Článek
V české veřejnosti vzniklo po počátečním reformním období nové občanské a politické prostředí a nový společenský ústavní řád a pořádek.
Socialistický pořádek a řád vedoucí úlohy jedné Komunistické strany se socialitickým satelitním stranictvím nahradil demokratický parlamentarismus a pluralitní stranictví s demokratickým volebním systémem.
Česká státnost se odpoutala od Sovětského evropského socialistického bloku a česká státnost se stala součastí Evropské unie a obranného bloku NATO. Prvotní cíl dohnat v životní úrovni západoevropské demokracie se nepopdařil naplnit ani po 37 letech od zvonění klíčů v roce 1989.
Cesta od komunismu a socialismu k demokratickému kapitalismu nebyla jednoduchá zvláště po změně vlastnických vztahů za postupné změny a vývoje v celo společenské, politické, ekonomické a sociální. Společenské změny probíhaly a ještě probíhají za stálých mocenských a politických proměn.
Tyto změny a společenské proměny provází rozdílné pojetí různých koaličních programů, které vyjadřují určité průsečíky nesourodého politického stranictví.
V českém společenském a politickém prostředí se postupně vyvinul politický pragmatismus a okamžitá účelovost.
Okamžitá politická moc postupně začala zastíňovat za stálé neujasnosti a globální a evropské až krizové společenské turbulence ale i střídání dobré a špatné nálady v české veřejnosti.
V české občanské společnosti začala vznikat společenská vyhraněnost a rozpornost, která vyúsťuje ve vznik dvou protikladných společenských a politických směrů. Občanských a demokratických směrů projevujících liberálně a radikální pojetí české demokracie. V naprostém protikladu proti směru spíše národně a konservativně sociálnímu.
Něco podobného se odehrává i v orgánech Evropské unie a při hledání celoevropské státnosti v globalizované a multikulturně současném lidském společenství. V českém občanském a demokratickém společenství však již přerostla společenská rozpornost a rozdílnost v demokratický zápas mezi zákonodárnou, vládní a soudní mocí a jejich vrcholovými repezentacemi a činiteli.
Za existence ústavního pořádku a řádu začal se vymykat politický aktivismus všech ústavních orgánů a činitelů až na samý okraj společenské a politické únosnosti. To vše se děje v období světových, evropských konfliktních situacích a vnitropolitické nejistotě pro české obyvatelstvo.
Najednou jakoby se vytratila v českém prostředí soudnost a nutná osobní a společenská sebekontrola a hledání optimálních řešení v dobách obtížných, kdy je nutno hledat a překonávat společenské a lidské zápory.
Nastává asi čas pro občanské a politické umoudření a překonávání záporu a hledání společného souznění a sjednocení se vnitřně nejen národně, občansky a politicky, ale i sjednotit se na další české a evropské perspektivě.
Rozpornost a vyhraněnost je vždy rozkladná a destabilizující. Hledání nutné a existenční jednoty nikdy není snadné a je obtížné. Pro období jakékoli občanské a společenské rozjitřenosti platí, že v jednotě je síla.
Kompeteční rozpornost ústavních orgánů a činitelů ohrožuje perspektivu
české přímé a nepřímé demokracie i cestu k nové demokratické perpektivě.
