Článek
V poslední době česká media a část české veřejnosti vstupují do vnitřního a interního prostředí české římskokatolické církve. Do prostředí intimní víry a celospolečenské působnosti.
Do prostředí stále živého organismu, který se stále interně a společensky chvěje a více nebo méně úspěšně oslovuje českou veřejnost. Oslovuje ji prostřednictvím pastorační, evangelizační i misijní činnosti. Do vnitra celého křesťanství prostřednictvím ekumenismu.
V katolickém prostředí se stále prolíná tradicionalismus s katolickou progresí a ve změnách oslovení věřících a jinak věřících a nevěřících. V lidské civilizaci a v dějinách lidství se vždy měnily formy a působnost římskokatolické církve v různém společenském a státním prostředí. V období globalizace a multikultury hledá církev nová oslovení svých věřících k utužení víry, ale i nových oslovení všech lidí dobré vůle.
Římskokatolickou církev je možno považovat za široké duchovní a náboženské řečiště, kde se mísí náboženské filozofické a duchovní proudy s interním projevem věřících, jak ve smyslu intelektuálním, tak dogmatickém ve vymezeném toku řečiště. Někdo se pohybuje uprostřed řečiště a někdo na jejím pokraji. Jiní až za hranicemi duchovního toku. Do tohoto toku patří jak věřící s růžencem, tak i ten, který ke své víře dospěl racionálně. Duchovní a náboženský prožitek je spojený a propojený s prožitím lidského údělu ve víře a podle víry. Z NÁBOŽENSKÉHO katolického HLEDISKA, KDO PŘEKROČIL A VYKROČIL MIMO DUC HOVNÍ TOK ŘEČIŠTĚ JIŽ NENÍ POVAŽOVÁN ZA ŘÍMSKÉHO KATOLÍKA A JE VYOBCOVÁN.
Je nutno podotknout, že na hranici římskokatolické církve se vždy pohybovaly osobnosti na samé duchovní a životní hraně. Je tomu i ve 21. století i v českém katolickém prostředí. V prostředí českého katolicismu, kdy za formy, způsoby a přístupy k evangelizaci, pastoraci, misiím a ekumenismu nese katolická hierarchie. Kdo má v církvi nějaké pochybnosti, věřící nebo kněží vždy mají možnost zpovědního tajemství. Katolictví rovněž předpokládá osobní a společenský život ve víře a podle víry v různém společenském prostředí a v různých politických systémech. Aktivní zapojení do veřejné a politické činnosti je spojováno u duchovních se souhlasem v rámci církevní hierarchie.
Katolický tradicionalismus a progresivismus je a vždy byl a bude spojen s vnitřním chvěním církve, její vnitřní i společenskou sebereflekce a hledáním stálé posmrtné perspektivy.
Jeden úhel pohledu na jednoho katolického intelektuála z pozice duchovního zamyšlení
Recenze knihy „Tomáš Halík - ptal jsem se cest“ ve formě rozmluvy (třetí vydání) nakladatelství Portál 2020
Osobnost katolického duchovního a intelektuála Tomáše Halíka není jednoduchou záležitostí, protože vyjadřuje rozpornost období reálného socialismu a postkomunistického období na přelomu 20./21. století.
Do období existence československého socialistického křesťanství a následného postkomunistického období je zasazena postava Tomáše Halíka. Socialistického období, kdy komunistické bezpečnostní složky prolnuly anebo se snažily svými vlivnými agenturami ovlivňovat církve a církevní organizace, a zvláště římskou katolickou církev. V tomto období konvertuje ke katolické církvi bezvěrec T. Halík, který je vysvěcen na kněze v německém katolickém prostředí, které bylo pod přímou kontrolou příslušných státních orgánů.
Osobnost Tomáše Halíka v české římské katolické církvi postupně nachází na svých životních cestách své poslání mezi katolickými progresivisty a postupně se vyhraňuje nábožensky a společensky proti tradicionalismu a politicky v období postkomunismu proti konzervativním proudům v českém politickém stranictví, ale i kriticky k některým českým náboženským představitelům a rozchází se i s řadou osobních přátel z období totality.
Světový a český katolicismus vždy představoval široké náboženské řečiště pro náboženské a společenské projevy katolického náboženského vyznání, které vždy zahrnovalo různé typy osobností a věřících – od mystických projevů až k životní realitě. V mezních katolických teologických bariérách se vždy vyskytovala široká paleta různých osobností v různých státech a politických režimech. Od prvotního vzniku křesťanství provází římskou katolickou církev vnitřní chvění, které vždy prokazuje, že církev je stále živá a má svou perspektivu – své mučedníky, hrdiny, kolaboranty a odpadlíky.
Česká křesťanská a katolická náruč přijala do svého teologického a intelektuálního prostředí člověka z bezvěreckého prostředí a s marx leninskou vysokoškolskou výchovou, Tomáše Halíka, již v krizovém socialistickém období let 1967 – 1972, a který se stal v roce 1978 mimo české prostředí tajně vysvěceným duchovním, který v letech 1975 - 1984 působil na společensky a politicky prověřeném místě, a to ve školicím středisku ministerstva průmyslu.
Tomáš Halík na svých životních cestách se bezesporu pohyboval v hraničních situacích, na okraji reality existence oficiálního i konspirativního prostředí v období normalizace a konzumního socialismu a struktur bezpečnostních složek, které kontrolovaly a sledovaly oficiální i neoficiální společenskou činnost v angažované a neangažované československé společnosti. Nelze zpochybňovat jeho přilnutí ke katolicismu a ekumenismu, ale původní motivace zřejmě se měnila i se změnou životních cest a změnou vnitro politických a zahraničně politických poměrů. Kam patřil Tomáš Halík v období reálného socialismu? Nepatřil mezi náboženské mučedníky a ani hrdiny a ani neorganizoval žádný odpor. Vesměs byl v dotyku s církevními a jinými osobami, které byly pod stálým bezpečnostním dohledem a členy bezpečnostních vlivných agentur. Patří mezi intelektuální pochybovače o své víře v období socialismu i postkomunismu. Patří mezi ty, kteří změnili své životní cesty v dobách krizí, a zůstávali pochybovači i v dobách demokracie a v demokracii působící římské katolické církve, ke které se dobrovolně přihlásili. Je však, ale také ten, který se pokouší dívat za horizont náboženského a křesťanského organizačního vývoje a zůstává na samém kraji cesty – ale ještě na cestě. Nelze ale zpochybňovat úlohu Tomáše Halíka v letech 1988 – 1990 a v období vzniku Desetiletí církevní obnovy, ale i pozdější rozchod s některými osobními a církevními představiteli ještě z období socialismu, ale ani nucený odchod z teologické fakulty. Intelektuál s komunistickým vysokoškolským vzděláním se české veřejnosti představuje jako duchovní, regionalista, sociolog, psycholog a filozof i jako prelát jeho Svatosti. Je také realitou, že při destrukci komunismu v českých zemích došlo v rámci katolické církve k pokání a odpuštění provinilým duchovním za období totalitního socialismu. Zda mezi ně patřil, je jeho a Boží záležitostí.
Tomáš Halík představuje osobnost, která se na svých životních cestách chvěje, pochybuje, která hledá mystiku, ale i mediální a společenské uplatnění, která vždy byla ambiciózní, která se nestala biskupem ani prezidentem, která je více ceněná v mezinárodní náboženské komunitě než v českém a církevním prostředí. Přes všechny možné klady a zápory, neschopnost dialogu, ale spíše názorové konfrontace je v ideové pluralitě v církevním, křesťanském a společenském prostředí osobností, kterou nelze přehlédnout. V rámci občanské společnosti a v církevním prostředí – v minulosti i v současnosti – je vždy řada osobností, které různými prostředky se dožadují organizačních a strukturních změn v průběhu svého lidského údělu. Osobnost T. Halíka má větší význam v oblasti křesťanského ekumenismu a ve ve snaze o jeho rozšíření do ostatních náboženských proudů ve světovém měřítku. Osobnost, která však není schopna dialogu v současném katolickém progresivismu a tradicionalismu a která ve společenské české společnosti nevytváří duchovní svorník ve společenském dění. Lze jej však pokládat za osobnost, která spíše vystupuje emocionálně v českém politickém prostředí a kriticky v církevním prostředí. Životní cesty T. Halíka ještě nejsou konečné. Ptát se cest po knižním způsobu Tomáše Halíka nedává logický smysl, ale ptal se na svých cestách svých spoluobčanů, spolu bratří a Boha, což je možností každé lidské bytosti. Cesta pokání a kajícnosti je stále všem otevřena - Boží cesty a záměry za lidského života vždy však zůstávají nevyzpytatelné.
Poznámka
Lze a je možno podotknout, že až nepřístojný přístup ke katolické hierarchii nepatří do vnitřního dialogu a filozofických disputací uvnitř římské katolické církve. V případě katolických duchovních, vikáře a faráře, lze konstatovat, že jeden provedl duchovní sebereflekce a druhý zůstal v pozici balancujícího na hraně náboženského progresivismu a sekularizace, a to za potlesku nepříznivců náboženské víry a katolické církve.
