v medvědích i dračích impériích a mocenských sférách demokratické státnosti. V lidských dějinách se vždy v časových jednotkách mění říše, impéria a držba území, zaniká staré a vzniká něco nového. Přece nelze vyloučit, že ruský medvěd může dostat přes packy a čínský drak svou obchodní nenasytností bude zahnán do kouta. Nelze ani vyloučit, že evropské a ruské konfliktní vztahy perspektivně nemusí být konfrontační, ale účelově zájmové. Ruský medvěd si může okusovat své drápy a změnit se a zalézt do své evropské sibiřské skrýše. Nelze ani vyloučit, že se z něho perspektivně může stát i přítulný medvěd Méďa. Vše je možné, že i Ukrajině se dostane zadostiučiní za oběti, které pro Evropu a EU přinesla. Vývoj lidské civilizace vždy přinášel vedle očekávání také nečekané společenská a mocenská rozuzlení.
Právo veta v globálním lidství
Veto jako zákaz, projev nesouhlasu, právo učinit neplatným nějaké usnesení, ztrácí svůj smysl, když se stává v politických a mocenských strategiích a taktikách jen bezpředmětným pojmem. Pojmem účelovým k dosahování cílové účelnosti.
Právo veta se stalo prostředkem, které po druhé světové válce mělo vyvažovat rovnováhu mezi světovými velmocemi na základě Organizace spojených národů a její bezpečnostní rady. V současnosti 21. století již bylo překonáno vznikem tří supervelmocí a novými změnami v uspořádání lidství na planetě za globálních změn společenského a ekologického významu na planetě. Změn, které provází, nebývalý rozvoj lidského poznávacího procesu a v současnosti umělé inteligence a robotizace. Právo veta mělo zaručovat jednotu pro další život lidského společenství na planetě v organizační a lidské a prvotní jednotě. Vytvářet podmínky pro soužití mezi národy a státy za existence různých politických a organizačních systémů.
Postupně se, ale ukázalo a ukazuje, iluzornost a předčasnost vize dosažení nějaké spravedlnosti a mírového soužití lidství na planetě. Deklarování práva veta v jeho různých podobách nabývá v reálném současném civilizačním vývoji více méně formu cáru papíru a nějakého politického výkřiku. Realita se pak ukáže naprosto jiná. V současných mocenských a politických procesech zákaz a projev nesouhlasu bez sankčního řádu a postihu vymahatelnosti ztrácí svůj původní smysl. Vymáhání nějakých zákazů mezi supervelmocemi s jaderným potenciálem se jeví jako nerealistické, ale i vymáhaní proti státům s různými politickými systémy.
Organizace spojených národů a právo veta ztrácí v současné mocenské realitě své původní poslání. OSN se stalo v podstatě hříčkou v rukách supervelmocí.
Pod čarou
Politická alegorie o českém politickém poštěkávání
Ze své malé středoevropské psí boudičky rádi poštěkujeme na své okolí. Občas i dorážíme na okolní velké politické psy. Rádi i honíme malé politické kočičky ve svém okolí Na více vzdálená psiska ve svém okolí jsme servilní a podlízavě se chováme, některé ale považujeme je za odpudivé psí obludy. Rádi koušeme zbytky z politických stolů a až blaženě se olizujeme. Při případném ohrožení se naježíme a jsme šťastní i za pomoc odpudivých psích oblud. Jednu snad kladnou psí vlastnost máme: hlasitě politicky štěkáme, když se v našem nejbližším okolí děje něco nepravého. Nic na plat, jsme pravé středoevropské psisko. Rádi žereme, rádi i čuráme na své okolí a zdůrazňujeme i své středoevropské ego. Do vlastní boudičky někdy i kálíme. Fuj.
Jsme však i z psích pokolení, která přežívala minulé dobré i zlé časy a pěla svou českou psí píseň do kola a z hrdosti štěkala do okolního světa. Kam asi bude štěkat v současnosti a psí fistulí vydávat zvuky?
Místo alegorie trochu patosu
V českých národních dějinách je celá řada mezilidských konfliktů. Konfliktů, kdy lidské hrany stály proti sobě. Jako třeba v období Přemyslovců, tak i na bitevních polích u Lipan a na Bílé Hoře. Také v novodobých dějinách při vzniku Československa i v období Protektorátu.
Existovala období, kdy jednota národa se stala existenční nezbytností. Je to období českého obrození a zachování české existence v rámci Velkoněmecké říše. Jsou a byly to okamžiky existenční nezbytnosti v dějinném kontextu. Za možnou kritickou národní a občanskou situaci je možno považovat i českou současnost.
Současnost globálního, evropského a českého charakteru.
Již se nejedná o konflikt český, evropský, ale o konflikt zasazený do globálních mocenských poměrů. Současná občanská a demokratická společnost je vystavena v globálním a multikulturním prostředí konfliktním situacím, ve kterých se nejedná jen o státní bezpečnost, ale o bezpečnost a další mírový rozvoj Evropy a její Evropské unie. Právě se tak děje v okamžicích občanské rozpornosti v české společnosti a nutnosti hledání nové vnitropolitické, ekonomické a sociální perspektivy.
Proč vzniká potřebnost občanského, společenského a politického porozumění?
Protože se jedná o zachování životní úrovně a sociálních jistot současné a budoucí občanské společnosti. Protože se jedná o národní a státní bezpečnost. Protože se jedná o Evropskou bezpečnost při vzniklém agresivním vpádu do ukrajinského a evropského prostředí. Protože se jedná o nutnou českou a evropskou revitalizace a nutné reformy.
Vzniklo dějinné období, kdy je nutno zapomenout na současné české politické spory a hledat možnou s o u č i n o s t , v z á j e m n é p o r o z u m ě n í a j e d n o t n o s t , s o u d r ž n o s t nejen českých, středoevropských, ale celoevropských záležitostí. Záležitostí, určující další vývoj občanské společnosti a renovaci současné Evropské unie k národní nebo státní Evropské federaci. Takovému uspořádání, které obstojí při obhajobě demokratického pořádku a řádu v globálním a multikulturním lidském společenství.
Bez alegorie a patosu k české současnosti
Současné rozdělení české občanské a demokratické společnosti je zralé na zvážení změny a proměny, ale i výměny vládní koalice Spolu, která již přestala reprezentovat celou občanskou společnost. Po sněmovních volbách v letošním roce je třeba hledat takovou soudržnost, toleranci, která zaručí perspektivu a životní úroveň současné občanské i budoucí generace.
Věřte nebo nevěřte, zde v uvedeném textu lze nalézat zrnka lidské pravdy!!
