Ozvěny Dozimetru, nebo ozvěny opět špatné rešerše Pauknera? Audit jedné předvolební manipulace

Když si přečtete původní článek s názvem „Ozvěny Dozimetru, Praha a datacentra za 536 milionů“, máte pocit, že na pražském magistrátu právě probíhá loupež za bílého dne, jaká nemá od dob nejdivočejších korupčních afér obdoby. Autor na čtenáře vrší jedno podezření za druhým: nastrčení bílí koně v podobě „studenta z Pardubic“, utajení poddodavatelé s vazbami na korupční kauzy, začerněné ceníky, u kterých nelze ověřit jedinou položku, a dvojnásobné zdražování totožné práce během pouhých tří let.

Při bližším, skutečně investigativním zkoumání primárních zdrojů – tedy smluv v Registru smluv, dokumentů na profilu zadavatele TenderArena, materiálů Rady Hlavního města Prahy (HMP) a veřejných rejstříků – se však celá tato dramatická konstrukce začne bortit jako domeček z karet. Na jazyk se tak neodbytně dere zásadní otázka, která musí předcházet jakémukoliv dalšímu hodnocení: Pracuje Thomas Paukner s daty, podklady a fakty ledabyle z pouhé „novinářské nedbalosti“, nebo jde o vědomou a cílenou politickou kampaň maskovanou za boj proti korupci?

Závěr původního textu, který explicitně zmiňuje blížící se komunální volby, ukazuje prstem na konkrétní zástupce Pirátů a ODS (Daniel Mazur a Bohuslav Svoboda), zatímco hnutí STAN preventivně a explicitně označuje za „zcela nevinné“, dává na tuto otázku poměrně jasnou odpověď. Nečteme objektivní investigativní rozbor, který by „padni komu padni“ hledal pravdu ve složitém světě enterprise IT architektury. Čteme politický pamflet. A přesně tomu odpovídá i (ne)kvalita práce s fakty.

Tento hloubkový text si neklade za cíl hájit pražský magistrát, primátora, ani dodavatelské IT firmy. Naopak. Jak si ukážeme v závěrečných kapitolách, kolem pražských datacenter a veřejných zakázek existují reálné anomálie a extrémní výkyvy v plánování rozpočtů, které si tvrdý, nekompromisní audit zaslouží. Smyslem tohoto rozboru je něco jiného: oddělit skutečné problémy od lží, manipulací a tvrzení, která veřejné úřední dokumenty přímo vyvracejí. Pokud totiž boj proti klientelismu vedeme pomocí prokazatelných nepravd a zfalšovaných dat, stáváme se sami součástí problému.

Tato analýza postupně prozkoumá cenové nárůsty, mýtus o „začerněných cenách“, historii a strukturu zapojených firem, jejich dodavatelské vztahy, kontext spojený s kauzou Dozimetr a úroveň transparentnosti. Následně rozebereme psychologii a rétoriku původního textu a nakonec provedeme absolutní revizi všech autorových tvrzení.

Základním pilířem Pauknerovy argumentace o netransparentnosti magistrátu je tvrzení, že ceny zakázek jsou tajné, občan nemá šanci je zkontrolovat a vše je skryto pod rouškou kybernetické bezpečnosti. Tento bod je pro jeho článek naprosto fatální, protože se na něm dá exaktně ukázat, jak tragicky špatně (nebo jak moc účelově) autor pracuje s veřejnými databázemi.

Co autor napsal: (Odstavec 7 a 9) „Zde kontroverze nekončí. U obou projektů chybí cena jednotlivých položek plnění a přílohy se v registru smluv objevují jako ‚neveřejné‘, tudíž nelze jakkoli vyhodnotit, zda je cena za dodávky adekvátní poptávanému plnění. (…) Veškeré detaily smlouvy ohledně cen jednotlivých položek i rozsahu plnění jsou začerněné, případně uvedeny jako ‚neveřejné‘.“

Toto tvrzení je absolutní a prokazatelná nepravda. Položkové ceny, přesné rozpočty za hardware i hodinové sazby u všech zmiňovaných smluv jsou plně veřejné, dohledatelné a nezačerněné.

Kde tedy vznikl Pauknerův omyl?

Pokud si běžný, nezkušený uživatel najde smlouvu v Registru smluv, stáhne si často jen to první, hlavní PDF, které se mu nabídne. V hlavním textu smluv na datacentra je pochopitelně u Přílohy č. 1 (Technická specifikace) a dalších bezpečnostních příloh uvedeno slovo „NEVEŘEJNÁ“. Z logických důvodů kybernetické bezpečnosti město nevyvěsí na internet administrátorská hesla, přesné IP adresy, detailní nákresy topologie kritické sítě a přesné porty, na kterých magistrátní systémy běží.

Autor si toto přečetl a vyvodil z toho dalekosáhlý závěr, že je tajné úplně všechno. Zcela ale ignoroval fakt, že pod hlavním souborem PDF jsou v Registru smluv nahrány a uloženy další samostatné, volně stažitelné soubory. A právě mezi nimi jsou detailní cenové přílohy.

Kdyby autor netvořil politický pamflet, ale věnoval by dvě minuty rozkliknutí všech příloh v Registru smluv, zjistil by z veřejných dokumentů následující exaktní data:

1. Datacentra – Část A (vítěz Power Systems, smlouva č. 38650520, celkem 347 097 000 Kč)

V samostatném souboru s názvem „Příloha č. 3 a 4“ je k dispozici detailní rozpad ceny na korunu přesně. Každý občan si může přečíst, že Praha nakupuje mimo jiné:

2. Datacentra – Část B (vítěz IntegrIQ, smlouva č. 38602552, celkem 189 237 122 Kč)

Zcela identická situace. Veřejná cenová tabulka jasně ukazuje položky a ceny:

3. E-spis (vítěz IntegrIQ, smlouva č. 39010818, rámec 81,9 mil. Kč)

Zde autor explicitně tvrdil, že jsou „veškeré detaily začerněné“. Opět jde o lež. Příloha č. 2 k hlavní smlouvě je plně veřejná a ukazuje přesné sazby pro tříletý rámec fungování systému:

Verdikt k transparentnosti:

Tvrzení Thomase Pauknera o chybějících, začerněných a tajných cenách je faktická nepravda. Ceny jsou stoprocentně veřejné. Autor buď záměrně využil manipulační techniku Lying by omission (Lhaní vynecháním klíčových faktů), nebo projevil naprosto fatální neschopnost pracovat s úředními dokumenty a Registrem smluv.

Znamená to, že je transparentnost naprosto dokonalá? Nikoli. Z veřejných dokumentů nelze vyčíst přesnou konfiguraci (kolik RAM či jaké procesory servery mají, jaký je přesný tiering disků), protože technická specifikace pochopitelně podléhá bezpečnostnímu utajení. To skutečně ztěžuje 100% přesný tržní benchmark. Ale napsat větu „chybí cena jednotlivých položek a vše je začerněné“, je prostě čistá lež.

Dalším silným pilířem manipulace je příběh o tom, jak si pražský magistrát najal novou firmu (IntegrIQ) na rozvoj elektronické spisové služby a bezdůvodně jí platí dvojnásobek toho, co platil předchůdci (TOTAL Service) za naprosto stejnou práci.

Co autor napsal: „V roce 2023 službu E-spis rozvíjela právě firma TOTAL Service, ale Hlavní město Praha jí za tříletý kontrakt zaplatilo ‚pouze‘ 40,2 milionu korun bez DPH. Letos, v roce 2026, byla soutěž na správu a rozvoj služby E-spis vypsána znovu a v totožném rozsahu plnění. Kontrakt získala společnost IntegrIQ, ale za dvojnásobek, respektive 81,9 milionu korun bez DPH. Doba plnění činí opět tři roky, ale cena dosahuje více než dvojnásobku původní částky.“

Tento odstavec je z hlediska faktů, kontextu a interpretace pravděpodobně nejzavádějící částí celého článku. Jde o ukázkový příklad False equivalence (Falešné ekvivalence) zkombinované s absolutní absencí kontextu. Pojďme si jej rozebrat krok za krokem.

Autor tvrdí, že město „zaplatilo“ v minulosti 40,2 milionu. Dokument s názvem „Rámcová dohoda“ ovšem hned ve svých úvodních ustanoveních jasně definuje, že částka 40 290 000 Kč je „celková maximální přípustná a nepřekročitelná cena“. Smlouva z roku 2023 dokonce výslovně uvádí, že město není povinno uzavřít ani jedinou dílčí objednávku a garantovaný odběr je 0 Kč.

Částky 40 milionů (2023) a 82 milionů (2026) nejsou faktury, které by někdo proplatil. Jde o rozpočtový strop, alokaci peněz na tři roky dopředu. Pokud chcete „jako investigativní novinář“ tvrdit (a to on není), že něco „stálo 40 milionů“, musíte si z Registru smluv pracně vytáhnout všechny skutečně zadané dílčí objednávky (které se běžně pohybují v jednotkách milionů) a sečíst je. Porovnávat dva maximální teoretické rámce a podsouvat čtenáři, že jde o reálné zdražení vyplacené z kasy města, je hluboké nepochopení fungování veřejných financí.

Své tvrzení o bezdůvodné dvojnásobné ceně autor opírá o premisu, že nová soutěž byla vypsána „v totožném rozsahu plnění“. Dokumenty však dokazují opak. Ve specifikaci k roku 2026 (Příloha č. 1) jsou výslovně vyjmenovány nové rozvojové oblasti, které reagují na nové státní IT koncepty a změny zákonů: masivní integrace eDoručenky, rozšířené skenování, časová razítka, propojení na CzechPOINT@Office, nové napojení na ISDS, úpravy modulu ePodatelna a především masivní úpravy související s novými povinnostmi veřejnoprávních původců platnými až od 1. ledna 2027. Tvrdit, že je rozsah plnění z let 2023 a 2026 „totožný“, je prokazatelně nepodložené. Město naopak počítá s masivním nárůstem agendy.

Pokud bychom se chtěli bavit o tom, zda se IT práce reálně zdražila, musíme se podívat na jednotkové sazby za práci odborníků, což autor pochopitelně neudělal (protože si mylně myslel, že jsou začerněné).

Když srovnáme veřejné ceníky obou smluv v čase, dostaneme naprosto šokující obrázek, který Pauknerovu tezi zcela likviduje:

Jaká je tedy skutečná realita? Pražský magistrát vypsal novou soutěž, ve které kvůli nové státní legislativě a rozsáhlejší digitalizaci agend očekává do roku 2029 mnohem větší objem práce. Proto nastavil maximální finanční strop rámcové dohody na dvojnásobek (81,9 mil. Kč). Z reálné soutěže však vzešla jednotková cena práce programátora a analytika, která je paradoxně nižší než před třemi lety. Pauknerova manipulace o dvojnásobném zdražení stejné práce je tedy zcela vylhaná.

Paukner cíleně buduje příběh o tom, že sofistikovaný systém, který dříve spravovala „velká“ firma, nyní dostal bez zkušeností „student z Pardubic“. Aby mu tento příběh emocionálně fungoval, musel zamlčet jeden zcela fatální fakt. Kdo reálně vyvíjí a dodává E-spis pro Prahu? Kde leží know-how?

Nosná technologická kontinuita systému tedy po celou dobu zůstává u dceřiných společností skupiny ICZ, nikoliv u jednatelů hlavních smluvních stran. Autor tento obří 55% podíl etablované firmy jednoduše vymazal z příběhu, protože by mu zcela naboural image amatérismu na straně města. Zde mluvíme o klasické technice Omission of key facts (Zamlčení klíčových faktů).

Paukner uvádí, že datacentra měla stát 240 milionů, ale stála 549 milionů (v perexu) resp. 536 milionů (v titulku a textu).

Nejprve k první chybě: Číslo 549 milionů je faktická chyba. Součet smluv částí A (347 097 000 Kč) a B (189 237 122 Kč) dává přesně 536 334 122 Kč bez DPH. Pokud autor staví svůj útok na exaktních číslech, neměl by se splést o 13 milionů hned ve shrnujícím perexu.

Daleko závažnější je však práce s odhady. Autor uvádí, že „město se obrátilo na společnost Ernst & Young a firmy IBM, Cisco a Hewlett Packard, aby odhadly předpokládanou hodnotu plnění… na 170 a 70 milionů korun (celkem 240 mil.)“.

Zde narážíme na obrovský problém s transparentností samotného autora článku: Falešné odkazování na zdroje.

Aby autor dodal svému textu zdání profesionality a podložil výše uvedené částky od gigantů EY a IBM, vkládá do článku url odkaz na systém TenderArena s ID zakázky 877474.

Pokud však na tento modrý odkaz kliknete a otevřete si dokumentaci, zjistíte, že se vám otevřou dokumenty k zakázce „Zajištění potřebného rozvoje spisové služby E-spis“.

Správná předběžná tržní konzultace (PTK) na technologickou obměnu datacenter má v systému zcela jiné ID 804644.

Znovu – buď jde o neomluvitelný šlendrián z nedbalosti a autor má ve svých záložkách zmatek, nebo o promyšlenou taktiku False attribution (Falešný zdroj), kdy autor sází na to, že 99 % čtenářů si obsáhlé ZIP soubory z odkazů stahovat a ověřovat nebude, ale vidí v textu odkaz a řeknou si: „Má to podložené, asi to bude pravda.“

Nicméně, částky kolem 241 milionů Kč jako předpokládaná hodnota zakázky na datacentra z jara 2026 skutečně figurují. Problém Pauknerovy argumentace spočívá v tom, co zase zamlčel.

V oficiálním dokumentu „Plán veřejných zakázek HMP pro rok 2026“, který byl schválen a zveřejněn již v prosinci 2025, je u položky „Obnova technologií datových center“ uvedena orientační hodnota 354,4 milionu korun bez DPH.

Paukner tedy vytváří příběh 240 milionů -> 536 milionů (zdražení o 123 %). Ignoruje přitom, že město už měsíce předtím plánovalo útratu 354 milionů. Proč ignoruje původní, vyšší plán z prosince 2025? Protože porovnání 241 -> 536 vypadá opticky mnohem dramatičtěji než 354 -> 536. Jde o klasický Cherry-picking dat.

Pokud nefunguje matematika a prokazatelně selhala snaha dokázat předražení u E-spisu přes jednotkové ceny, musí přijít na řadu staré dobré znevěrohodnění samotných aktérů. Paukner zde vytahuje těžké zbraně: fiktivní „schránkové“ firmy, chlapce s ještě mokrým diplomem a samozřejmě všudypřítomné korupční stigma.

Co autor napsal: „Jde o malé firmy, které v obou případech zakázku takového rozsahu nikdy ve své historii nerealizovaly. Společnost IntegrIQ vznikla teprve v červenci roku 2025 a vede jí 25 letý student vysoké školy z Pardubic.“

Co autor napsal: „Firma Power Systems má delší historii, nicméně v minulosti dodávala městu hardware za jednotky, maximálně nižší desítky milionů korun.“

Zatímco první firma byla podle autora moc mladá, druhá má sice historii od roku 1992, obraty ve stovkách milionů a desítky zaměstnanců, ale údajně dělá jen „malé věci“. Z veřejných registrů smluv ovšem zjistíme, že ještě před pražským tendrem, v prosinci 2025, podepsala společnost Power Systems se Středočeským krajem masivní kontrakt na „Obměnu technologických center“ s maximální cenou 66,49 milionu Kč bez DPH. Jistě, 66 milionů není 347 milionů, ale tvrdit paušálně, že firma dělala projekty za „jednotky milionů“, je prokazatelně hrubě zavádějící. Jde o etablovaného dodavatele.

Zde se dostáváme k naprostému vrcholu celého textu – spojení s kauzou Dozimetr. Toto je část textu s nejtěžším kalibrem manipulace.

Co autor napsal: „Zde na scénu vstupuje firma TOTAL Service a.s., jejíž majitel je obžalován v kauze Dozimetr… Firmy IntegrIQ a Power Systems totiž nerealizují zakázky samy. V obou případech je jejich poddodavatelem právě TOTAL Service a.s… skrytá role firmy, jejíž majitel je obžalován…“

Po exaktním fact-checku jednotlivých tvrzení zbývá ještě jedna podstatná otázka: jakým způsobem je celý Pauknerův příběh z psychologického hlediska vystavěn?

Samotná faktická chyba ještě není manipulací. Stejně tak emotivní slovo automaticky neznamená, že autor vědomě klame čtenáře. Úmysl z textu přímo prokázat neumíme. Můžeme ale velmi dobře analyzovat účinek použitých rétorických postupů.

A právě jejich sofistikovaná kombinace je u tohoto článku pozoruhodná. Paukner totiž často vezme reálný fakt (např. 30denní lhůtu), připojí k němu hodnotící výraz („extrémně krátká“), vynechá důležitý kontext (šlo o standardní zákonnou lhůtu u nadlimitní zakázky) a následně jej spojí s další skutečností tak, že čtenář dostane podstatně dramatičtější a negativnější obraz, než jaký poskytují samotné dokumenty.

Zde je detailní anatomie použitých manipulačních technik:

1. „Ozvěny Dozimetru“: Negativní asociace už v titulku

Titulek začíná slovy: „Ozvěny Dozimetru…“

Spojení s Dozimetrem není úplně smyšlené. TOTAL SERVICE se skutečně podílí na obou datacentrových kontraktech a osoba s ní spojená byla trestně stíhána v kauze VZP. Paukner však nepřináší žádný důkaz, že by byly v rámci Dozimetru vyšetřovány právě pražské datacentrové zakázky z roku 2026. Titulek proto funguje jako asociační framing (Guilt by association). Čtenář se ještě před prvním odstavcem dozví: Dozimetr → Praha → 536 milionů. Tím je vytvořeno velmi silné interpretační kotvení (Anchoring). Vše, co následuje — vysoká cena, mladý jednatel, neveřejná příloha — už čtenář přirozeně posuzuje skrze optiku masivní korupce.

2. „Začerněné“ a „skryté“: Slova jsou dramatičtější než dokumenty

Hned v perexu dostává čtenář dvě výrazná slova: „Ceny jsou začerněné, detaily skryté.“ Později se přidává „skrytá role firmy“. Problém není pouze v emocionálním zabarvení těchto výrazů (Loaded language). Problém je, že u cen je jejich faktický základ chybný (jak jsme prokázali v Kapitole 1). Formulace „část detailní technické dokumentace není veřejná z bezpečnostních důvodů“ popisuje reálný stav. Formulace „ceny jsou začerněné a skryté“ vytváří paranoidní atmosféru nelegálního utajování.

3. Co v příběhu o E-spisu prakticky zmizelo: ICZ

Paukner vytváří posloupnost: TOTAL SERVICE → IntegrIQ. Čtenář tak získá dojem, že původního velkého a zkušeného dodavatele vystřídala téměř neznámá schránka studenta. Zamlčení faktu, že v pozadí v obou případech stojí gigant ICZ s 55-65% podílem (Lying by omission), zásadně deformuje realitu dodavatelského řetězce.

4. Sugestivní otázka místo doloženého závěru

Paukner se na konci ptá: „Vrací se do Prahy ‚staré‘ pořádky?“

To je rétoricky velmi účinná formulace. Autor totiž nemusí napsat žalovatelné tvrzení: „Zakázky jsou zmanipulované.“ Pro takové tvrzení by potřeboval důkaz. Místo toho položí řečnickou otázku (Rhetorical question). Čtenář ale velmi dobře chápe, jaká odpověď je naznačována předchozí skladbou textu. Jenže jak jsme si ukázali, stavební kameny této otázky (skryté ceny, dvojnásobné sazby za práci) jsou vylhané. Rétorická otázka tak vytváří iluzi korupce z neexistujících důkazů.

5. Politické rámování přichází až na konec

Nakonec Paukner výslovně připomíná nadcházející komunální volby a rozděluje politickou odpovědnost: hnutí STAN je podle něj „zcela nevinné“, Piráti (Mazur) a ODS (Svoboda) nesou odpovědnost. Politici samozřejmě nesou politickou odpovědnost za své gesce. Z dokumentů analyzovaných v tomto textu ale nevyplývá jakýkoliv osobní zásah Mazura nebo Svobody do soutěže. Pauknerova pasáž proto není faktickým zjištěním. Je to čistý politický komentář a agitace (Political framing), čímž dává celému textu jasný předvolební motiv.

Na celé situaci je nejsmutnější a nejvíce paradoxní jedna věc. Kolem pražských datacenter skutečně existují anomálie, na které by tvrdá investigativní žurnalistika měla svítit těmi nejsilnějšími reflektory. Thomas Paukner ale místo chirurgického řezu založeného na tvrdých datech použil tupou řeznickou sekyru dezinformací.

Tím, že si vymyslel neexistující začerněné ceny, zfalšoval matematiku zdražování lidské práce a nepochopil fungování veřejných příloh, dal politikům a úředníkům do rukou ultimátní zbraň. Nyní mohou celý jeho text (a s ním i ty oprávněné otázky) jednoduše smést ze stolu jako „snůšku lží, politických nesmyslů a předvolebních blábolů“.

Kdyby autor dělal svou práci čistě, profesionálně a bez politického zadání, ptal by se HMP a Radních na následující ověřitelná a velmi alarmující fakta, která z dokumentace skutečně vyplývají:

Tohle je reálný problém, který měl být jádrem článku.

Když se zadavateli sejdou nabídky překračující o více než 100 % předpokládanou hodnotu, zákon komisi ukládá detailně prověřit, zda není cena neadekvátní a zdůvodnit ji. V oficiálním veřejném materiálu Rady HMP se však píše naprosto šokující věta: Komise ani přizvaná právní poradkyně nedisponovaly specializovanou odborností v oblasti cenotvorby na IT trhu.

Ačkoliv jsme v Kapitole 4 vyvrátili Pauknerovu manipulaci o „obžalovaném“ a „skryté roli“, faktickým jádrem problému zůstává masivní účast firmy TOTAL Service. Ta drží 18 % a 45 % podílu na plnění. Vzhledem k tomu, že osoba s touto firmou spojená historicky figuruje jako obviněná v jiné trestní kauze (VZP), je plně namístě se ptát úředníků a politiků:

Tohle jsou přesné, úderné, neprůstřelné a na faktech podložené otázky, před kterými se politik ani alibistický úředník neschová. Ale položit je vyžaduje odbornou znalost práva, pochopení IT trhu a pečlivou, hloubkovou rešerši – ne psaní dojmologických pamfletů.

Jak zní finální rozsudek nad textem „Ozvěny Dozimetru“?

Článek pana Pauknera není ani naprostou pravdou, ale není to ani od začátku do konce vymyšlená lež. Je to kompilace reálných, byť zranitelných faktů a extrémně silných domněnek, které dohromady vytvářejí poutavý, ale neexaktní, lživý a zavádějící obraz.

Paukner správně identifikoval několik alarmujících okolností (dramatický nárůst cen, otazníky kolem mladých dodavatelů a kontroverze kolem TOTAL SERVICE). Jenže mezi tyto pravdivé body vložil tvrzení, která se při tvrdé kontrole primárních dokumentů ukazují jako lživá nebo masivně zkreslená:

Všechny tyto prokazatelné nepravdy a posuny směřovaly k jednomu jedinému bodu. Ke snaze nabudit ve čtenáři absolutní frustraci a pocit, že se „staré pořádky vrací“. Pokud autor udělá jednu chybu z nepozornosti (např. splete věk), je to lidsky pochopitelné. Pokud ale z řetězce veřejných dokumentů prokazatelně extrahuje pouze to, co se mu hodí, ignoruje dohledatelné cenové přílohy, falšuje matematiku, používá těžké manipulační techniky a text graduje explicitním politickým apelem s ukazováním na konkrétní oponenty těsně před volbami, nejedná se o žurnalistickou chybu.

Jedná se o záměrnou politickou manipulaci.

Je naprosto legitimní – a v demokracii životně nutné – kontrolovat mocné, analyzovat stamilionové veřejné zakázky a tlačit úředníky k odpovědnosti. Obzvlášť u takto finančně nevyzpytatelných tendrů, jako jsou pražská datacentra. Bojovat proti lži a klientelismu však nelze pomocí falšování dat a lhaní vlastním čtenářům. Takový text není investigativou, je pouhou „ozvěnou špatné rešerše“ a velmi smutnou ukázkou úpadku části politické publicistiky v Česku, která raději obětuje pravdu pro dobrý titulek.

Pro dokonalý a nepřehledný přehled přikládáme revizní matici, která bod po bodu srovnává věty z Pauknerova článku s realitou objevenou v primárních dokumentech.

Pro naprostou transparentnost a jako důkaz, že k obhájení pravdy stačí otevřené zdroje, dokládáme seznam všech dokumentů a databází, ze kterých byly ověřovány původní autorovy i naše závěry.

Stav ověření všech odkazů: 15. srpna 2026.

1. Zdroje k Datacentrům (Ceny a transparentnost):

2. Zdroje k E-spisu a matematice práce:

3. Zdroje k Magistrátu, zadávání a chybným odkazům:

4. Zdroje k firmám a kauze Dozimetr: