Článek
Zdroje české symboliky
V českém středověkém státu je státní symbolika spojena s orlicí na pečeti Přemysla Otakara I., s písní Hospodine pomiluj ny, se štítem s českým lvem, s písní Svatý Václave, s pečetí vyjadřující motivy českého lva. Na českých panovnických pečetích se objevuje svatováclavská symbolika a znaky jednotlivých historických zemí. V Čechách do 13. století byl používán rodový erb černá orlice na stříbrném štítě, zdobený červeným plamenem (plamenná orlice). Od doby Přemysla Otakara II. se používá nový český znak: bílý dvouocasý lev na červeném štítě. Český lev a symbolika jednotlivých zemí se objevuje na znaku českého kurfiřta i na korunovačním znaku Karla IV. Pro rakouské panovníky znamenal český královský titul především význam pro postavení v římské říši, který zaručoval vedoucí postavení mezi říšskými kurfiřty. Jednoduchý znak z roku 1752 již vyjadřuje centralistické tendence rakouského soustátí řídit země podle titulu: království, vévodství, ostatní země s nižšími tituly. Později bez vyjádření nějaké souvislosti byly seskupeny: Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice. Po zániku římské říše a vzniku rakouského císařství poklesl význam českého královského titulu v novém říšském a německém prostředí. Spojování zemských znaků Čech, Moravy a Slezska bylo zakázáno. V rámci habsburské monarchie, vznikla hymna Zachovej nám, Hospodine císaře a naší zem s definitivním textem z roku 1854. V rámci vzniku rakouského císařství nahradil římského orla orel rakouský, který měl na hlavě korunu bez svatozáře. V období vzniku novodobého českého národa se zemské symboly Čech staly českou národní symbolikou. K této symbolice přispěla i píseň Kde domov můj, která se stala neoficiální českou hymnou. Jiným symbolem se stala svatováclavská koruna, která symbolizovala českou státnost, a to zvláště, když se panovníci habsburské dynastie odmítali korunovat za českého krále. Bílá a červená zemská vlajka Čech byla po roce 1848 považována za národní symbol, do roku 1920 plnila úlohu československé státní vlajky (znovu tak v období 1990 až 1992, jako státní vlajka České republiky v Československé federaci).
Po vzniku Rakousko -Uherska se císařský orel a uherský znak, ocitly vedle sebe. V rámci Předlitavska však dochází k další centralizaci (1915), kdy pro Předlitavsko začalo platit „rakouské země – Rakousko“. V rámci protirakouského odboje vznikly bílé a červené stužky symbolizující české státní barvy. Za první světové války legionářské prapory byly červenobílé a opatřené symboly českých zemí a Slovenska s různými motivy. Znak národní rady československé vyjadřoval znaky jednotlivých zemí a Svatoplukovy pruty jednotu. Vlajka českých legií (1918 a 1919) měla uprostřed žluté československé iniciály ČS. Státním symbolem Československa se stala trojbarevná vlajka (1920), kdy bílá barva vyjadřuje čistotu, červená prolitou krev za vlast a modrá klidnou bezmračnou oblohu. Velký znak vyjadřoval i souvislost s územním rozdělením mezi Československo a sousední státy (například Hlučínsko, Ratibořsko, Těšínsko). K české hymně Kde domov můj, bylo připojeno slovenské Nad Tatrou se blýská (1918) a v Podkarpatské Rusi se po hymně ještě hrála píseň Podkarpatští Rusíni. V období první republiky byla používaná vlajka, malý, střední a velký znak a prezidentská standarta. Neobyčejného významu česká národní symbolika dosáhla při zániku první republiky a v období druhé republiky, kdy se národ vracel k symbolům české státnosti. V období protektorátu Čechy a Morava se protektorátní vlajka vyvěšovala společně s nacistickou říšskou vlajkou a před hymnu Kde domov můj zněly obě říšské hymny Deutschland, Deutschland über alles i píseň Horst‑Wessl‑Lied. Oficiální vlajkou se staly tři pruhy: dolní modrá, červená a bílá, malý a velký znak azvlášť existoval říšský znak Sudet- Reichsgau Sudetenland. Období let 1945–1948 bylo ve znamení návratu československé symboliky. Po roce 1948, při výročích a různých slavnostech, se zpívala po československé hymně i hymna Sovětského svazu, později tato praxe byla omezena a znovu se rozšířila za husákovské normalizace po roce 1970 a pak zase zanikla. Socialistický státní znak za socialismu charakterizovala husitská pavéza, pěticípá hvězda nad hlavou dvouocasého lva, který měl na své hrudi červený štítek s modrou siluetou Kriváně a se zlatými plameny v modrém poli. Za Federativní republiky 1990 až 1992 měl státní znak na štítě v horní části českého lva a slovenské hory se slovenským křížem a v dolní části opačně.
Současný znak České republiky je velký a malý. Na obou znacích je český lev s korunkou, v horní části štítu naproti sobě má moravskou orlici a v dolní části Slezskou černou orlici se stříbrným půlměsícem. Český lev byl původně jednoocasý a nahradil ve 12. století plamennou svatováclavskou orlici. Česká a československá národní a státní území, tradice a symbolika je neodmyslitelnou součástí českých dějin a vyjadřuje pomocí symbolů smysluplnost a identitu českých státních a národních dějin a jejich neustálý smysl i v globalizovaném a multikulturním lidském světě.
Vlast
S pojmem vlast je v českých dějinách spojen pocit národní a státní sounáležitosti obyvatelstva českých historických zemí. Národní vědomí začalo charakterizovat vztahy k jazyku, národu a k vlasti. Dějinné změny přinesly zdůraznění národa a jeho jazykového prostoru a národního území, tradic, v návaznosti na politické a sociální poměry obyvatelstva. Snaha o národní identitu překonávala společenské asociální rozdíly a vytvářela určitou národní pospolitost. Do pozadí se dostala barokní propojenost božského původu panovníkovy moci, která byla nahrazena pozemskou mocí, vytvořenou vůlí lidu a národa. Postupně se objevila představa, že národ je především lid a všechny jeho sociální vrstvy. Jedinec se stal součástí celku – národa. Národ se začal jevit jako skutečná osoba, která touží být subjektem státním, ale již nechce být tupým poddaným státu. Tvořící se český politický národ hledal záštitu proti obklopujícímu němectví u slovanských národů a u blízkého souseda slovenského národa na Slovensku. Do popředí se dostal názor, že sama společná půda a společné bydliště vytváří národ jako dějinnou jednotku. Půda se stala základem pro národ a měnila se v zemi, která je chápána jako vlast a má vyšší hodnotu než jen národ. Vlast, která původně znamenala rodný kraj, se personifikovala do postavy Matky Vlasti, která má rovný poměr ke všem sociálním vrstvám společnosti. Vzniklé vlastenectví není veřejnoprávním činitelem, ale stává se fiktivním zdrojem moci v národě a přenáší na vlast prvky panovnické a vládní moci. V kulturní oblasti spojilo vlastenectví mateřskou řeč (výchovu v rodině) i s výtvarným a uměleckým vyjádřením. U části obyvatelstva se vlastenectví propojilo s křesťanstvím (zvláště katolickým), našlo své vyjádření i v českém liberálním a protináboženském prostředí. Takto vzniklé vlastenectví se dostalo do střetu s vlastenectvím ve smyslu velkoněmecké myšlenky, ale i s rakouským němectvím a později i s maďarstvím. Pojem vlast byl ztotožňován s pojmem Rakouské císařství, ale za svou vlast pokládaly národy žijící v Rakousku -Uhersku teritoria svých historických zemí se společným jazykem, zemským územím, s kulturou a tradicemi. Po první světové válce byl pojem vlast vztažen na státní útvar Československo a zrodil se fenomén prvorepublikového vlastenectví bez rozdílu národností – čechoslovakismus. Druhá republika přinesla české vlastenectví v okleštěných českých historických zemích a slovenské vlastenectví, které se pak stalo základem Slovenského státu. Československé, české i slovenské vlastenectví pak spojuje společný odpor proti nacismu a německé nadvládě. Pojem vlast pak dostává jiný smysl po roce 1945, kdy došlo k odsunu německé a maďarské menšiny a ke vzniku lidově demokratické státnosti a české a historické země se staly územně, jazykově a kulturně české a Slovensko slovenské. Pojem vlast pak po roce 1948 dostal jiný smysl v rámci socialistické výstavby Československa. Byl převršen třídním internacionalismem, který národní vlastenectví nahradil socialistickým a nadnárodním občanstvím, a to v rámci socialistické státnosti. Za národní tradice byly uznány jen tradice pokrokové a spojené se socialistickou státností. V rámci následné demokratické obnovy po roce 1989 a vzniku demokratických a národních republik České a Slovenské nastal v obou státech znovu návrat k jejich demokratickým a historickým tradicím a k novému kulturnímu vývoji. Znovu se mění obsah pojmu vlast, kdy místo socialistického vlastenectví vzniká české a slovenské vlastenectví na základě demokracie a pluralitního pojetí dějinných tradic. Pojem vlast se ztotožnil s pojmem národní a demokratické státnosti a se státním občanstvím. V mnohonárodnostním evropském prostoru se vedle národního a státního vlastenectví zvýraznilo i evropské vlastenectví. Evropa jako vlast evropských národů a států, kde vedle hodnotových systémů jednotlivých evropských národů vzniká i nový hodnotový systém Evropy jako celku. V globálním světě pojem vlast stále více nabývá smyslu území (místa), kde žiji a bydlím s lidmi s odlišnou národností, kulturou i tradicemi na základě společných lidských a občanských zájmů a hodnot.
Český patriotismus
Za patriotismus lze považovat vztah k mateřskému jazyku, k národnímu společenství a k území, kdy národní zájem rozvíjí svou politickou a kulturní činnost. České národní cítění bylo v devatenáctém století spojeno i s úctou k českým zemským patronům. Národním symbolem se stal svatý Václav – v roli ochránce země a panovníka, který byl postupně obklopen i ostatními svatými ochránci národa. Panna Marie se stala v národním náboženském pojetí „Lvicí českých lvů“. Český národ ve svém pocitu ohrožení cítil potřebu zajistit si pomoc světců pro přítomnost a budoucnost. Český patriotismus byl spojen s českou státností a s českým královstvím a přetavil se v české vlastenectví.
Národ a vlast
Národní vědomí se začalo přetavovat v české vlastenectví, když se příslušnost k zemi proměňovala ve vlastenectví a příslušnost k národu. V českých zemích po roce 1848, postupně vzniklo několik druhů národního vlastenectví: vlastenectví německé, rakouské, české, maďarské, polské a vytvářelo se i vlastenectví slovenské. České vlastenectví bylo spojeno s Českou korunou a bylo i propojeno na všeslovanství. Lze rozdělit na austroslavistické (spojeno s monarchií), zemské (podle jednotlivých zemí České koruny) a všeslovanské. Z hlediska politického se česká politická reprezentace v rámci císařství dělila na autonomisty, federalisty (státní nebo národní) a na zastánce samostatnosti. V rámci Rakouska -Uherska se rovněž uplatnil jiný druh politického stranictví na základě sociálním a třídním, který byl internacionální a přesahoval hranice jednotlivých evropských států. Po roce 1918 se po vzniku Československa objevuje nový druh vlastenectví, kdy se státní ideologií stal čechoslovakismus, který překrýval české a slovenské vlastenectví (sounáležitost se zemí) a separatistické snahy německé, slovenské, polské a maďarské menšiny v demokratické státnosti. V českém prostoru se pojmy národ a vlast za druhé republiky a protektorátu Čechy a Moravy staly záležitostí zachování české národní identity a semknutosti ve velkoněmeckém obklíčení, ale i odhodlání o zachování národní svébytnosti. Význam pojmů národ a vlast se rozplynul ve fiktivní občanské a státní socialistické jednotě, ale nabyl nový význam v demokratickém prostředí vzniklé České a Slovenské republiky. V postkomunistickém období získávají národ a vlast nový smysl v multikulturním světě, ale i při vytváření celoevropské identity.
