Vyšehrad – katolická a národní skála

• Katolická a národní tradice

Vyšehradská kapitula byla založena prvním českým králem Přemyslovcem Vratislavem II. V Praze a jejím okolí jsou čtyři kapituly: na Vyšehradě, ve Staré Boleslavi, na Karlštejně a na Pražském hradě je složená ze dvou: Metropolitní a U všech svatých.

Znakem vyšehradské kolegiální kapituly je červený štít se dvěma zkříženými zlatými klíči. Toto znamení stejně jako papežská tiára nad štítem, zdůrazňuje mimořádné postavení vyšehradské kapituly.

Hierarchie katolické církve je pevně dána, ale kapituly si své orgány volí a hlasují prostou většinou. Katolicismus v českých zemích na počátku 19. století, který se převážně soustřeďoval na nábožnost a zbožnost, se začal od roku 1848 více zaměřovat na poměr státu a církve a na možnost vnitřních církevních reforem.

V českých zemích pod tlakem společenských a hospodářských změn vystupuje do popředí vzdělávací a spolková úloha, ale i nutnost obrany katolicismu proti různým destrukčním vlivům liberalismu, socialismu i vypjatého nacionalismu.

Náboženské sdružování v různých církevních bratrstvech a výhradně náboženských spolcích se začalo proměňovat a přerůstat v diecézní a celostátní sjezdy katolíků a do činnosti různých zájmových, sociálních a politických spolků.

Katolická osvětová a vzdělávací činnost se rozrostla do oblasti poezie, spisovatelské, nakladatelské a vydavatelské činnosti a také na vznik řady náboženských, ale i kulturních prvotně politických deníků, týdeníků a jiných periodik.

Pod vlivem papežské encykliky Rerum novarum se zvýšila role sociálního učení katolické církve i přeměny zájmové a náboženské spolkové činnosti v politické stranictví. V českých zemích na sklonku 19. století ovlivňuje katolicismus národnostní rozvrstvení, ale i tradicionalismus a reformismus. Věnoval se i nutné obraně katolické víry proti politickému a společenskému nárůstu ateismu a bezvěrectví. V té době stále více zapojoval a angažoval katolické duchovenstvo ve společenské a stranické sféře v českých zemích.

Spolek či družstvo Vlast, založené v roce 1884, sehrávalo v českých zemích důležitou úlohu katolického spolkového a vydavatelského charakteru, ale vytvářel i podhoubí pro prvotní přeměnu spolkové činnosti v politické stranictví. Družstvo sehrávalo mimořádnou úlohu při vytváření sociálního katolického proudu a vzniku křesťanského a sociálního stranictví, a to zvláště jeho převážně pravicově orientované křídlo.

Dělo se to vedle již dříve zformovaného konzervativně národního stranictví, které se odloučilo od národní (staročeské) strany.

Družstvo Vlast soustřeďovalo všechny sociální katolické vrstvy soudobé společnosti a stalo se obranným kruhem i útočným hrotem českého a národně orientovaného katolictví.

V činnosti Družstva však převažovala katolická, kulturní a osvětová činnost, která vycházela z rozsáhlé nakladatelské a vydavatelské základny.

Z kulturně náboženského prostředí vznikl i český reformismus a modernismus, jejž představovali univerzitní profesoři, teologové a filozofové, kteří chtěli reformovat společnost a katolickou církev, ale jejichž činnost se odehrávala více na kulturním poli na úrovní diskuse a polemiky.

Český katolický reformismus se pohyboval na samé hraně katolicismu a v podstatě vedl k odtržení od katolicismu po roce 1918 a ke vzniku Československé církve.

České národní a zemské vlastenectví oslovilo na počátku 19. století i část české a moravské šlechty, která se postupně dostala do opozice proti vídeňskému centralismu a český jazyk považovala za součást zemské a české státní příslušnosti (ke Království českému).

Po roce 1848 se do popředí národního hnutí dostaly městské vrstvy obyvatelstva a nová česká inteligence, která převážně pocházela z českého městského a venkovského prostředí. České církevní poměry byly po roce 1850 ještě ovlivněny osvíceneckým obdobím a tím, že podle papežského privilegia jmenoval biskupy císař.

Mezi vyšším duchovenstvem existovalo určité napětí z hlediska národní příslušnosti, ale i z hlediska společenských, národních a sociálních aktivit.

Z prostředí vysokého duchovenstva vynikla osobnost českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka (1798–1883) a královéhradeckého biskupa E. Brynycha (1846–1902). Biskup J. V. Jirsík jako člen českého sněmu a vídeňské říšské rady stál na pozicích českého státního práva, zasloužil se o vydání českého katechismu pro mládež a zřídil v Českých Budějovicích první českou školu pro dívky. Biskup E. Brynych založil Politické družstvo tiskové, knihtiskárnu, týdeník Obnova, vybudoval v Hradci Králové spolkový dům a pořádal diecézní církevní sjezdy a jeho aktivita se projevovala i v rámci rozšiřování spolkové činnosti.

Osobou katolického života byl i světící biskup pražský A. Podlaha (1865–1932) svou teologickou a historickou činností. V katolických seminářích v 19. století se kladl důraz na katolický hodnotový systém, kde vedle studia teologie byl kladen důraz i na křesťanskou sociologii a národně kulturní činnost.

Nová generace katolických spisovatelů si osvojovala znalosti o ideových a společenských proudech a tendencích v evropském katolickém prostředí. V čele národních a vlasteneckých snah se uplatňovalo katolické duchovenstvo. Čeština, která byla vytlačována z úřadů a škol se udržela v kostelích a v řeholních řádech.

Národ se v období bachovského absolutismu nepřetržitě česky modlil a zpíval. Ve všech seminářích v českých zemích zavedli biskupové vyučování češtiny. Národní a vlastenecký ruch se postupně přenášel do venkovského prostředí a do prostředí českých měst, kde působila řada vlasteneckých kněží. Fary se staly středisky vlastenectví a spolkové činnosti.

České duchovenstvo se snažilo o konsolidaci vnitřních církevních poměrů a po vzoru německých katolíků vedle poutí organizovalo katolické sjezdy, nejen diecézní, ale i celostátního charakteru. Sjezdy byly spojovány i s aktivní spolkovou činností a leckdy byly vyjádřením katolických společenských stanovisek.

V průběhu národního obrození byl Vyšehrad místem, které bylo spojováno s nejstarší minulostí českého národa a české státnosti. Z pověstí vystupuje bájná Libuše a Přemysl, ale i Vyšehrad jako sídlo prvních přemyslovských knížat a prvního českého krále.

V průběhu českého obrození v 19. století byl Vyšehrad povýšen na významné místo českého národa. Po polovině 19. století se objevily i církevní snahy na zvýraznění starých tradic a větší zdůraznění jeho významu. Byl přijat program na stavební obnovu Vyšehradu i v návaznosti na jeho ideový a historický význam. Byl formulován též požadavek, aby do čela vyšehradské kapituly byla jmenována osobnost, která by patřila k vlastenecké části katolického duchovenstva.

Za podpory kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga (1848–1895) se jím stal děkan Vojtěch Ruffer, který byl zvolen do funkce probošta. Tento přítel F. Palackého a V. V. Tomka se zasloužil nejen o uspořádání vyšehradského archivu, ale i o hospodářskou konsolidaci kapituly a zázemí pro rozvoj českého národního a kulturně katolického prostředí.

Za jeho působení vynikly z vyšehradské kapituly dvě významné katolické a národní osobnosti: básník a překladatel Karel Vinařický a Václav Štulc, básník, spisovatel, redaktor a politik. S V. Štulcem se v českém prostředí propojila náboženská víra s aktivní společenskou a literární činností. Jeho zásluhou je i vrůstání katolicismu do oblasti literárního a uměleckého světa a zvýraznění českého křesťanského přínosu do náboženské a kulturní oblasti. Jeho osobnost je spjatá s vytvořením katolické literatury, která vycházela z náboženské víry a oslovovala současníky. Jeho katolická tisková a novinářská činnost je částí rozvíjející se české kultury, ale i národního a státoprávního cítění.

„Pražské jaro“ v roce 1848 začalo mší svatou na Koňském trhu (19. března), kterou sloužil sám arcibiskup Alois von Schrenk za zdar české delegace, která odjížděla do Vídně s českými státoprávními požadavky. V Národním výboru zasedala řada kněží a mezi nimi i V. Štulc. Katolickou mší byl zahájen i Slovanský sjezd 1. června, na němž zasedala i řada katolických kněží.

Následné svatodušní bouře začaly opět na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) a řada kněží i řeholníků se aktivně účastnila revolučního dění. K. A. Vinařický, který se později stal vyšehradským kanovníkem, se vydal prosit generála Windischgrätze, aby ušetřil Prahu.

České duchovenstvo prokázalo svoji spjatost s národním cítěním, ale i se společenským reformismem a s českou státní myšlenkou. V rámci „Pražského jara“ došlo i ke shromáždění duchovenstva, na němž byla deklarována i řada požadavků na vnitro církevní reformy.

Tyto požadavky byly znovu obnoveny v rámci katolického reformního hnutí až na konci 19. století. Ve svých důsledcích vedly až k odtržení části duchovenstva od katolické církve a ke vzniku Československé církve v roce 1918.

 Obnovení absolutismu však vedle řady společenských negací vyústilo v osvobození od státního dozoru a k vydání církevních patentů v roce 1850, ale i k uzavření konkordátu mezi Rakouskem a Vatikánem v roce 1855. 

Katolická církev se v druhé polovině 19. století dostala do postavení, kdy byla v duchovní a spirituální oblasti odkázána sama na sebe, a to v postupně se rodící pluralitní a liberální společnosti v Rakousku a později v Rakousku-Uhersku.

Ve změněných podmínkách vyšla katolická církev z kostelů na veřejnost a do společenského dění. Vydala se cestou budování čtenářských, pěveckých, tělovýchovných, charitativních a hospodářských spolků. Ty postupem času začaly přerůstat v sociální a politickou spolkovou činnost .

Později pak i v politické stranictví, které se odloučilo od národního a formovalo se v českých zemích v národně konzervativní, křesťanské a sociální proudy. Tento vstup katolicismu do veřejného života provázela různá náboženská setkání: diecézní, zemská, katolické sjezdy v českých zemích, ale i masové oslavy a výroční poutě.

Do tohoto prostředí je zasazena i činnost vlasteneckých kněží Vyšehradské kapituly. V 19. století stála „vyšehradská skála“ u renesance českého katolicismu a národního obrození.

Byla to celá řada katolických duchovních, kteří vytvořili řetěz osobností, jež se zasloužily o literární, spolkový a politický rozmach křesťanství a o sociální i politické angažování katolických věřících v českých zemích. Jejich přičiněním se stal Vyšehrad pohřebištěm národních velikánů. Oni realizovali myšlenku, že „mrtví mají promlouvat k živým“.

Jedna generace katolických duchovních vytvořila z „vyšehradské skály“ centrum živého katolického střediska, aby druhá stvořila památník národní a náboženský a třetí dovršila proměnu náboženského a českého spolkového života v činnost sociální a politickou.

Vyšehradská garnitura vybudovala hospodářské a tiskové zázemí pro vznikající národně konzervativní, křesťanské a sociální proudy katolického stranictví. Toho stranictví, které se později uplatnilo v reálné politice říšského, českého a československého zákonodárného sboru.

Na „vyšehradské skále“ propojily duchovní osobnosti českého katolicismu svatováclavskou, cyrilometodějskou tradici s tradicí českých zemských patronů, ochránců českého národa a Království českého v mnohonárodní rakousko-uherské monarchii.

V 19. století vznikla dvě střediska, jež spojovala katolicismus se společenským a politickým děním. V Čechách to byl kněžský okruh okolo Vyšehradu a svatováclavské tradice.

Na Moravě tuto úlohu sehrával Velehrad s cyrilometodějskou tradicí. Z buditelského okruhu prvotních obhájců českého jazyka a písemnictví se již na počátku 19. století a v jeho průběhu rodilo české vlastenectví.

Vlastenectví vztahující se ke Království českému, k českému národu se rozvinulo až ke všeslovanské myšlence a spojení slovanských národů v rámci Rakouska-Uherska.

Tato citová vazba českého katolicismu byla provázena snahou náboženského a politického sdružování a soudržnosti. Rovněž se promítla ve vzdělávací, charitativní, sociální a politické oblasti. Je to období, kdy se české duchovenstvo začalo více uplatňovat i ve farní církevní struktuře a v řádech působících v českých zemích, ale i v kněžských seminářích.

Na české katolické centrum prvotně navázala skupina vlastenců, kteří přesídlili v první polovině 19. století na Moravu. Tam se kulturní a katolické dění začalo rozvíjet okolo profesora brněnského semináře a předsedy Dědictví cyrilometodějského Františka Sušila (1804–1868).

Na Sušilův náboženský a kulturní odkaz navázal Matěj Procházka. Cyrilometodějský kult oslovil moravský katolický lid a jeho centrem se stal Velehrad.

Do popředí náboženského a kulturního dění se dostala postava arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (1851–1923). Velehradské oslavy v letech 1863–1885 se staly nejen symbolem náboženským a všeslovanským, ale i místem spolkové činnosti a sjednocujícím prvkem pro moravské národní, křesťanské a sociální stranictví.

Od českého Vyšehradu vede cesta k moravskému Velehradu a k celoslovenské myšlence v průběhu 19. století.

Základní kameny na této cestě položil Václav Štulc svou cyrilometodějskou poutí do Říma. Tuto cestu pak vydláždila celá řada českých a moravských duchovních, kteří na přelomu 19. a 20. století přeměnili spolkovou činnost v politické a sociální hnutí v českých zemí.

Byli to mezi jinými vyšehradští duchovní Josef Burián, Mikuláš Karlach, Antonín Lenz, Bohumil Stašek, kteří se aktivně účastnili katolického a českého politického dění, jež dosáhlo vnitřního sjednocení v Čechách.

Později vyvrcholilo k ustavení Československé strany lidové v Čechách a Československé strany lidové na Moravě a ve Slezsku a k následnému sjednocení zemských organizací v ČSL.

Ale vraťme se ještě zpět k době národního probuzení, kdy sehrávalo české duchovenstvo nezastupitelnou úlohu pro zachování českého jazyka a rozšíření národní kultury. S náboženským posláním a teologickou činností spojovali čeští kněží písemnictví a literární činnost a publikačně přispívali do různých almanachů a tiskovin.

Usnesením výboru vlasteneckého muzea v Čechách (1827) byl založen Časopis Musea království českého, jehož vedení převzal F. Palacký za účasti řady duchovních, mezi nimiž byl vyšehradský Karel Alois Vinařický. Jiní duchovní se zasadili o založení Časopisu pro katolické duchovenstvo, jehož posláním bylo vedle teologie i všestranné vzdělávání a doplňování znalostí o českém jazyku.

Nakladatelem se stala pražská arcibiskupská konzistoř (1828). V časopisu nebyly zveřejňovány jen teologické práce, ale také písně, kázání, encykliky, ale i zprávy z oblasti školské, literární a spolkové. Jediný časopis duchovenstva však nestačil narůstající potřebě a zájmu laických vrstev o náboženskou osvětu.

Za souhlasu kardinála Bedřicha Schwarzenberga se podařilo skupině duchovních založit spolek pod názvem Katolický spolek tiskový, jehož stanovy byly schváleny 1. února 1870.

 V ordinálním tisku pražském a pak v týdeníku Čech bylo zveřejněno provolání, z něhož je citováno: „Úloha naše je veliká, vznešená, vlastenecká, křesťanská. Chceme-li zachránit lid náš nejen církvi, ale i vlasti, jsouce si tak vědomi, že jen tehdy je lid silný a nepřemožitelný, je-li vzdělaný a osvícený. Osvěta a vzdělanost je heslem naším. Bez ctnosti a vzdělanosti a bez Boha, není ani láska vlastenecká. A kdož je Čechem a nepřál by si zachovat svého národa, nepřál by si osvícený a vzdělaný na výši času lid? Než právě úkol tak vznešený a je veliká potřeba, aby se k nám připojili všichni upřímní katolíci a Češi, a tak kameny snášeli k veliké budově blaha a štěstí jak časného, tak věčného národa našeho.“

První vydané knihy byly opatřeny heslem: Pravdou ke světlu, světlem k životu. Tiskový spolek vydal celou řadu publikací a mezi autory se uplatnili vyšehradští duchovní J. Ehrenberger, V. Štulc, E. Brynych či M. B. Kulda. Nedílnou součástí vydavatelské činnosti byly povídky s obrazy ze života, a to zvláště V. Třebízského a E. Brynycha. Katolický spolek tiskový v Praze vydal v letech 1870–1911 celkem 205 knih a spisů. Počet spisovatelů dosáhl čísla 70 a z toho bylo 59 kněží a 11 laiků. Spisovatel V. Štulc patřil mezi postavy, které spojovaly poslání kněze s básnickou a spisovatelskou činností a které stály u základu katolické literatury a spolkové i politické činnosti. Byl zakladatelem katolického týdeníku Blahověst, který založil v roce 1847. 

Svou společenskou angažovanost vyjádřil založením týdeníku Občan v září 1848. Spolu s K. A. Vinařickým založil Dědictví sv. Prokopa v Praze na sjezdu katolických jednot (1861). Účelem bylo vydávání bohovědné literatury v českém jazyce.

V českém prostředí vznikla celá řada takzvaných Dědictví, která vydávala knižní tituly. Jednalo se například o Dědictví Jana Nepomuckého, sv. Ludmily, sv. Prokopa a další. V Čechách za většinou edičních řad stálo družstvo Vlast: například edici Slova pravdy založil E. Brynych a pokračoval J. Burián. V. Štulc byl v mládí ovlivňován B. Bolzanem a byl žákem J. Jungmanna a současníkem F. L. Riegera.

Vedle velkorysé přestavby Vyšehradu, přenesení soch odvážených z veřejných prostranství se zasloužil, že Vyšehrad se stal místem a pohřebištěm význačných obrozenců a vlastenců v druhé polovině 19. století Zde byli pohřbeni Václav Hanka (1861), Jan Evangelista Purkyně (1869) a další.

Na náboženský a vlastenecký odkaz navázal i Antonín Lenz, který se však více projevoval jako katolický publicista, politik a poslanec sněmu.Plně však na národně vlastenecký odkaz V. Štulce navázal Mikuláš Karlach, který byl zakladatelem Křesťanské akademie (1875) a který se zasloužil o vybudování nového vyšehradského hřbitova – vyšehradského Slavína.

V katolických řadách vznikla i potřeba vypracování zásad spravedlivého společenského a sociálního řádu v průběhu 19. století. Na setkání zástupců katolického sociálního myšlení se tak zrodily takzvané Borské teze v Boru u Tachova (1883).

Papežská encyklika Rerum novarum převzala v roce 1891 zásady tezí a žádala návrat k životu podle křesťanských morálních zásad.

Na jiné úrovni vytvořili břevnovský farář Rudolf Horský spolu s T. Škrdlou a T. J. Jirouškem předpoklady pro vznik křesťanského a sociálního hnutí v Čechách a na Moravě. Toto hnutí bylo úzce spojeno s družstvem Vlast, zvláště s jeho sociálním odborem, který vykonával funkci ústředí křesťanského a sociálního spolkového hnutí.

Křesťanský a sociální proud ovlivňoval kanovník E. Brynych, jenž svolal do Prahy v srpnu 1891 sjezd zástupců sociálně orientovaných spolků českých a německých. Tuto iniciativu již nedokázal rozvinout, protože byl jmenován biskupem královohradecké diecéze, která se stala pod jeho vedením střediskem křesťanského a sociálního hnutí.

V rámci diecéze bylo ustaveno Ústřední spolkové sdružení, které mělo šest žup a sdružovalo přes 60 spolků. Vyšehradský kanovník J. Burián se pokoušel o vybudování spolkové centrály katolického hnutí v Čechách. Jeho snahy vyvrcholily sjezdem spolků v rámci pražské národopisné výstavy (1895).

J. Burián se stal členem vyšehradské kapituly v roce 1891. Převzal redakci Slova pravdy a po kanovníkovi Brynychovi převzal vedení Jednoty katolických tovaryšů v Praze. Byl rovněž předsedou Jednot katolických jinochů a mužů v pražské diecézi a rádcem křesťanských sociálních spolků českých žen a dívek. Vykonával funkci člena sboru starších a byl městským radním v Praze. V roce 1901 byl zvolen za poslance českého sněmu. Několikrát neúspěšně inicioval sloučení katolické národní strany a křesťanské a sociální strany.

V průběhu roku 1898 se mezi oběma proudy rozhořel zápas o spolky. Za účasti zástupců národně konzervativního a křesťanského a sociálního stranictví byla uzavřena vzájemná dohoda (1889), která potvrzovala existenci obou stran.

Konzervativní katolíky nadále mimo jiných reprezentoval J. Burián. S vyšehradským J. Buriánem se znovu setkáváme při vzniku Strany katolického lidu v Čechách v roce 1906 i v dalších letech sjednocovacího procesu katolického stranictví v Čechách.

Politické katolické stranictví se hlásilo k českému státoprávnímu a historickému programu. Požadovalo samosprávu zemí Koruny české a svatováclavské. Za nezbytné považovalo, aby politika vycházela z křesťanských zásad a respektovala svobodu a rovnoprávnost národů. Austroslavistické názory se prolínaly se svatováclavskými a cyrilometodějskými tradicemi.

Na začátku 20. století se politické stranictví začalo prolínat se sociálním sdružováním zemědělců, křesťanského dělnictva, s úvěrovým družstevnictvím, se sdružováním mládeže a žen, zaměstnanců, živnostníků učitelstva a tělovýchovného hnutí. Katolická církev byla obklopena nejen náboženskými organizacemi, ale i kruhem politického stranictví, odborovými a zájmovými organizacemi s převážně katolickým členstvem. Zároveň se řada kněží aktivně zapojovala do stranické a veřejné činnosti.

Mikuláš Karlach se stal vyšehradským kanovníkem v roce 1871 a zakladatelem Svatováclavské záložny, která se vyprofilovala v přední pražský ústav. Byl členem okresních zastupitelství Rakovníka a Křivoklátu. Jako vyšehradský kanovník se zasloužil o rekonstrukci a přestavbu královského Vyšehradu. Byl zakladatelem Křesťanské akademie, založil cyrilometodějskou tiskárnu a redigoval časopis Čech. Založil též samostatné Cyrilometodějské knihkupectví (1879). Stal se členem vyšehradského zastupitelství až do připojení Vyšehradu k Praze (1882). Za poslance českého sněmu byl zvolen v letech 1895 a 1901. 

M. Karlach byl typickým představitelem kněze, který propojoval náboženskou a politickou činnost i s oblastí hospodářskou a podnikatelskou. V předválečném období bylo katolické politické stranictví promonarchistické, ale se zdůrazněním historického a přirozeného práva zemí Koruny české a nepostrádalo austroslavistické prvky. Tato předválečná stanoviska doznala určitých změn v období první světové války, kdy v celém českém politickém spektru došlo k názorovým změnám na možný poválečný vývoj.

V rámci českého stranictví se však i katolické strany účastnily vzniku československé státnosti. B. Stašek vydal manifestační prohlášení Idea svatováclavského státu a boj o samostatnost již 28. září 1918 na den svatého Václava.

Národní výbor dne 28. října 1918 vydal zákon o zřízení samostatného československého státu i za účasti zástupců katolického stranictví

V celém období 19. a na počátku 20. století se Vyšehradská kapitula a její představitelé angažují nábožensky, politicky a sociálně, a to v období, kdy český katolicismus prožíval s celou monarchií hluboké hospodářské a sociální proměny i postupné politické změny.

Jednalo se zejména o přeměnu absolutismu v konstituci i vzrůstající bezvěrectví a šíření liberalismu a socialismu do všech společenských vrstev obyvatelstva.

Je to doba, kdy české katolické duchovenstvo cítí potřebu obrany katolické víry, ale i její šíření novými prostředky a způsoby. V té době usilovalo o to, aby nově oslovovalo všechny sociální vrstvy národa.

Tady nachází své poslání řada osobností spjatých s Vyšehradem, které se staly nejen duchovními, ale svým umem a perem se snažily být prospěšné své katolické víře a svému národu.

Vyšehradské osobnosti a jejich katolické a národní snažení završuje monsignor B. Stašek, který svou činností naplnil náboženské, kulturní a politické úsilí svých vyšehradských předchůdců a v politické rovině se podílel na sjednocení nejdříve českého, ale pak československého katolického stranictví, jež bylo završeno vznikem Československé strany lidové.

B. Stašek se stal v roce 1915 vikaristou na pražském Vyšehradě. Vedle kněžských povinností se postupně dostal do čela křesťanského politického hnutí v Čechách.

Za první světové války se zasadil o spojení katolických stran a od 1. září 1918 se stal ústředním tajemníkem Spojené strany katolické. Toho dne vydal manifestační provolání Idea svatováclavská a boj o samostatnost českého národa.

V duchu manifestačního provolání na sv. Václava, 28. září 1918, byly slouženy slavnostní bohoslužby za československou samostatnost, které se staly novodobou národní přísahou.

V letech 1919–1929 byl předsedou české zemské organizace ČSL v Čechách F. Šabata, ale ve skutečnosti vedení strany bylo v rukou jejího generálního tajemníka B. Staška.

Předsedou ČSL se stal 14. ledna 1930 a zůstal jím až do roku 1938. V období československé politické krize v roce 1938 vystoupil spolu s J. Šrámkem proti kapitulantským náladám, proti mnichovskému diktátu a za obranu republiky.

B. Stašek vybudoval domy Charitas s tiskárnou ČAT a s celým společenským zázemím, které se stalo střediskem katolického života. Pak se teprve plně věnoval veřejné politické činnosti.

Zásluhou B. Staška bylo založeno nakladatelství Vyšehrad a z jeho iniciativy byl ustaven Katolický literární klub a rovněž Mladá generace. Za poslance Národního shromáždění byl zvolen v roce 1925. Rozsáhlá byla jeho činnost žurnalistická a publikační. Redigoval Lidové listy a řadu dalších deníků a časopisů. Sídelním kanovníkem na Vyšehradě byl jmenován v roce 1932 a v roce 1934 se stal monsignorem.

Po zabrání Sudet Němci se usnesla komise Hlavního města Prahy z podnětu B. Staška o přenesení ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy na vyšehradský hřbitov. Jeho národní činnost v období okupace vyvrcholila na památné pouti u sv. Vavřinečka na Chodsku 13. srpna 1939 za účasti 120 tisíc věřících. Kázání končilo přísahou lidských zástupů, že ať se děje cokoliv, český národ svou matku Vlast nikdy neopustí.

B. Stašek byl uvězněn a prošel řadou koncentráků, kde přišel o oko. Do národního vědomí se znovu zapsal při děkovném kázání a národní pouti za osvobození Chodska a českého národa u sv. Vavřinečka 12. srpna 1945.

 Po válce se vrátil s podlomeným zdravím z koncentračního tábora a v roce 1947 se stal vyšehradským proboštem. Umírá v roce 1948 na Vyšehradě, a to na začátku komunistické totality.

Zdroj:

RYNEŠ, Václav. České duchovní skalisko: český katolicismus v 19.-21. století.(s. 544-556) Praha: Epocha, [2025]. ISBN 978-80-278-1593-7.