Co prezident vlastně vetoval? Nemocnice, Dukovany a investice – nebo rozpočtová pravidla?

Když prezident Petr Pavel 22. července 2026 vetoval novelu zákonů v oblasti veřejných rozpočtů, reakce vládních představitelů byla mimořádně ostrá. Premiér Andrej Babiš prohlásil, že prezident svým rozhodnutím ohrožuje české zdravotnictví, obranyschopnost, výstavbu škol, bezpečnost lidí i rozvoj energetických zdrojů. Ministryně financí Alena Schillerová šla ještě dál: podle ní prezident vetoval „hospodářský růst, obranyschopnost, výstavbu nových jaderných bloků a snahu o rozpočtovou transparentnost“.

Jenže nic z toho prezident právně nevetoval.

Petr Pavel vetoval sněmovní tisk 90 – rozsáhlou novelu rozpočtových zákonů, která mimo jiné výrazně rozšiřovala možnosti vlády utrácet nad dosavadními národními fiskálními limity a v některých případech oslabovala kontrolu Poslanecké sněmovny. Národní rozpočtová rada (NRR) použila pro výslednou podobu změn mimořádně silný termín: „bezprecedentní rozvolnění“ národních fiskálních pravidel. Podle ní by po jejich přijetí českou vládu v zásadě omezovala především pravidla Evropské unie, zatímco význam domácích pojistek by výrazně poklesl.

Spor tedy není o tom, zda Česko potřebuje nemocnice, silnice, železnice, armádu nebo nové jaderné bloky. Bezpochyby je potřebuje. Spor je o něčem jiném: kolik těchto výdajů může vláda postavit mimo standardní domácí rozpočtové limity, kolik si kvůli nim smí půjčit a jak silnou nad tím bude mít kontrolu Parlament.

A právě tento rozdíl se v politických vyjádřeních po prezidentském vetu téměř ztratil. Pojďme se podívat přímo do zákona, na pozměňovací návrhy a stanoviska nezávislých odborníků, co se ve skutečnosti odehrálo.

Vládní návrh byl do Poslanecké sněmovny předložen 27. ledna 2026. Vláda se původně dokonce snažila o jeho schválení ve zrychleném postupu už v prvním čtení, s čímž ale Sněmovna nesouhlasila.

Je přitom fér dodat, že velká část původního návrhu byla technická a měla logický důvod. Česká pravidla se měla přizpůsobit novým evropským fiskálním pravidlům. Zákon přecházel od dosavadního důrazu na strukturální saldo k pravidlu čistých výdajů, měnil roli Národní rozpočtové rady a zákonně ukotvoval Výbor pro rozpočtové prognózy.

Už při projednávání v rozpočtovém výboru se ale do zákona přidaly (či z něj zmizely) mnohem političtější body. Přibyly pozměňovací návrhy (např. dva od Aleny Schillerové a jeden týkající se jádra od poslance ANO Marka Nováka). Sněmovna návrh v květnu schválila. Senát jej 17. června vrátil s vlastními pojistkami, ale Poslanecká sněmovna 7. července hlasy 101 poslanců vládní koalice senátní verzi odmítla a setrvala na svém bezlimitním znění. Prezident zákon obdržel 8. července a 22. července jej vetoval.

Právě kombinace těchto sporných politických změn udělala z převážně technické novely velmi zásadní zásah do pravidel, podle nichž smí stát hospodařit. Zde jsou ty nejdůležitější:

Jedním z klíčových zásahů byl pozměňovací návrh Aleny Schillerové č. 826. Pro roky 2026 až 2036 by bylo možné zvýšit výdajové rámce o peníze určené na výstavbu dálnic a silnic, železnic, infrastruktury vodní dopravy, vodní infrastruktury, energetické bezpečnosti a na některé PPP projekty. Návrh se odkazoval na stavby v příloze zákona o strategicky významné infrastruktuře.

Na první pohled to zní logicky: dálnice slouží desítky let, proč kvůli nim omezovat běžné služby? Jenže schválená sněmovní verze nestanovila této výjimce celkový peněžní strop. Národní rozpočtová rada upozornila, že jde o tak širokou množinu staveb, že jejich celkovou cenu nelze rozumně spočítat. Výjimka měla jen časové omezení (do roku 2036), nikoli jasný limit typu 50, 80 nebo 100 miliard ročně. Právě tuto bezlimitní díru označil Petr Pavel za jednu z nejzávažnějších.

Co znamená „výdaj mimo výdajový rámec“? Zde vzniká velké nedorozumění. Pokud zákon umožní nějaký výdaj nezahrnout do rámce, neznamená to, že je např. dálnice „zadarmo“ a peníze zmizí z účetnictví. Výdajový rámec je zákonný strop pro utrácení s ohledem na stav veřejných financí. Jestliže z něj výdaje vyjmeme, vytváříme vládě větší prostor utrácet. Pokud stát proti tomu nemá nové příjmy, peníze si musí půjčit. Výjimka investici nezlevní, pouze odstraní právní omezení, které vládu nutí řešit, odkud na to vezme peníze.

Tato část nebyla pozměňovacím návrhem Schillerové, ale součástí původního vládního návrhu. V případě „zhoršené bezpečnostní situace“ (např. na návrh Bezpečnostní rady státu) by vláda mohla zvýšit celkové výdaje schváleného státního rozpočtu až o 10 procent. Při letošních číslech jde zhruba o 240 miliard korun navíc.

Schopnost státu rychle reagovat na válku nebo krizi je legitimní požadavek. Problematické je ale kdo o tak obrovském navýšení rozhodne. Podle schváleného zákona by v některých případech nebyl potřeba nový souhlas celé Poslanecké sněmovny. Podmínky pro toto navýšení navíc nebyly podle expertů dostatečně úzce vymezeny. Pavel to považuje i za ústavně-politický problém: Sněmovna schválí rozpočet na 2,4 bilionu a exekutiva ho pak sama řádově o stovky miliard nafoukne.

Druhá část návrhu č. 826 se týkala obrany. Tvrzení, že „Pavel vetoval obranyschopnost“, je politicky silně zavádějící. Výjimka pro obranné výdaje přesahující 2 % HDP už totiž dnes v českém právu existuje a platí do roku 2033. Novela ji nevytvářela, pouze ji chtěla prodloužit do roku 2036. Česká republika tedy může vydávat peníze na armádu i po vetu, stávající výjimka nezaniká.

Novela měnila dosavadní ochranu tzv. parlamentních kapitol (Ústavní soud, NKÚ, Národní rozpočtová rada, Kancelář prezidenta, Senát atd.). Rušila se podmínka souhlasu rozpočtového výboru se změnami v návrhu jejich rozpočtů. Tím se posilovala pozice Ministerstva financí vůči institucím, které mají být na vládě nezávislé nebo ji mají přímo kontrolovat (NKÚ).

Tvrzení exministryně financí, že prezident vetoval „snahu o rozpočtovou transparentnost“, je velmi selektivní interpretace. Novela sice přinášela některé modernizační prvky s ohledem na EU, ale zároveň rušila čtvrtletní zprávy o plnění státního rozpočtu předkládané Sněmovně. Pololetní zprávu navíc nemělo projednávat plénum celé Sněmovny, ale už jen rozpočtový výbor. Z evidence Sněmovny je patrné, že právě opozice (návrh L. Sedmihradské) se snažila tuto průběžnou kontrolu do zákona marně vrátit.

Návrh rovněž rušil mechanismus zacházení s rezervou důchodového pojištění, kdy se případné přebytky evidovaly pro budoucí potřeby, aby je vláda nemohla použít na jiné účely. I to se Senát pokusil zachránit.

Ve světle reálného textu zákona působí následná politická debata převážně jako politický framing, který zaměňuje pravidla financování se samotným účelem výdajů. Zde je přehledné hodnocení hlavních výroků:

„Prezident ohrozil nemocnice.“ - Zavádějící

Veto nemocnicím nic neškrtá. Přísnější fiskální limity mohou vládě zkomplikovat hledání peněz, ale zdravotnictví je politická priorita, nikoli automatická oběť veta.

„Vetoval hospodářský růst.“ - Politický slogan

Některé investice mohou růst podporovat. Z toho ale neplyne, že široká výjimka z dluhových pravidel bez limitu je jedinou podmínkou růstu.

„Vetoval obranyschopnost.“ - Silně zavádějící

Stávající výjimka pro obranu nad 2 % HDP zůstává platná do roku 2033. Novela ji pouze chtěla prodloužit do 2036.

„Vetoval nové jaderné bloky.“ - Silně zavádějící

Současný zákon už dnes dovoluje navýšit rámec kvůli financování jádra. NRR počítá s 34 mld. Kč na jaderné zdroje i bez této novely.

„Bez zákona lze mít deficit jen 150 mld.“ - Neúplné a zavádějící

Základ je cca 156 mld., ale po započtení stávající jaderné výjimky (34 mld.) jsme na cca 190 mld. Kč, a navíc už nyní existuje obranná výjimka.

„Prezident vetoval transparentnost.“ - Velmi sporné

Novela zároveň rušila čtvrtletní zprávy o plnění rozpočtu a celkově oslabovala kontrolní roli Poslanecké sněmovny.

„Novela automaticky zadluží Česko.“ - Nepřesné

Zákon sám neutratí ani korunu. Vytváří ale obrovský právní prostor pro vyšší výdaje a budoucí dluh, což výrazně oslabuje domácí pojistky.

„Prezident vetoval investice.“ - Zavádějící, s reálným jádrem

Veto nezakazuje investice; odmítá pouze jejich široké vyjmutí z národních fiskálních limitů. Financování některých projektů bude vyžadovat těžší politická rozhodnutí a škrtání jinde.

Tvrzení, že se zastavila výstavba Dukovan, patří k nejvýraznějším zkratkám. Ustanovení o jaderných zdrojích sice do novely vložil poslanec Marek Novák (č. 795), nicméně možnost zvýšit výdajový rámec o návratnou výpomoc na nové jaderné zdroje existuje už podle platného zákona. NRR při výpočtu základního rámce pro rok 2027 sice došla k hotovostnímu schodku 156 miliard Kč, ale ve stejné větě dodává, že už současný zákon umožňuje tento deficit navýšit o jaderou a obrannou výjimku. Sama NRR počítá ve strategii se 34 miliardami na jádro pro rok 2027. Limit před obrannými výdaji se tak dostává na 190 miliard korun, nikoliv 150. Prezident projekt nijak nezastavil.

Ne. Zákon nemocnicím neodebral jedinou korunu. Systém veřejného zdravotního pojištění funguje podle svých zákonů a stát do něj navíc od roku 2027 pumpuje dalších 24 miliard (navýšením plateb za státní pojištěnce). Pokud ale bude mít vláda kvůli přísnějším fiskálním limitům méně prostoru pro další pohodlné deficity, bude muset více škrtat jinde, případně zvedat daně. Dělat z tohoto standardního rozpočtového dilematu závěr, že „Pavel vetem ohrozil chod nemocnic“, je přeskok k tvrzení o přímém následku, který v zákoně prostě neexistuje.

Zde má vláda nejsilnější argument: Česko čekají drahé a nezbytné investice do dopravy a energetiky. Pokud stát na dluh postaví dálnici nebo elektrárnu, je to z dlouhodobého hlediska něco jiného než projíst peníze na běžném provozu. Přílišná fiskální restrikce opravdu může investice zbrzdit. Jenže ani z toho nevyplývá, že správným řešením je otevřít bezlimitní díru do rozpočtových pravidel. NRR upozorňuje na reálnou cenu obsluhy dluhu: desetileté české státní dluhopisy nesou výnos kolem 5 % a úrokové náklady státu (jen platby za to, že si půjčujeme) mohou brzy dosáhnout 1,6 % HDP. Tyto peníze pak nenávratně chybí ve školství, zdravotnictví a důchodech. Z každé dluhové investice musíme platit stovky milionů na úrocích.

Častý argument zní: proč řešit česká pravidla, když máme pravidla z Bruselu? Smyslem národních limitů je ale fungovat jako bezpečnostní zábradlí dávno předtím, než zasáhne Evropská komise nebo dluhopisové trhy. Pokud ho odstraníme, nespadneme okamžitě ze srázu do řeckého bankrotu. Ale jedeme bez zábradlí blíž k dluhové brzdě (55 % HDP), ke které se podle dlouhodobé projekce NRR (2025) nezadržitelně blížíme.

Na celé debatě je kriticky důležité to, že Senát se nepokoušel investice zakázat. Nabídl kompromis: umožnit vládě flexibilitu pro strategické stavby, ale nastavit záchranné pojistky.

Sněmovna ovšem tyto senátní pojistky (hlasy 101 koaličních poslanců) smetla ze stolu a trvala na své bezlimitní verzi.

Prezident Petr Pavel ve svém oficiálním odůvodnění jasně pojmenoval dvě věci: obavu z dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí (bezprecedentní rozvolnění limitů, neomezená výjimka) a obavu z oslabení parlamentní kontroly (navýšení výdajů o 10 % bez pléna Sněmovny, slabší transparentnost, tlak na nezávislé instituce). Sám přitom výslovně zdůraznil, že význam investic nezpochybňuje.

Je to stejné, jako kdyby banka odmítla rodině navýšit bezúročný limit na kreditce s tím, že na něj nemá spočítané krytí. Pokud by rodina následně tvrdila, že jim banka „zakázala bydlet“, byla by to demagogie. Banka pouze řekla: Musíte se vejít do pravidel, nebo najít bezpečnější model financování.

Rozpočtová pravidla mají smysl jedině tehdy, když je jejich dodržování nepříjemné. Tvořit novou výjimku pro každý nový, byť důležitý výdaj, znamená pravidla zcela vyprázdnit. Prezidentské veto se nepostavilo proti dálnicím, nemocnicím, armádě ani Dukovanům. Postavilo se proti tomu, aby se tyto důležité projekty staly bianco šekem na plíživé obcházení fiskální odpovědnosti.

(Aktualizováno k 10. srpnu 2026. Zákon je nadále vrácen Sněmovně, přehlasování by vyžadovalo 101 hlasů.)